Západní země bojují o otevírající se íránský trh. Co urve Česko?

Jindy kožený Lubomír Zaorálek je na recepci u velvyslance v Teheránu nezvykle uvolněný, září a vtipkuje. „Mám z toho všeho opravdu dobrý pocit. Kdybych měl sklenici, tak bych s ní připil, ačkoli nevím, jestli se to tady smí,“ baví ministr zahraničí skupinu českých podnikatelů a novinářů.

Ti mají sklenice plné – po dvou dnech abstinence v přísné islámské zemi se mnohým už klepaly ruce. „Oni vědí, kolik jsme tu kdysi postavili mostů, cukrovarů, továren na zpracování tabáku, hliníkáren. Mají nás pořád v paměti. Neberou nás tady jako jakoukoli běžnou zemi. Můžeme ukázat, co tady umíme. A to je na vás, pánové.“

Těžko říci, jestli je Zaorálek na tomto banketu tak dobře naložený proto, že má dnes zrovna narozeniny, anebo protože se podařilo něco, co česká diplomacie nepamatuje. Zaorálek je prvním ministrem zahraničí v historii samostatného českého státu, který navštívil tuto islámskou republiku.

Po sametové revoluci tu byl z vrcholných politiků jen někdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý v 90. letech, od té doby šly kdysi velmi dobré vzájemné vztahy obou zemí od desíti k pěti. V současné době je obchodní výměna obou zemí prakticky na nule (23 milionů dolarů), ještě před pěti lety ale byla desetkrát větší. Veškerý byznys uhasily ekonomické sankce, které na islámskou zemi uvalily Evropská unie a Spojené státy kvůli podezření, že Írán vyvíjí jaderné zbraně.

Svobodná Evropa už nevadí

Dnes v české výpravě vládne bujará nálada, ozývá se smích a cinkot skleniček. Když ale předevčírem český vojenský speciál přistával na letišti v Isfahánu, byli všichni o poznání napjatější. Jaké přijetí tu může čekat česká diplomacie, jež má posledních 25 let blízko k Izraeli, který zdejší režim považuje vedle Spojených států za svého úhlavního nepřítele? Z Prahy do Íránu navíc vysílá stanice Svobodná Evropa, kterou Teherán považuje za nástroj americké propagandy.

Vzájemným vztahům nepomohlo ani politické gesto, kdy Česko zakázalo dodat vzduchotechniku do jaderného zařízení v íránském Búšehru. Vzduchotechniku pak hbitě dodaly jiné země, ale Íránci si naše gesto pamatovali. O rádiu Farda (perské vysílání Rádia Svobodná Evropa – pozn. red.), po jehož založení Teherán z Prahy stáhl velvyslance, však za celou dobu návštěvy nepadne ani zmínka.

Přečtěte si: Nová éra vztahů s Íránem?

Zdá se, že lidská práva ani rozdílná politická orientace už nestojí byznysu v cestě. Ale nedělejme si iluze o nějakém oteplování: v Íránu prostě teď vítají každého, kdo jim může pomoci nastartovat ekonomiku.

Ministr s sebou do Íránu přivezl padesátku podnikatelů ze všech možných odvětví. Jsou tu stavební inženýři, strojaři, oceláři, výrobci léků, prospektoři, bankéři. Ti všichni doufají, že se jim podaří dostat na lukrativní trh, který byl dlouhé roky zablokovaný ekonomickými sankcemi. Po podpisu smlouvy, která má dohlédnout na íránský jaderný program, se ale zdá, že se sedmdesátimilionová země bohatá na ropu a nerosty otevře zbytku světa.

Menší sousta

„Plácli jsme si s jedním místním podnikatelem, panem Kamalim,“ pochvaluje si u cigarety na terase rezidence Karel Linert, předseda představenstva firem TOS Kuřim a ČKD Blansko. Jeho společnosti do Íránu dovezou stroj na výrobu čepů pro automobilový průmysl za milion eur. „Je to spíše referenční zakázka pro další obchody do budoucna. Ta země má pro naše firmy velký potenciál,“ dodává.

Jiní mluví o něco opatrněji. „Íránský trh vypadá nadějně a bývalé československé reference jsou ještě dohledatelné, ale stěží se budeme ucházet o zakázky na výstavbu nových rafinerií a elektráren v objemech miliard dolarů. Reálné šance odhaduji spíše v účasti na menších projektech, rekonstrukcích různých zařízení postavených před třiceti nebo čtyřiceti lety. S tím máme zkušenosti,“ míní Luboš Glozar, generální ředitel brněnské firmy Unis.

Ty nejlepší zakázky podle něho získají velké země, čímž má na mysli Británii, Francii, Německo. Přesto má i on v Íránu rozjednaný byznys a čeká ho několik schůzek: „Během předchozích cest do Íránu jsem navštívil petrochemický závod v Perském zálivu a elektrárnu v Teheránu, kde by bylo možné rekonstrukcí prodloužit jejich životnost o dalších patnáct až dvacet let. Základní podmínkou je ale napojení Íránu na mezinárodní bankovní systém, což umožní garanci plateb a externí financování projektů.“

Právě ropa a s ní související byznys láká většinu firem z celého světa, které teď do Íránu míří. Země má čtvrté největší zásoby suroviny na světě. Těžit by tu chtěla česká firma Moravské naftové doly (MND) z impéria Karla Komárka mladšího. Velká ložiska ovládnou největší hráči jako Total, Eni nebo Repsol, české firmě by mohlo spadnout do klína nějaké menší ložisko, které je pod rozlišovací schopností globálních gigantů.

„Jsme středně velká firma, máme zájem o nějaké ložisko, které by produkovalo maximálně deset tisíc barelů ropy denně,“ říká zástupce firmy Pavel Marek. Firma se přihlásila na íránskou oficiální „roadshow“, která se koná v prosinci v Londýně a kde se budou pole investorům nabízet v aukci.

Podmínkou ale je, že cizí firmy musejí mít pro podnikání lokálního partnera. Toho Marek přijel do Íránu hledat. „Sešli jsme se tady s několika místními ropnými firmami, uvidíme, co z toho vzejde,“ říká zástupce firmy MND.

Nejdřív dohoda, pak se uvidí

Slibně rozjednané obchody hlásí i další české firmy, zajímavě vypadají třeba možnosti modernizace a stavby nových železnic. Ne každý podnikatel o nich ale chce mluvit na diktafon. Všichni jsou opatrní a jakýkoli byznys podmiňují jednou věcí: zrušením sankcí.

Ty mají být odstraňovány postupně. Klíčová bude první fáze, kdy bude uvolněn íránský kapitál v zahraničních bankách. Íránci se tak dostanou k devizám, kterých mají nedostatek. Mělo by k tomu dojít na jaře příštího roku. To vše se ale stane jen za předpokladu, že Teherán neporuší pravidla dojednaná ve smlouvě o jaderném programu.

Mužem, který jadernou dohodu za Írán podepisoval, je ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf. Charismatický džentlmen, který nezapře roky strávené v USA, ale se Zaorálkem nakonec nemluvil ani tak o byznysu, jako spíše o Islámském státu a uprchlících, kterých Írán mimochodem z Afghánistánu přijal několik milionů.

Na setkání Zarífa se Zaorálkem v honosném paláci zdejšího ministerstva bylo tolik fotografů a televizních štábů místních médií, že to skoro vypadalo, jako by nepřijel český ministr, ale americký prezident. Je vidět, že Íránci otevírání světu prožívají a sledují jako napínavé utkání mezi reformními silami a starými konzervativními gardami. Utkání, o jehož výsledku vůbec není rozhodnuto.

Sám Zaríf a prezident Hasan Rúhání totiž musejí dohodu se Spojenými státy a spol. ještě obhájit na domácí politické scéně před extrémně konzervativními silami, které smlouvu odmítají. Řada vlivných lidí totiž na existenci sankcí profitovala. Ať už členové Revolučních gard, různých islámských nadací nebo lidé napojení na sousední znepřátelené arabské země.

Dvojí život

Svého íránského kamaráda Aliho jsem neviděl dva roky. Naposledy jsme spolu mluvili v Teheránu v září 2013. Tehdy oteplování vztahů Íránu a USA vlastně začalo – ještě si živě pamatuji, jak si spolu Rúhání a Obama poprvé v historii telefonovali a ráno toho byly plné všechny teheránské noviny. To byl symbolický začátek dnešních reforem, dnes už je Írán mnohem dál. Ali ale zas tak nadšený není.

„To víš, když jsme podepsali jadernou dohodu, v ulicích teklo šampaňské a kluci se líbali s holkama,“ říká mi ironicky Ali, když se spolu za dunění íránského popu řítíme v jeho SUV po pětiproudovce nočním Teheránem. Po očku sleduje, jestli mu na to skočím.

Přečtěte si: Šafrán - íránské koření, které stojí více než zlato

Něco takového je v islámské republice nemyslitelné. Když se pak bavíme o jeho kamarádech, se kterými jsem se v Teheránu seznámil při poslední návštěvě, Ali mi smutně říká, že další dva z nich odešli do USA na dlouhodobé studijní vízum. Jinými slovy: emigrovali.

Je to ironie, ale v zemi, která je prezentována jako úhlavní nepřítel Spojených států, touží většina mladých lidí žít americký sen za Atlantikem. Každý rok opustí Írán desítky tisíc vysokoškoláků.

Ti, kteří zůstali, se naučili žít dvojím životem. Dívky na ulici nosí šátky a nedotýkají se jiných mužů, v soukromí ale žijí stejně jako mladí lidé na Západě. Znají současné americké seriály, mají iPhony a účty na Facebooku. Velká část internetu je sice vládou zablokovaná, ale každý Íránec umí filtr obejít a v telefonu na to má aplikaci.

Také zakázaný alkohol není problém na černém trhu sehnat. Láhev vodky prý vyjde na 30 až 100 dolarů, whisky na 100 až 150, vysvětluje mi Ali v tradiční restauraci Reyhoon, zatímco jíme jeden z nejlepších kebabů, který jsem kdy ochutnal.

Pak se přesouváme do kavárny k vodní dýmce. Bary nebo diskotéky v Íránu neexistují. Aliho doprovází půvabná Šima. Oba třicátníci spolu pouze kamarádí, což také není v konzervativní zemi zvykem. Šima se vymyká stereotypům muslimské ženy: bydlí sama v moderním bytě, pracuje jako analytička pro velkou íránskou chemicko-farmaceutickou firmu. I ona mi potvrzuje, že je teď o Írán obrovský zájem.

Se žádostí o vstup na místní trh se na její firmu obrací každý den několik firem, které shánějí místního partnera. Zrovna dnes prý podepsali spolupráci s jednou velkou německou chemickou firmou, již budou v Íránu exkluzivně zastupovat. „Dováželi jsme kvůli sankcím řadu technologií z Ruska a Číny, teď budeme moci vozit z Evropy,“ říká Šima. Tolik práce jako nyní prý ještě nikdy neměla.

Zato Ali, který po otci převzal řízení velkoobchodu se zlatými šperky a drahokamy na hlavním teheránském bazaru, je o poznání skleslejší. Poslední dva roky jdou obchody mizerně, mohou za to prý jednoznačně sankce. „Předtím jsme měli zisk. Teď lidé nemají peníze,“ říká. Obchodník se zlatem má ale v plánu, že po zrušení sankcí s mladším bratrem začnou dovážet z Evropy filtry do automobilů. Ali i Šima si sice stěžují, ale současné reformní vládě pod vedením Hasana Rúháního věří.

Španělsko na řadě, připraví se Rakousko

Poslední den těsně před odjezdem český ministr navštíví rušný teheránský bazar. Dochází k symbolické scénce, která dobře ilustruje současnou situaci. Česká delegace se tu náhodou potkává se španělskou, jejíž součástí jsou čtyři ministři a 70 byznysmenů.

Další na řadě je Rakousko, které do Íránu posílá „armádu“ 200 podnikatelů pod vedením prezidenta. Jinými slovy, je předčasné si teď myslet, že po návštěvě máme něco jistého. Do Teheránu teď bude proudit jedna delegace za druhou a Íránci si vyberou toho, kdo jim nabídne nejlepší podmínky.

Cestou na letiště mám z návštěvy smíšené dojmy. Írán sice navenek působí poměrně demokraticky, alespoň ve srovnání se sousedními zeměmi. Má parlament, kde jsou zastoupeny protichůdné proudy. Je to ale demokracie silně omezená. To, co se tady dnes odehrává, trochu připomíná Čínu. Změny se dějí pomalu, odspodu, skrze ekonomiku, aniž by otřásly režimem.

Íránci se chtějí mít dobře, ale v současnosti nikdo nemá zájem svrhnout náboženské vůdce. Zvlášť když vidí, co se děje v sousedních zemích Sýrii a Iráku – které se rozpadly a prchají odsud statisíce lidí. Tím, že budeme podporovat Írán, můžeme pomoci řešit i tyto problémy, a ještě na tom vydělat. Po návštěvě ministra je dobře nakročeno – nic víc, nic míň.

Íránský trh vypadá nadějně a bývalé československé reference jsou ještě dohledatelné, ale stěží se budeme ucházet o zakázky na výstavbu nových rafinerií a elektráren v objemech miliard dolarů.

Čtěte také:

Zaorálek jednal s Rúháním o konfliktech v regionu i o uprchlících

Írán zřejmě nebude muset dovážet uran, objevil prý velké naleziště