Zápisky ze země ostrých loktů

22. 9. 2011

Mlčící většina Izraelců i Palestinců má smůlu. Válcují je ideologové

Češi žijící v zahraničí, kteří mají zajímavou práci a potkávají zajímavé lidi, jsou jako autoři na knižních pultech zastoupeni bohatě. S knížkami zahraničních korespondentů rozhlasu, kteří tvoří samostatnou skupinu mezi píšícími našinci, je ale jedna potíž. Pokud se jen „překlopí“ reportáže pro rádio do textové formy, ne vždy to funguje. A dokonce i tehdy, když k upraveným přepisům autoři připojí ještě nějaký ten komentář, bývá výsledek často samochlubný a zbytečně mentorský. Břetislav Tureček, zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě, do této kategorie naštěstí nepatří. Většinu své novinářské kariéry strávil psaním, a i když si „rozhlasácké“ řemeslo dobře osvojil, dokáže obě média oddělit. Snad proto se jeho kniha Nesvatá válka o svatou zemi, kterou napsal z Jeruzaléma, turisticky laděným popisům jeho kolegů vůbec nepodobá. A nepodobá se dokonce ani Turečkovu prvnímu titulu z cest po Blízkém východě, který pod názvem Světla a stíny islámu vydalo před čtyřmi lety stejné nakladatelství v obdobné grafické úpravě.
Posun je znatelný především v přístupu k látce. Ve Světlech a stínech islámu šlo také o války a konflikty, Tureček ale nechával hlavní prostor osobním příběhům, k nimž přistupoval s milou pokorou – asi jako Marek Eben v pořadu Na plovárně. Nesvatá válka ve srovnání s tím jako by ztěžkla a nasákla často špinavou hrou mezinárodní politiky a tvrdého lobbingu. Sám autor ostatně hned v předmluvě přiznává, že mlčící většina Židů a Palestinců, kteří chtějí žít v míru, hraje jen okrajovou roli. „Text se točí kolem lidí, kteří z různých důvodů nechtějí či nemohou nechat konflikt usnout,“ píše Tureček.
Zároveň si také uvědomuje, že předkládat příběhy bez dovysvětlení znamená, že si čtenář může až příliš rychle udělat jasný názor. Jenže žádná černá ani bílá v dějinách Izraele neexistuje, tím méně v případě tahanic o samostatný stát Palestinců. Tureček proto do textu zabudoval pasáže z odborné historické literatury, a to včetně poznámek pod čarou. Někdy je to na úkor čtivosti, občas dějová linka zbytečně zapluje pod vrstvu dat a událostí, pořád je to ale férový přístup, který se v původních českých textech o židovsko-palestinském konfliktu jen tak nevidí. Většina autorů si totiž s nějakou kritikou pramene nedává práci.

Dvě v jednom

Turečkova kniha tak nabízí hned dvojí čtení, svým způsobem jde o dva tituly v jednom obalu. Kdo nechce jít příliš do hloubky, může přeskakovat kapitoly a setrvat u autorova líčení z prostředí, které důvěrně zná. Přečte si tak názory desítek uprchlíků, politiků, exteroristů a bývalých agentů, s nimiž Tureček strávil stovky hodin vysedáváním v čajovnách, kavárnách, kibucech a uprchlických táborech. Kdo touží po důkladnější rešerši, začte se i do pasáží, které se nejvíce podobají komentovaným výpiskům z odborné literatury.
Pro českého čtenáře, který neovládá anglickojazyčnou produkci (a právě ti jsou cílovou skupinou Knižního klubu), jsou obě vrstvy knihy poctivou službou. Tureček totiž cituje hlavně z okruhu historiků takzvané nové školy, tedy těch, kteří příběh o utlačovaném izraelském národě budujícím si vlastní stát uprostřed arabského ohrožení vykládají poněkud jinak. Jména jako Tom Segev nebo Ilan Pappé v Česku téměř nikdo nezná. Právě oni ale nejlépe zpětným pohledem do dějin dokládají, že život v Izraeli je stále zatížen budovatelskou, často přímo sionistickou ideologií, která se často vzpírá principům demokracie. „Mám arabské studenty, kteří tady mají mnohasetleté kořeny, umějí výborně hebrejsky, znají a sdílejí naši zdejší kulturu. Židy se ale stát nemohou. Zato třeba předseda židovské obce v Praze na to má automaticky nárok, ačkoli hebrejsky asi vůbec neumí, nikdy tady nežil a zjevně ani žít nechce,“ cituje autor historika Toma Segeva.

Šalom, pane ministře

Břetislav Tureček líčí Izrael jako zemi paradoxů. Svatou zemi, kde vedle sebe žijí militantní kazatelé vyzývající k likvidaci Palestinců i rabíni, kteří jdou izraelským Arabům pomáhat se sklizní oliv v době, kdy jim úrodu i stromy chtějí zničit sionistické bojůvky. Jako stát, kde přistěhovalci ze zemí bývalého Sovětského svazu často holdují alkoholu, aniž by kdy zašli na modlitbu, zatímco v Negevské poušti fanatičtí osadníci zakládají nová pokolení v unimobuňkách. Zřejmě nejsilnější je autor tam, kde se mu daří najít českou stopu. Poslední tři kapitoly lze číst jako sžíravou kritiku české diplomacie, která razí nevyváženou, proizraelskou politiku, a ještě se přitom chová jako slon v porcelánu. Tureček připomíná Miloše Zemana, který přirovnal Jásira Arafata k Hitlerovi a následně to trapně popíral. Přidává k dobru i historku s exministrem zahraničí Cyrilem Svobodou, kterého kolegové v Bruselu zdravili na chodbách zvoláním šalom. Totéž Česko ovšem také prostřednictvím EU posílá stamiliony eur na podporu palestinské samosprávy. Jak vidno, nesvatá válka o Svatou zemi je plná paradoxů i v zahraničí. To už je ale doména jiných zpravodajů.