V neděli 13. října 1918 zemřel v pražské všeobecné nemocnici zaměstnanec Obilného úřadu Jaroslav Frida. Syn „našeho zvěčnělého největšího básníka“ Jaroslava Vrchlického skonal podle Národní politiky v pouhých 27 letech poté, co „onemocněl chřipkou, k níž se záhy přidružil oboustranný zápal plic“. Do nemocnice odvezli rovněž jeho ženu, která - „když už byl Jaroslav Frida v agonii“ - povila „dvě zdravá děvčátka“. O pouhé dva dny později přinesly Lidové noviny zprávu, že Fridova žena „zemřela rovněž, a také jejich služka“. Třetí obětí „chřipkové epidemie z rodiny velkého našeho spisovatele“ se pak toho samého dne stal Vrchlického mladší bratr - třiašedesátiletý Bedřich Frida.
Kromě „vyhubení“ Vrchlického rodiny psaly ty samé Lidové noviny o tom, jak „španělská chřipka řádí čím dál tím děsněji v Brně a okolí“, že na ni v Praze za pouhého půl dne zemřelo jedenáct osob, či o epidemii v plzeňském vězení, kvůli které už „od soboty nesmí nikdo nastupovati trest“. Zle bylo i jinde. V Pešti chřipka jen během pondělí zahubila 64 osob a celé Německo se potilo a kašlalo. Epidemie nešanovala ani korunované hlavy. Na „brunšvickém dvoře onemocněla vévodkyně, dědičný princ a jeho sestra“ a také choť s dcerou německého kancléře - velkovévody Maxe Bádenského - „byly nemocí zachváceny“ a ponechány napospas, protože „dvorní lékař zemřel“.
Tři oběti. Španělská chřipka těžce postihla rodinu básníka Jaroslava Vrchlického (1853 až 1912). Zemřel jeho nevlastní syn Jaroslav Frida (chlapec stojící za Vrchlickým} se svojí ženou a Vrchlického mladší bratr Bedřich Frida.
Lidi a zvířata
„Španělská“ se epidemické chřipce z let 1918 až 1920 začalo říkat proto, že noviny v neutrálním Španělsku nesvírala válečná cenzura, a tak o hrůzách choroby - dvojnásobném onemocnění krále Alfonsa XIII., ulehnutí poloviny vlády, tisícovkách mrtvých či barcelonských tramvajích, které neměl kdo řídit - psaly otevřeně.
Kde se španělská chřipka skutečně vzala, dodnes nevíme. Existují tři relevantní teorie: Čína - odkud se prý nemoc prostřednictvím desetitisíců smluvních dělníků (Chinese Labour Corps) rozšířila do Evropy a Severní Ameriky; americký Kansas - kde nemoc zabíjela už na jaře roku 1918 v táborech rekrutů, připravujících se na „výsadek“ do Evropy; a konečně evropská fronta, na které po čtyři roky hnily v bahně miliony mužů. Všechna tato místa měla společné dvě věci: lidé v nich dlouhodobě žili (či byli nuceni žít) v bezprostřední blízkosti hospodářských zvířat - drůbeže a prasat, která nemoc na člověka přenesla; a virus španělské chřipky se v nich objevil nejspíš již v roce 1917. Netušíme také, proč virus kromě tradičních obětí - dětí a starých lidí - zabíjel v takové míře mladé zdravé lidi mezi 25 a 45 lety.
Světová rýmička
Ať tak či onak, španělská chřipka zasáhla svět ve čtyřech vlnách. Druhá (podzim 1918) byla vražedná, třetí (počátek roku 1919) a čtvrtá (rok 1920) jí zdatně sekundovaly, ovšem během první vlny (jaro a léto 1918) měla nemoc poměrně neškodnou reputaci. Ne že by se vůbec neumíralo - víme už o nešťastných amerických rekrutech a v březnu 1918 podlehl chřipce v New Yorku děd dnešního amerického prezidenta Frederick Trump - ale většinu lidí nezajímala a některým byla k smíchu.
Tak třeba Český deník tvrdil na začátku července v článku „Světová rýma“, že „milenci a lyričtí básníci mají svůj světobol, Praha má svůj Světozor, Plzeň má svůj Světovar a Evropa má nyní svoji slavnou,španělskou‘ chřipku“. Je prý na výsost demokratická, když kromě plebsu nutí i „hrdiny, diplomaty, politiky“, aby na několik dní „vlezli do kanafasu“, ale zároveň si umí dupnout: Jen si zkuste, zdali bude vám možno klásti odpor, uložím-li vám, abyste kýchali. Hepčí!
Čtěte: Za první republiky nahrazovaly pekaře i uzenáře průmyslové podniky
Nemoc - jak ve své letošní knize Španělská chřipka píše Harald Salfellner - zachytil na našem území jako první závodní lékař kladenské Poldovky Ernst Guth, a to již začátkem dubna 1918. Noviny se epidemii začaly věnovat na přelomu června a července, v době kdy zasáhla Vídeň a lehce onemocněla císařovna Zita. Už 25. června hlásil Český deník, že je chřipka v Olomouci a o týden později sociálnědemokratická Nová doba publikovala rozsáhlý článek o tom, jak „španělská nemoc“ zamořila Plzeň: „Již po týdny řádí tato nemoc v dělnictvu závodů Škodových. Celá sta dělníků a dělnic byla jí již dle záznamů závodní nemocenské pokladny postižena.“
V červenci a srpnu se chřipka dál nezadržitelně valila Evropou, ale lidé umírali jen sporadicky, a tak v novinách vycházely většinou jen krátké noticky typu - „v Mníšku u Stráže onemocnělo v jedné rodině najednou 6 osob“.
Legrace však pomalu končila, protože chřipka zmutovala a začala zabíjet.
Konec legrace
Skutečně smrtící kmen chřipky se v srpnu 1918 objevil prakticky najednou na několika místech světa. Na východním pobřeží Spojených států v Bostonu - jistá zdravotnice později vzpomínala, že se zdálo „jako by umíralo celé město, v bytech vážná nemoc, v ulicích pohřební průvody“ - v africké Sierra Leone, kde pak zemřely minimálně tři procenta tamní populace, a ve Francii, odkud smrt vítězně táhla Evropou.
Úředně prvním zemřelým na španělskou chřipku u nás se stal 11. září pětadvacetiletý pražský policejní koncipista Egon M. Prorok. Jenže ve skutečnosti se umíralo již dřív. Salfellner uvádí případ novináře Maxe Nachhera, jehož matka a bratr zemřeli v Moravské Ostravě někdy v červenci a profesor Jaroslav Hlava o pár měsíců později na schůzi Spolku českých lékařů líčil, že „už v červnu 1918 pražský pathologický ústav pitval pět těl, u kterých byl zjištěn zápal plic zaviněný chřipkou“.
Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu
Na konci září začalo každopádně smrtelných případů valem přibývat. Lidové noviny například psaly, že v Třebíči „vyvolal velké vzrušení“ skon spolumajitele největšího kožedělného podniku v monarchii - Hanse Budischowského, přičemž prý „za obdobných příznaků“ onemocněla a zemřela rodinná vychovatelka, kuchařka a „šofér je těžce nemocen“. Chřipka udeřila také v Klatovech, kde jí „ve dvou dnech padlo za oběť šest lidských životů“, a okresní hejtmanství proto zakázalo pořádání veškerých „zábav, koncertů, divadelních a biografických představení“.
Přesto se ještě 9. října na stránkách Národní politiky známý lékař Otakar Zuna rozčiloval, že se mezi lidmi šíří zbytečná panika a mínil, že nejde o nic vážného: „Je to česká, typická, ,naše‘ chřipka, celkem - což tvrdím - značně nevinná, v několika dnech normálně, lehce probíhající.“
Pravdu měl v tom, že od běžné - sezonní chřipky - se ta španělská lišila snad jen mimořádně úpornou bolestí hlavy, která občas své oběti dohnala až ke křiku. A pak ještě jedním drobným detailem: u poměrně vysokého procenta nemocných podnítil virus chřipky těžký - často již bakteriový - zápal plic, proti kterému byla tehdejší „předpenicilinová“ medicína takřka bezmocná. Občas pomohla torakoplastika (operace hrudníku používaná při léčbě tuberkulózy), ale řada nemocných po několika dnech umírala, když se doslova utopila ve vlastní krvi a hlenech.
Koňak, rum, kontušovka...
Na samotnou chřipku (její vir byl izolován až o 15 let později) doporučovali lékaři klid na lůžku, různé zábaly, obklady a - aby se pacient „uvedl do potu“- aspirin, případně trošku alkoholu, což se docela ujalo. V Anglii byla tenkrát whisky na předpis a u nás se vzmáhal obchod s pitím. Jakýsi Augustin Soukup tak například v inzerátech sliboval, že „proti španělské chřipce dobré staré víno dodá za 10 K litr“ a pražská firma M. Kohn pro změnu nabízela „za přiměřené denní ceny rum, cognak, kontuszovku, žaludeční likér atd.“ Konjukturu vycítili i drogisté a snažili se lidem prodat například dezinfekční prášek Morphus či „epochální ochranu proti španělské chřipce“, kterou měla být ústní voda Pleos.
Koleje na onen svět. Pohřební tramvaj začala v Praze jezdit v říjnu 1917, aby na nově zřízené městské hřbitovy v Ďáblicích a Hostivaři vozila kupící se mrtvoly vojáků. Nejvíc v permanenci byla o rok později za chřipkové epidemie.
Na paranoidním dodržování hygieny bazírovali i lékaři. Mnohonásobné mytí rukou mýdlem či výplachy úst hypermanganem byly samozřejmostí, ale doporučení šla mnohem dál. Lidé měli chodit co nejméně do společnosti, nosit si vlastní sklenice a příbor, dávat si pozor na knihy z knihovny či papírové peníze - „ty zašpiněné papírky“- a omezit cesty tramvají. K dokonalosti tyto rady dotáhlo okresní hejtmanství v Rokycanech, které nejdřív, jak psal deník Brdský kraj, zakázalo taneční zábavy, v půlce října je rozšířilo na veškerá shromáždění a nakonec i na „okázalé pohřby s hudbou“ a zároveň občanům nařídilo, aby omezili vzájemný styk na nejnutnější minimum, „a aby se přitom každý vystříhal obvyklého podávání rukou“.
Samozřejmě se zavíraly také školy, a to nejen na Rokycansku, ale rovněž v Opavě, Brně či Praze. Noviny každý den přinášely nejrůznější zaručené rady a recepty. Přetiskly třeba doporučení britského lékařského časopisu Lancet o nutnosti proti chřipce očkovat, jenže vakcína jaksi ještě neexistovala. Znovu se masivně začalo pouštět žilou, jakýsi Hausler z Feldkirchu nasazoval proti chřipce červenou řípu, jistý vídeňský profesor nechával pacienty šňupat kyselinu boritou, jiný jim vtíral do chřípí salicylovou mast s mentolem, a další přísahali na injekce mléka či kyseliny mravenčí.
Hrobníci došli, rakve nejsou...
Jenže nic nepomáhalo a v polovině října dosáhla epidemie vrcholu. V týdnu od 17. do 23. října zemřelo v USA rekordních 210 tisíc lidí a ve Vídni smrtelně onemocněli malíř Egon Schiele a jeho žena. Pro české země tak přesná čísla nemáme, ale jistý obrázek si lze učinit z referátu Gottfrieda Picka a Antona Ghona, kteří na zasedání Spolku německých lékařů referovali, že zatímco běžná týdenní mortalita v Praze nepřesahuje 225 osob, „stoupla úmrtnost ve třetím říjnovém týdnu na 829“ lidí.
Víc než 600 mrtvých „nad plán“ bylo pro město zkrátka moc. „V Praze se už nedostává ani rakví, nedostává se hrobníků, kteří by stačili kopati hroby, nedostává se kněží, kteří by stačili vykrápět mrtvá těla,“ stěžovala si 18. října Národní politika.
Cesta na sever. Jan Eskymo Welzl pěšky procestoval Sibiř
Armáda sice hrobníkům poslala na pomoc stovku sapérů a další vojáci-truhláři sbíjeli nouzové rakve, přesto se to neobešlo bez hromadných hrobů pro „těla chuďasů pochovávaných za nocí“, či mnohadenních prostojů, protože dnes už jsou „na hřbitovech naší Velké Prahy i fronty mrtvých“. Zemřelé tenkrát v Praze svážel -černě nalakovaný a velkým křížem opatřený - tramvajový vůz, do kterého se prý vešly čtyři rakve.
Není divu, že se mezi lidmi začala šířit městská legenda, že jde ve skutečnosti o mor. Lékaři ji v novinách vyvraceli až do omrzení a pražský městský fyzik Procházka na zasedání zastupitelstva přednesl obšírnou zprávu, ve které uvedl, že „tmavé zbarvení mrtvol není příznakem nějaké morové nákazy, nýbrž příčinou jeho jest nahromadění krve pod kůží, které nastává po smrti zadušením“.
V listopadu začala chřipka ustupovat - byť právě tehdy zemřel v Praze malíř Bohumil Kubišta a v Paříži básník Guillaume Apollinaire – a v prosinci se bezmála vytratila, ovšem stačila ještě poslat do hrobu spisovatele Edmonda Rostanda a málem zabít posledního rakouského císaře Karla. Bohužel na začátku příštího roku dorazila další - třetí -vlna, která sprovodila ze světa brazilského prezidenta Rodriguese Alvese, bolševického předáka Jakova Sverdlova (sám Lenin přežil) a na řadu dní vyřadila z provozu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Se světem se španělská chřipka rozloučila v roce 1920 a vzala při tom s sebou sociologa Maxe Webera či kapitány amerického automobilového průmyslu bratry Dodgeovy.
Horší než komunisti
Kolik lidí má španělská chřipka na svědomí, už nikdy přesně nezjistíme. Odhady se každopádně neustále zvyšují a dnes se obvykle pohybují mezi 50 až 100 miliony osob (WHO konzervativně udává 20 až 50 milionů), přičemž na světě tenkrát žila zhruba 1,8 miliardy lidí. Západ ve skutečnosti neskončil až tak zle - v Evropě na chřipku zemřelo minimálně 2,3 milionu lidí a v USA 675 tisíc, což byl na druhé straně zhruba šestinásobek amerických válečných obětí.
Věda v zemi Sovětů: omlazující transfúze, křížení člověka s opicí
Mimoevropské země dopadly mnohem hůř - v Indii šlo zřejmě až o 14 milionů obětí a v Číně a Rusku mrtvé nikdo nepočítal. Těžce byla zasažena Afrika, ovšem v poměru k počtu obyvatel dopadli nejhůře domorodci z některých tichomořských ostrovů - například na Nauru zemřelo plných 36 procent obyvatel.
Také Salfellnerovy odhady pro České země jsou mnohem vyšší, než se dříve soudilo - jde o 44 až 75 tisíc lidí, přičemž je nutno připočítat dalších dva až pět tisíc vojáků. Je to sice méně, než zahynulo na bojištích v první světové válce (přes 300 tisíc mrtvých) a za druhé světové války (minimálně 122 tisíc), ale mnohem víc, než dokázal zahubit komunistický režim (méně než devět tisíc pro celé Československo) nebo zemřelých během odsunu Němců (okolo 30 tisíc).
Vcelku překvapivá čísla.
Přečtěte si také:
Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
