„Četné studie ukazují, že průměrná míra inflace klesá se zvyšujícím se stupněm autonomie centrální banky, a to bez identifikovatelných nákladů ve formě nižšího reálného růstu, prohlásil minulý týden v Praze prezident Bundesbanky Ernst Welteke. Není pochyb o tom, že jeho slova mířila zejména k Václavu Klausovi, profesoru ekonomie zabývajícímu se po léta měnovou politikou, který považuje pravomoci ČNB za přemrštěné a vidí v nich základní důvod poklesu, který českou ekonomiku postihl v posledních dvou letech.
Komu asi zvonilo v uchu, když konstatoval, že se Evropská centrální banka nyní potýká se závažným problémem, kdy politici v jednotlivých účastnických státech, ve snaze odvrátit pozornost od vlastních neúspěchů, jsou neustále v pokušení obviňovat evropskou měnovou politiku z nepříznivých ekonomických jevů, jako je například trvale vysoká nezaměstnanost.
Nejzajímavější byla ta pasáž Weltekeho přednášky, v níž upozornil kandidátské země na to, že je čeká rychlá ztráta suverenity v měnových otázkách. Kandidáti nebudou mít šanci odmítnout účast v měnové unii podobně jako Velká Británie nebo Dánsko. Tlak na rychlé zavedení eura bude veliký.
Lze konstatovat, že z tohoto pohledu pražská centrální banka svůj český píseček nehájí. Guvernér Tošovský dokonce již před loňskými Vánocemi vyvolal rozruch v evropské finanční komunitě, když požadoval změnu přijímacího procesu do eurozóny, zejména její zjednodušení a zkrácení. Tošovskému jde především o nastolení otázky, zda je nevyhnutelné, aby kandidátské země prošly systémem směných kursů, takzvaným ERM II, kdy kursy národních měn musí být několik let udržovány v patnáctiprocentním fluktuačním pásmu vůči euru. Pro malé a otevřené ekonomiky to znamená obrovské riziko vystavení se masivním spekulacím hráčů na světovém devizovém trhu. Guvernér v rozhovoru pro poslední loňské číslo týdeníku EURO prohlásil, že na toto téma by měla být otevřena diskuse. On sám se zjevně přiklání k rychlému zavedení evropské měny. Jenže, jak připomněl Welteke, přijatelnost rychlosti nepochybně závisí na tom, jak budou kandidátské země schopné přizpůsobovat se větší konkurenci, aby v eurozóně uspěly, aby se obešly bez ochranné hráze autonomní měnové politiky. To je i výzva pro unii, která společnou měnu považuje za akcelerátor integrace. Šlápnutí na plyn znamená i vyšší spotřebu, a tak nepochybně oprávněný tlak na rychlý vstup do eurozóny je i výzvou Evropské komisi k tomu, aby se s větší velkorysostí zabývala už předvstupními strukturálními fondy určenými na pomoc jednotlivým regionům v zemích připravujících se na přijetí a pomocí s jejich strukturálními reformami.
