Studenou válku nevyhrály Západu závody ve zbrojení, nýbrž hodnoty, které se ukázaly být atraktivnější i pro lidi z komunistického tábora. Totalitní režimy zarputile prosazovaly názor, že v zájmu míru vedle sebe mohou existovat naprosto protichůdné hodnotové žebříčky vůči sobě rovnocenné a alternativní: zatímco pro vás jsou důležité čestné pluralistické volby, naši lidé upřednostňují sociální jistoty, jako je právo na práci a střecha nad hlavou, i když někomu mohou připadat spíše jako pracovní povinnost a vězeňská cela. Jak pravil dobový vtip: „Demokracie se liší od socialistické demokracie tak jako křeslo od elektrického křesla.“ Od poloviny 70. let, zejména po podpisu Helsinských dohod, se zdálo, že většinou lidstva byla přijata představa o tom, že základní lidská práva jsou nedělitelná a jejich obrana není zasahováním do vnitřních záležitostí jednotlivých států. Dnes už se to tolik nezdá. Množí se příznaky toho, že intelektuální a politické elity Západu si více svou pravdou nejsou jisty a jsou stále ochotnější vnímat vznik nedemokratických režimů ve svém okolí jako dílčí nehody, nikoli jako projev krize západní identity a hodnot. Stále více západních vůdců nahlas pochybuje o univerzální hodnotě demokracie a demonstrují připravenost přijmout nepřátelské a pro demokracii smrtící východiska jakožto reálnou vývojovou alternativu.
Britský levicový deník The Guardian v článku otištěném poslední den loňského roku nežádá po Západu nic menšího než „okamžitě ukončit lidskoprávní imperialismus“ (tak zní název). Patosem článku je reanimace včerejších komunistických argumentů o paralelní existenci různých pojetí lidských práv, jakkoli bizarních. Za jistých okolností tak základním právem občanů může být rezignace na jakákoli „univerzálně pojatá“ práva – na politické svobody nebo na osobní důstojnost. Dalo by se v nadsázce říci, že Západ by měl respektovat právo kanibalů požírat sobě podobné, právo uzurpátorů vládnout bez skrupulí. Základní chybou v úvahách těchto myslitelů je slepá víra v to, že tužby a potřeby poddaných vždy nejlépe vyjadřuje mocenská vrchnost.
Komunistická totalita byla poražena díky tomu, že západní elity důsledně odmítaly přijmout její principy a mravy. První deklarací tohoto odmítavého postoje byl Churchillův Fultonský projev. Sovětský svaz padl pouhých devět let po slavné Reaganově filipice, v níž se poprvé zmínil o „říši zla“: „Sověti budou muset pochopit, že nikdy nenecháme ohrozit naše zásady a standardy. Nikdy se nevzdáme svobody.“ Stejně tak jako Churchill soucítil Ronald Reagan s porobeným obyvatelstvem totalitních států a zároveň silně vnímal amorálnost jejich vládců: „Nejhorší zlo není pácháno v koncentračních táborech… Rozkazy k jeho páchání dávají nenápadní úředníčci v čistých a útulných pracovnách. Ale právě proto, že tito nenápadní lidé, stejně tak jako všichni diktátoři před nimi, tichým hlasem žádají uznání své nadvlády jen nad konkrétním územím svých států, není málo mezi námi těch, komu se zdá, že bychom je měli přijmout takovými, jací jsou.“ Jak nápadně se liší pevná Reaganova dikce od kvaziintelektuálských bludů deníku The Guardian.
Za posledních dvacet let se stalo právě to, před čím varoval Reagan: Západ přijal postsovětské elity takovými, jaké jsou, a nyní rozpačitě přihlíží ke vzniku neototalitního politického prostoru na východ od hranic EU. Jak ukázala soudní poprava Chodorkovského, povolební běsnění Lukašenkových bijců, pokusy Janukovyče uvrhnout politickou konkurenci do žalářů, mocipáni těchto států přes veškeré politické deklarace a ekonomickou integraci plivou do tváře Evropy a vysmívají se jejím hodnotám. Toť výsledek dvou dekád postsovětského vývoje. A je to také jedna z hlavních hrozeb, jimž čelí judeo-křesťanská civilizace.
Není nic překvapivého na tom, že Putinovi špioni melouchaří praním špinavých peněz a snaží se korumpovat americké úředníky. Nikdo se nepodivuje nad pochybnou kariérou bývalého spolkového kancléře Schrödera. Korupční integrace elit demokratických a neototalitních států – to je to, co v posledním desetiletí pozorujeme. Co se nepodařilo ideologicky zabedněné komunistické nomenklatuře, daří se hravě východním světákům s širokými názory. Na místě není ani mentorování východních sousedů z pozic mravní nadřazenosti, ani idealizace Západu a zvláště jeho elit. Avšak překonat neototalitní tendence lze jen stejným způsobem, jakým byla Evropa kdysi vyléčena z komunismu – pevným lpěním na její civilizační jednotě, na univerzální hodnotě jejích základních morálních principů.
