Stanice Šimbaši, zazní z tokijských reproduktorů. Právě odsud vyrážejí vlakem na futuristický výlet tisíce Japonců a turistů, kteří míří do přímořské „relaxační“ oblasti zvané Ódaiba. Tento umělý ostrov totiž nabízí skutečnou vizi budoucnosti. Po Duhovém mostě (ve stylu San Franciska) přejedete záliv a minete fenomenální stavbu Fuji TV se zabudovanou stříbrnou koulí ve dvacátém patře. Po pravé straně zahlédnete trčíčí sochu Svobody (podobnost s New Yorkem není náhodná), posléze spatříte vykukujícího osmnáctimetrového robota Gundama a také betonovou loď, za níž je možné při dobrém počasí vidět i mýtický Fudži-san. Opravdová hyper-realita! A nebyla by nuda jezdit sem obyčejným metrem? Byla, a proto tu každých pár minut frčí vozy Yurikamome Line. Vláčky s pneumatikami a bočním naváděním, které zde jezdí už od roku 1995, nejsou obyčejné. Kompletně je ovládá automat. Asi aby řidič nepřekážel cestujícím v báječném výhledu.
Japonsko a Dánsko nade vše
Další výhody automatizovaných vlaků (ATO), jež celosvětově využívají různých technologií, jsou zřejmé. Ušetřené náklady za lidský personál, snížení nehodovosti a doslova strojová přesnost. Zprvu však neměla tokijská trať, jejímž předchůdcem byla robotická jednokolejka v Kóbe (1981) a které se v začátcích vcelku pochopitelně nevyhnul karambol, klidné spaní. Užívalo jí méně lidí, než se čekalo. Ale s rozvojem Ódaiby, na níž vyrostla nová zábavní centra, parky či restaurace, provoz vzrostl až na nynějších sto tisíc pasažérů denně. Cena za atraktivní svezení je dvojnásobná nežli u běžného metra, takže se počítá s návratností investic do roku 2014. Podobný nadzemní „autovlak“, který se plně obejde bez lidské posádky, mají i v ósackém přístavu – jde o tramvajovou Nankó Port Town Line.
Zdá se, že Asie si v ATO libuje. Jedním z nejznámějších příkladů je malajská trať Putra, jež brázdí Kuala Lumpur od roku 1998. I ona měla v počátcích finanční potíže, takže ji převzal stát. „Systém je dnes populární a čile užívaný, neboť městské silnice jsou beznadějně ucpané. Efektivní přeprava spojuje nejživější a nejobydlenější části města,“ uvádí odborný server Railway Technology. Vlaky na třetí nejdelší plně automatizované trati světa (29 kilometrů) jezdí průměrnou rychlostí 40 km/h a ač v nich chybí strojvůdce, cestující se mohou kdykoliv dovolat do centrálního řídícího centra. Na bezpečnost se dbá především. Všechny takové soustavy jsou ve stanicích vybaveny bezpečnostní stěnou s dveřmi a kamerami. V Kodani, kde jezdí „chytré“ metro od roku 2002, dohlíží na provoz pětice lidských kontrolorů.
Arabské mašinky za 131 miliard
Bez šoféra už jezdí i Arabové. Když hodiny i datum ukázaly počátkem září magické číslo 09:09:09:09:09, na trať v Dubaji se vydala první „bezpilotní“ souprava. Šejkové si tím ve Spojených arabských emirátech hnedle nadělili světový primát: už disponují nejdelší světovou sítí robotických vlaků (70 kilometrů, po dokončení všech tratí až 120 km), když předehnali vancouverský SkyTrain o třech linkách v délce 68,7 kilometru. Podzemním tunelům nadále kraluje singapurská North East MRT Line, jež má přesně dvacet kilometrů. Na dubajském metru je nejkouzelnější rychlost, s jakou vyrostlo. Vše bylo hotové za čtyři roky! A rozhodně nešlo o nějakou papundeklovou záležitost. Parádní hi-tech 21. století a již tradičně fascinující architektura, před kterou pražská Rajská zahrada toliko bledne.
„Dokončení tak obrovského projektu ve velmi krátkém čase vypovídá o ekonomické síle Dubaje a jejím odhodlání k dalšímu rozvoji města navzdory globální hospodářské krizi,“ řekl reportérům GulfNews ředitel správy silnic a železnic Mattar Al-Taír. Na stavbě pracovalo 30 tisíc dělníků, pět hlavních dodavatelů a 150 subdodavatelů, aby se vše stihlo dle plánu. Podle Al-Taíra se město, které chce zrychlit přepravu a snížit splodiny, rozhodlo rozšířit projekt na dvojnásobek. Výsledkem bylo navýšení investic z 15,5 miliardy dirhamů až na závratných 28 miliardy (131 miliard korun). Navazující linka Al-Sufúh bude dokončena za dva roky; na výstavbě se podílela řada japonských firem: Mitsubishi Heavy Industries či Obayashi Corporation. Ceny pozemků kolem trati a stanic již vzrostly o třetinu, metro má ročně uspořit pět miliard dirhamů, jež přijdou vniveč kvůli automobilovým zácpám. „Jde o skvělou cestu udržitelného rozvoje a napojení na byznys,“ říká Al-Taír, podle něhož se má dubajské automatické metro stát vzorem pro další islámské země regionu.
Co bude se strojvůdci?
Automatizované řízení už míří i do nákladní vlakové dopravy. V severní australské provincii Pilbara, kde jsou bohatá naleziště železné rudy, hodlá těžařský gigant Rio Tinto vybudovat trať o délce 1300 kilometrů. Podle listu The Australian se tak má stát do roku 2013. Nový druh přepravy však nemá jen pozitiva. Takřka pravidlem jsou obtíže při zavádění novinek, jako tomu bylo při několikerých pádech softwaru v singapurské podzemce nebo zpoždění souprav v Dánsku. Hlavním mementem ale zůstává nehoda německého Maglevu (magnetického levitátoru) ze září 2006. Bezpilotní rychlovlak tehdy narazil u Lathenu v rychlosti 200 km/h do údržbářského vozu, což nepřežilo 23 cestujících. Zastavil by snad člověk včas? Další obecnou otázkou je také to, co bude s někdejšími železničáři. Právě Japonsko, země robotice zaslíbená a bojující s rostoucí nezaměstnaností, si tento dotaz aktuálně klade. Deník Asahi šimbun přinesl zprávu, která varuje před armádou průmyslových robotů, kteří berou v těžkých dobách lidem práci. Nevrátí se tedy lidé – pod tlakem odborářů – i do „chytrých“ mašinek?
Martin Rychlík, Tokio, Ósaka
stipendista The Japan Foundation
BOX:
Kde to jezdí samo?
Výběr světových měst, kde jezdí vlaky bez řidiče
Tokio (Japonsko) – Yurikamome Line
Ósaka (Japonsko) – Nankó Port Town Line
Kóbe (Japonsko) – Port Liner
Kuala Lumpur (Malajsie) – Putra Line
Dubaj (Spojené arabské emiráty) – Metro
Kodaň (Dánsko) – Metro M1, M2
Singapur (Singapur) – North East MRT Line
Vancouver (Kanada) – SkyTrain
Paříž (Francie) – Métro Line 14
Lille, Rennes, Toulouse (Francie) – Métro
Norimberk (Německo) – U-Bahn U3
Las Vegas (USA) – LA Monorail
Soul (Jižní Korea) – Subway Line 5
Pramen: týdeník EURO
