Na osm set lidí demonstrovalo minulý týden na pražských Hradčanech za to, aby každý z občanů této země včetně kojenců a důchodců sáhl do peněženky a dal tři stovky lidem, kteří uvěřili propagátorům kampeliček a svěřili jim někdy i celoživotní úspory. Ty tři miliardy korun, které ti lidé chtějí, není až tak moc ve srovnání s tím, co zmizelo z bank malých i velkých vzhledem k neschopnosti jejich manažerů či proto, že se zcela regulérně kradlo. Člověk si však musí klást otázku, jak dlouho ještě bude opatrný a odpovědný člověk platit ze svých daní důvěřivce lačné rychlého zbohatnutí. Už toho opravdu bylo celkem dost. Nicméně je zde jistý rozdíl mezi lidmi, kteří svěří své peníze kampeličce, založené podle zákona schváleného jejich politickou reprezentací, a těmi, kdo stále vytrvale investují své peníze v nejrůznějších hrách typu letadlo. Proto nelze pomoc okradeným věřitelům kampeliček jednoznačně odmítnout.
Na druhou stranu, když se bavíme o následcích, bylo by na místě připomenout i příčiny. Zákon o úvěrových a spořitelních družstvech byl na návrh poslance Richarda Mandelíka (ODS) a jeho dalších kolegů z ostatních stran schválen v roce 1995. V době, kdy již bylo jasné, co se může stát s penězi drobných lidí, pokud se dostanou do rukou nejrůznějších gaunerů v menších i větších bankách. Většinu z nich bankovní dohled v té době od přístupu k úsporám lidí už odstavil. Jenže tím nezmizela jejich touha po cizím majetku. A tak, když už nešlo získat peníze pomocí bankovní licence, protože tu už jen tak někdo nedostal, bylo třeba najít cestu, jak se dostat lidem na kobylku i bez licence. To byl jediný smysl tohoto nyní pracně a zbytečně novelizovaného zákona. To samozřejmě neznamená, že všichni, kdo později založili kampeličku, byli a jsou lotři a zloději. To jen vypovídá o tom, k čemu byl zákon dobrý. Při jeho schvalování na rizika rozkradení vkladů upozornila i Česká národní banka, která se k tomuto zákonu stavěla od počátku jednoznačně odmítavě a upozorňovala, že družstevní banky fungující v zahraničí vznikaly v jiné historické situaci a jejich současná podoba nemá s našimi kampeličkami mnoho společného. To, co se stalo, je tedy jednoznačně odpovědností politické reprezentace, která byla informována o všech rizicích, a přesto rozhodla tak, jak rozhodla.
Proto pokud se prakticky stejná parta rozhodne, že odškodní oběti svého konání, nebylo by špatné jedno dodatečné opatření. Například by po dobu jednoho měsíce mohl být před večerními zprávami na ČT 1 vysílán seznam navrhovatelů zákona o kampeličkách včetně jejich tehdejší i současné politické příslušnosti a výsledky hlasování po politických stranách.
