Velcí internetoví provideři jako UPC tlačí na poskytovatele obsahu a chtějí platit za přenosy dat. Když neplatí, zpomalí jejich služby
Sašovi Rašilovovi z té rychlosti, kterou nabízí kabelový internet od UPC, vlají vlasy a zamlžuje se zrak. Nejspíš ale při svém ďábelsky rychlém surfování nepoužívá služby, které s jedním z největších poskytovatelů internetu koncovým uživatelům v Česku nemají dobré vztahy. Za připojení o rychlosti 120 megabitů za sekundu sice zaplatí příjemných 449 korun měsíčně, ne vždy ale takový výkon skutečně může využít a třeba YouTube se mu načítá stejně pomalu jako na řádově pomalejších přípojkách. Samotné UPC je ovšem v klidu. Internetové připojení dodává v drtivé většině běžným uživatelům, kteří netuší, že neustálé „dočítání“ videa způsobuje právě jejich poskytovatel, a chybu hledají zejména u Googlu a dalších provozovatelů podobných služeb.
„Chybou“ Googlu, Seznamu a mnoha jiných společností je především to, že nabízejí obsah, který uživatelé prostě chtějí. Doručit ho k nim je ale poměrně strastiplná cesta, zejména když je požadována určitá kvalita.
Pokud zůstaneme u příkladu Googlu, ten se snaží s daty být fyzicky co nejblíže koncovým uživatelům. Velká část videí z YouTube se tedy Čechům nenačítá odněkud z amerických datových center, ale Google je společně se svými servery umísťuje do lokálních housingových a datových prostor. Od nich si nekupuje pouze bezpečné uskladnění, ale samozřejmě také to, aby data byla dodána tam, kam mají. Podobně fungují i další poskytovatelé služeb na trhu.
Skladovatelé internetového obsahu se tedy logicky snaží propojit s ostatními hráči na trhu tak, aby bylo možné si data co nejrychleji a nejlevněji předávat. Poskytovatel internetového připojení typu UPC se musí dostat k uskladněným datům v housingových centrech a housingová centra se zase chtějí spojit s poskytovatelem obsahu, aby dostála požadavkům zákazníků. I z tohoto důvodů fungují takzvaná peeringová centra (v Česku dlouhá léta působí národní uzel NIX.cz a nově několik měsíců komerční a rychle rostoucí Peering.cz), kde si různé strany data vyměňují. Problém však nastane ve chvíli, kdy se některý z dominantních hráčů rozhodně využít silné pozice na trhu a postaví si hlavu.
„UPC po nás dlouhodobě chce asi sedm milionů korun ročně za doručení dat z námi provozovaných serverů do sítě UPC a požaduje i několikaletou fixaci,“ popisuje Zdeněk Cendra, šéf největšího housingového a hostingového provozovatele SuperHosting.cz. Cendrův podnik není jediný, kdo na podobné praktiky UPC narazil. Podobnou zkušenost mají i další hráči na trhu. Většina z nich se ale o tématu chce bavit pouze mimo záznam.
SuperHosting a jeho konkurenti nic UPC platit nechtějí a musejí využívat přenosových možností třetích stran. „Kvůli tomu platíme statisíce korun měsíčně za tranzit dat jenom proto, že UPC z pozice většího a s tržním podílem kolem 25 procent vydírá poskytovatele obsahu,“ tvrdí Cendra. Funguje zde tedy model „zaplať a dostaneš kvalitu, neplať a nebude nic“. UPC je to jedno, jeho zákazníci nesvádějí vinu na samotné UPC. Problém naopak mají samotní skladovatelé obsahu, protože jejich zákazníci už samozřejmě znalí jsou a problém řeší.
„V UPC neustále investujeme do zvýšení kapacity sítí, aby mohli naši klienti komfortně používat i na data náročné aplikace, potažmo mohli sledovat filmy a videoobsah online. Ne každý poskytovatel internetového připojení či poskytovatel hostingu investuje ve stejné míře jako UPC. Nedokážeme ovlivnit kvalitu sítě a technologie na straně poskytovatele obsahu, ke kterému se náš klient připojil,“ vzkazuje k tématu mluvčí UPC Juraj Gerbery. UPC do sítě sice opravdu investuje, lidé z internetové branže si nicméně stěžují, že firma má sítě často „ucpané“ a ve špičkách omezuje doručování dat, případně dochází ke ztrátám paketů i kolem 20 procent.
Požadavky UPC v podstatě popírají základní myšlenku peeringu a peeringových center, tedy vyměňovat si data levně, výhodně a úsporně pro obě strany. UPC se navíc už delší dobu v peeringovém uzlu NIX.cz do propojování příliš nehrne. „Od nejvyšších představitelů UPC vždy zazní, ať na nějaké spoje v NIX zapomeneme, a že dokud nezaplatíme, kvalitní spojení do NIX mít nebudeme,“ citují shodně zástupci poskytovatelů internetového obsahu v Česku. Peering s UPC tak v Česku nemá třeba Master Internet, ale ani další sítě.
Na tom, jak UPC v propojování s poskytovateli obsahu postupuje, pochopitelně není nic nelegálního a v podstatě jde pouze o obchodní bitvy několika firem. Zajímat by to nicméně mělo zákazníky samotného UPC.
Firma sice na jedné straně v rámci rozsáhlé marketingové kampaně nabízí internet o rychlosti 250 megabitů za sekundu (upload je ale pořád pomalý), na druhé straně ale odmítá získat obsah, který uživatelé chtějí.
A toho obsahu není zrovna málo. Například v SuperHostingu skladuje servery a data třeba populární Ulož.to, Nova či YouTube a firma do UPC skrze „boční“ tranzitní sítě Telia a Level3 dodává datový tok až 40 gigabitů za sekundu, tedy srovnatelný se samotným Googlem. UPC k popisované problematice takto kontroverzně přistupuje dlouhodobě.
Zhruba před dvěma lety společnost od své sítě odpojila servery Master Internetu a zákazníci UPC se tak nemohli dostat ke službám, které v Masteru hostují.
Tvůrci a kurýři Podobné příklady lze najít po celém světě.
V podstatě pár firem vlastní obsah, který uživatelé chtějí na svých počítačích, televizích, herních konzolích a mobilních zařízeních využívat, a stejně tak pouze pár firem v jednotlivých zemích funguje jako poskytovatelé internetu koncovým zákazníkům. Tvůrci obsahu a jeho doručovatelé na sebe neustále tlačí, vzájemně se obviňují a v podstatě i vydírají. Dobrým příkladem velkého majitele obsahu
může být opět Google. Když mu koncem loňského roku na pár minut vypadly některé služby, provoz na internetu se snížil o 40 procent. YouTube už na mobilních zařízeních zaznamenává několik desítek procent internetového provozu. Streamované video a hudba (služby jako YouTube, Netflix, Spotify, ale i třeba český Stream.cz od Seznamu) výrazně zatěžují linky a internetoví provideři do nich musejí neustále investovat a zvyšovat kapacitu. A to se jim nelíbí, protože na přibývajícím obsahu přímo nevydělávají. Když doručí videa z YouTube, vydělá na nich díky reklamě Google, ne poskytovatel připojení. Podobné je to také v případě Facebooku, Applu, Seznamu a mnohých dalších firem. Firmy typu UPC se tak v podstatě stávají pouhými dálnicemi, které je nutné udržovat, rozšiřovat a vylepšovat. Ale když chtějí zvýšit vlastní příjmy, mohou maximálně začít vybírat mýto.
Poskytovatelé obsahu s rolí providerů v podstatě souhlasí, na problém ale nahlížejí také z jiné strany. „Pokud by nebyl obsah, který uživatelé internetu tolik chtějí, nemohli by provideři svým zákazníkům žádné připojení nabízet, nebylo by ho jak využít,“ vzkazuje ředitel jedné z firem, které s UPC spor vedou. „Je pravda, že těžíme z toho, že UPC a další mají koncové linky do bytů a firem. Zároveň ale platí, že bez obsahu by si zákazníci internet od poskytovatele nekoupili, protože internet je to, co dodáváme, tedy obsah,“ navazuje Cendra.
Kdo je tu silnější Google se rozhodl vleklou situaci řešit po svém. Jednou cestou je výstavba gigabitových internetových přípojek v americkém Kansasu, to je ale prozatím pilotní projekt, jehož celosvětové rozšíření není jasné. Druhá cesta je však mnohem jednodušší a má velkou šanci na úspěch. Firma sama sebe prohlásila za jakousi certifikační autoritu, která bude hodnotit, jak kvalitně dokážou poskytovatelé internetu doručit videoobsah z YouTube (takzvaný video quality report). Uživatelé se tak budou moci sami podívat, který poskytovatel je nejlepší, a podle toho se následně rozhodnout. Ani Google totiž nechce přistupovat na hru velkých providerů typu UPC a podle informací týdeníku Euro nic platit nehodlá.
„Tato aktivita může jednoznačně pomoci.
YouTube je dominantní poskytovatel videa a lidé si rychlý internet pořizují právě kvůli videu. Takto budou poskytovatelé více pod dohledem veřejnosti a bude jasně vidět, zda obsah nějakým způsobem neomezují,“ myslí si zástupce významného poskytovatele obsahu na zdejším internetu.
Celá popsaná situace se točí i kolem takzvané síťové neutrality. Ta v podstatě říká, že by internetoví provideři neměli blokovat či omezovat žádný internetový provoz (samozřejmě až na výjimky dané zákonem, třeba dětskou pornografii). Jenže právě to by mnoho poskytovatelů rádo dělalo. Aktivitou hýří zejména mobilní operátoři, kteří i v Česku nakupují technologie, jež jim umožní vytvářet různé balíčky služeb. Přístup k datově méně náročným sociálním sítím či zpravodajským webům tak mohou nabídnout za základní poplatek a bez omezení, za možnost neustálého sledování videa by si ale zákazníci museli připlatit.
Síťovou neutralitu nyní řeší Evropská unie. Její koncepce však prozatím není úplně jasná.
S jasným stanoviskem naopak přišel Český telekomunikační úřad (ČTÚ), jenž vydal sadu doporučení. Podle nich zdejší provideři nesmějí omezený a blokovaný „internet“ vydávat za službu připojení k internetu a veškerá omezení musejí být jasně a neklamavě označená.
Prozatím se každopádně zdá, že na internetu je králem obsah, a kdo ho nebude mít, bude odsouzen k tomu, být pouhým vodičem dat a operovat s nízkou marží. I proto je možné pozorovat mnoho pohybů na telekomunikačním trhu (třeba koupi skupiny GTS německým Deutsche Telekomem). Stále více firem chce zkrátka kromě sítí vlastnit také datová centra a obsah.
Za připojení o rychlosti 120 megabitů za sekundu sice zaplatí zákazník u UPC příjemných 449 korun měsíčně, ne vždy ale takový výkon skutečně může využít. A třeba YouTube se mu načítá stejně pomalu jako na řádově pomalejších přípojkách.
O autorovi| Jan Sedlák, sedlakj@mf.cz
