Kdo byl někdy v Africe, Austrálii, Jižní Americe nebo na kterémkoliv jiném místě, kde se nachází poušť, nejspíš tomu nebude chtít uvěřit. Nicméně podle vědců zabývajících se studiem klimatu tomu skutečně tak je – lidstvu pomalu, ale jistě začíná docházet písek.
Tato směsice drobných kamínků nejrůznějšího původu je jedním z nejvyužívanějších přírodních zdrojů na světě. Používá se ve stavebnictví, sklářském průmyslu i slévárenství. Právě proto se ale jeho celkové zásoby rapidně smršťují. Kolik spotřebuje lidstvo písku za rok, se moc dobře spočítat nedá. Přibližný odhad nicméně stanovit lze, a to pomocí jiného stavebního prvku.
Ke spotřebě písku (ve stavebnictví) totiž zpravidla dochází společně s cementem. Toho se podle OSN, respektive jejího Programu pro životní prostředí (UNEP), každoročně vytěží zhruba 4,1 miliardy tun. Na každou tunu cementu přitom připadá zhruba 10 tun písku, což na základě prosté matematiky znamená, že jeho roční spotřeba dosahuje 40 až 50 miliard tun. Dost na to, aby každých 12 kalendářních měsíců vznikla kolem Země zeď 27 metrů vysoká a stejně tak i široká – tedy při aktuálním tempu spotřeby. To bylo ještě před dvěma dekádami sotva třetinové a v příštích letech má dále zrychlovat.
Člověk rychlejší než příroda
Příroda samozřejmě dokáže pomocí eroze hornin a skal vytvářet písek nový. Naneštěstí jí to však trvá o poznání déle, než kolik ho člověk stihne za stejnou dobu spotřebovat. A na některých místech už to začíná být vidět.
„Je čas začít panikařit?“ zeptal se šéf UNEP a klimatolog Pascal Peduzzi na úvod webináře pořádaného nezávislým think tankem Chatham House. A vzápětí si odpověděl: „No, to by rozhodně ničemu nepomohlo, ale je čas se zastavit a přehodnotit, jak vlastně písek vnímáme.“
„Myslíme si, že je všude, že nikdy nemůže dojít, ale přesně to se na některých místech děje. Celé je to o tom předvídat, co by se mohlo stát v následující dekádě. Protože pokud nebudeme hledět do budoucnosti a předpovídat ji, budeme mít obří problém nejen s dodávkami písku, ale také s územním plánováním,“ vysvětlil.
Že stačí pískovny jednoduše přesunout do pouští, kde se tohoto přírodního zdroje nachází zdánlivě nekoneční množství? Omyl. Na pouštích je sice písku skutečně víc než dost, pro účely stavebnictví je však prakticky nepoužitelný. Je příliš jemný. Na stavbu budov je potřeba spíše takový písek, který se nachází na pláži, mořském dně či v kamenolomech. Jeho zrnka jsou hranatější, proto do sebe i lépe zapadají.
Budíček
Jak tedy z potenciální písečné krize ven? Podle Peduzziho je nejdůležitější, aby se o možných problémech začalo nejprve hovořit. „Pořád jde o vcelku novou záležitost. V mnoha rozvinutých zemích o problému s pískem vůbec nikdo nemluví. Nikoho nezajímá, odkud se bere, jaké má jeho využívání sociální a environmentální dopady a podobně. Takže se toho musí změnit spousta,“ řekl pro CNBC.
Státům Peduzzi vyčítá, že dosud nepřišly s žádnými konkrétními plány na těžbu písku, jejím detailnějším monitorováním ani s jasnými pravidly, z jakých míst se smí brát, a odkud naopak ne. Tím spíš, když spotřeba má podle předpokladů dále růst. „Je čas se probudit,“ zdůrazňuje.
Podle Kiran Pereiraové, zakladatelky webu Sandstories.org, jenž si klade za cíl vzbudit mezi širokou veřejností povědomí o hrozícím nedostatku tohoto základního přírodního zdroje, některá evropská města již pár drobných krůčků správným směrem učinila. Je ale potřeba, aby se k nim přidala i ostatní.
„Je důležité se soustředit na dobré věci, které se dějí. Například Curych v současnosti staví své budovy s využitím betonu, který je z 98 procent recyklovaný. Amsterdam se zavázal k tomu, že do roku 2050 bude používat materiály, které stoprocentně splňují předpoklady cirkulární ekonomiky, a do roku 2030 by chtěl spotřebu přírodních zdrojů snížit o polovinu. Takovouto cestou se musíme vydat,“ nastínila Pereiraová.
