Už týden se na nás valí předpovědi trendů ve všech oborech pro rok 2018, já věštit nebudu.
Je mi celkem jedno, jestli u nás v letošním přibude víc veganských restaurací, burgráren nebo fairtradových kaváren, jestli avokádové toasty vystřídají havajské poke nebo knedlovepřozelo. Mnohem víc mě trápí, co se na poli gastronomie děje tak nějak lidsky.
Během loňského roku jsem zaznamenala řadu kuriózních situací. Jednou jsem si takhle seděla v mém oblíbeném baru, přisedl si ke mně chlapec a začal si se mnou povídat. Ukázalo se, že je to barman z jiného podniku. Z velmi vyhlášeného baru. A začal mi vyprávět, jak je to u nich hrozné, jak je pan majitel prudí, za co všechno dostávají v práci pokuty a spoustu dalších bezva detailů. Nezkoumala jsem jeho pracovní smlouvu, ale hádala bych, že nějaké ustanovení o mlčenlivosti tam asi mít bude a rozhodně se jím neřídil. Vyslechla jsem to já i barman konkurenčního podniku, který metr od nás míchal drinky.
Před pár týdny se mi to stalo znovu. S jiným barmanem, ale shodou okolností ze stejného podniku. Už bych tam mohla dělat provozní, protože znám každý detail. Pomlouvat podnik, ve kterém pracuju, mi nepřipadá zrovna sexy. Zvlášť, když nevíte, komu to vykládáte.
Také se mi stalo, že jsem seděla v jiném známém baru a tam před námi barman dokonce pomlouval kolegu, který míchal drinky na vedlejší míchací stanici. Prý mu ukradl soutěžní drink a teď s ním machruje. Tohle vážně vykládáte hostům? Vzpamatujte se!
Bistro Kaprova: večeře v knihkupectví
Stejně málo atraktivní mi připadají komentáře provozovatelů restaurací nebo jejich zaměstnanců na nově otevřené podniky konkurence. A že jsou jich plné sociální sítě. Když chcete chválit a je za co, chvalte. Ale vyjadřovat se k tomu, jak to jinde dělají blbě, zvlášť když mají otevřeno tři dny, je něco, co vám žádné pozitivní body nepřinese.
Druhou stranou mince jsou extatické výkřiky zejména na instagramu, jak je ten který asi tak pět dní otevřený podnik fantastický a vůbec nejlepší na světě, ačkoliv tomu tak zdaleka není. Když to dělají kámoši majitele, dokážu to pochopit. Když to dělají v gastronomii respektované osobnosti, které se shodou okolností s majitelem také znají, otevírá se mi kudla v kapse. Tímhle se trh rozhodně nekultivuje, jen tím ony osobnosti na respektu u foodies trochu ztrácejí.
Zajímavé je, že nejvíc vtipů se dodnes dělá na „coffeenácky“ a přitom právě na poli kaváren panuje absolutní klid a mír. Když před vánoci selhávaly dodávky zrn ze zahraničí, konkurenční kavárny si vypomáhaly mezi sebou. Na kávových soutěžích vládně absolutní pohoda a nešetří se podporou a úsměvy. A konec konců, v kavárnách už se nešetří ani cukrem a mlékem.
Kéž by si z toho zejména barmani, momentálně vedoucí svatou válku kvůli videoblogům jednoho z barů, vzali příklad. Hosty vážně nezajímá, že si barman myslí, že v konkurenčním baru pracují namyšlení kreténi, kteří používají tohle a nepoužívají zase ono. Chtějí si jen dát ten nejlepší možný drink, nezávazně si poklábosit a v lepším případě se něco zajímavého dozvědět. Neberte se tak vážně.
Takže love, peace and harmony provozovatelům, zaměstnancům i hostům všech gastropodniků světa.
Z food blogu Kláry Donathové dále čtěte:
