Vztah českého obyvatelstva k hospodaření státu je pozoruhodně emotivní. V roce 2010 řecká dluhová krize porazila Paroubkovy socialisty tím, co sami považovali a stále považují za svou největší přednost, tedy na dělání státních dluhů. A nakonec i popularita Andreje Babiše z velké části stojí na tom, že (nikoli jeho zásluhou, či spíše jeho rozhazování navzdory) vypadá výsledek hospodaření státního rozpočtu pořád dost dobře.
Když se podíváme do ne tak dávné minulosti, i za vlády jedné veskrze sekulární strany byl vyrovnaný rozpočet svatý, byť se toho dosahovalo ještě pozoruhodnějšími a především pro ekonomiku drastičtějšími způsoby, než jsou současné triky ministerstva financí. Dost jsme se tehdy odlišovali od ostatních socialistických zemí, jako byly Polsko nebo Maďarsko, ale i balkánské země, kde se na nějakou miliardu dluhu moc nekoukalo. Pro polistopadové vlády bylo pak vyrovnané hospodaření mantrou.
Dva rozpočty lepší než jeden
Tento český sentiment funguje od vzniku republiky před sto lety, byť se leckdy realita dost lišila od proklamací a plánů. Hned první rozpočet samostatného Československa schvalovaný v květnu 1919 (do té doby se jelo provizorně podle rakouských not) byl masivně deficitní. Popravdě cokoli jiného v prvním roce poválečné obnovy bylo jen těžko myslitelné.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Nicméně excelentní projev ministra financí Aloise Rašína při jeho projednávání obsahuje pasáže, při jejichž čtení nám může dodnes zvonit v uších. Rašín tehdy předkládal vlastně dva rozpočty. Jeden řádný s výdaji 2,12 miliardy korun a příjmy 2,3 miliardy. A k tomu mimořádný s deficitem 3,3 miliardy.
Rašín dobře věděl, že válečné náklady nejsou to nejhorší. Nejpopulárnější tehdy byla ztrátovost Československých drah a také, světe div se, náklady na správu státu. „Druhá věc, která nepřiměřeně zatěžuje náš rozpočet, jest to, že naše náklady na veřejnou správu jsou příliš veliké, nepoměrně veliké k rozsahu našeho státu. Jest také tuto věc třeba říci, poněvadž takovou záplavu žádostí za úřednická místa, takovou ohromnou záplavu a tolik plánů na zřízení nových a nových úřadů, jakou jsme viděli u nás v republice, myslím, ještě nikde nebylo viděti. (Souhlas.)
My jsme z Rakouska převzali tu zásadu, že úředníků (Hluk. Předseda zvoní.) musí býti mnoho (Hlas: I ministerstev!), ale, pánové, my jsme spravedliví a my jsme řekli, že musí býti dobře placeni. Bylo by to sice lepší, kdyby se řeklo, že úředníků má býti málo a dobře placených, ale my chceme obojí: mnoho a hodně placených. A to jest ovšem, pánové, pro naše finance velmi krutá a těžká rána,“ pravil tehdy Rašín. „Přítel dr. Soukup jednou napsal, že to v Čechách dopadne tak: když v Rakousku byl každý sedmý člověk úředníkem, že u nás bude každý třetí (Veselost.), a tedy tato převaha úředníků, to ustavičné rozmnožování počtu úředníků povede eventuálně k tomu, že nezřídíme lidovou, nýbrž úřednickou republiku,“ dodal, jak stojí v zápisu z jednání Národního shromáždění z úterý 13. května 1919.
Rašín vydržel v křesle ministra financí jen do třešní, na počátku července po pádu Kramářovy vlády přišly dvě sociálnědemokratické vlády a v té druhé ho vystřídal jeho úhlavní oponent Karel Engliš, ale cesta ke srovnání veřejných financí byla neobyčejně rychlá. Prvního přebytku dosáhl už rozpočet na rok 1921. Žel to nevydrželo, protože legendární Rašín to se svojí politikou silné měny, v níž pokračoval po návratu do vlády v roce 1922 a kterou všechny české vlády držely až do roku 1925, drobet přehnal - deflace srazila ekonomiku do první krize a rozpočtové příjmy se prudce propadly. Rašína za to zabil komunistický atentátník, ale jeho politika šetření přežila.
Jednoznačné zlo
Karel Engliš sice měl zcela jiný pohled na ekonomiku, ale v otázce rovnováhy veřejných financí se s Rašínem až tak moc nerozcházel. Státní dluh považoval rovněž za jednoznačné zlo. A měl proč - z dob Rakouska-Uherska si Československo neslo pořádný balík starých dluhů.
Především však byl Engliš excelentním teoretickým ekonomem a v roce 1926 připravil a provedl rozpočtovou reformu, kdy konstituoval zcela novou strukturu hospodaření státu a například rozpočtově oddělil příjmy a výdaje spojené se správou státu a hospodaření státních firem. Významně překopal i daně a fungovalo to. Zřídil také centrální banku, čímž oddělil měnovou politiku od ministerstva financí.
Kdo uteče prohraje: odštěpeneckým stranám česká historie nepřála
Československý stát pak hospodařil s přebytky až do vypuknutí velké hospodářské krize v roce 1929. A i poté byly rozpočty sestavovány jako vyrovnané, nicméně z celkem pochopitelných důvodů nakonec propadaly do vysokých schodků.
Národní důchod se během krize propadl z 90 miliard korun na 56 miliard. Pro srovnání objem, s nímž hospodařila vláda, činil něco kolem deseti miliard korun. A když krize končila a byl čas se zase nadechnout, začalo předválečné zbrojení a deficity se zase vracely.
Engliš byl také pedagogem. Stal se prvním rektorem Masarykovy univerzity založené v Brně v roce 1919 a jako stoupenec vídeňské národohospodářské školy nebyl rozhodně žádným levičákem. Výuce se věnoval i po skončení politické dráhy a přes válku učil na Univerzitě Karlově. V roce 1947 byl zvolen dokonce jejím rektorem, ale o rok později ho z ní vyhnal komunistický akční výbor. Nakonec byl vykázán i z Prahy, zkrátili mu důchod a v roce 1961 zemřel téměř zapomenut.
Jenže ne tak úplně. Z jeho knih a na jeho katedře získávali znalosti ekonomie pozdější komunističtí ministři. Zprostředkovaně tak ovlivňoval hospodářskou politiku v době centrálně plánované ekonomiky, kterou vždy považoval za chybnou a nefungující. Tito žáci nejspíše nebyli zrovna nejlepšími studenty, ale princip vyrovnaného hospodaření v nich byl jak v koze.
Naprostá většina daňových změn v Česku byla zbytečná, nedotažená nebo vyloženě škodlivá. Čtěte více v eseji:
Daňové reformy jsou permanentně mimo mísu
Ne že by to socialistické plánované ekonomice nějak zvlášť pomáhalo. Vyrovnanost byla dosahována na úkor růstu životní úrovně obyvatelstva, které ve srovnání se sousedními kapitalistickými zeměmi po roce 1948 dramaticky chudlo. A pak také na úkor majetkové podstaty socialistických podniků. Stát z nich vysával složitým způsobem daní a odvodů veškeré zdroje a nakonec místo sebe zadlužil své firmy.
To je příklad financování programu rozvoje jaderné energetiky v ČSSR. Ze státních podniků byly tehdy daněmi odčerpány veškeré tzv. oběžné prostředky, v dnešní terminologii pracovní kapitál, a proti tomu Státní banka československá poskytovala podnikům zvláštní úvěry na „trvale se obracející zásoby“.
Tyto TOZ splácely poté i privatizované firmy ještě na počátku tohoto století. A podkapitalizovanost podniků byla jedním z důvodů, proč řada firem neměla šanci přežít transformaci. Na druhé straně nízké zadlužení vlády umožnilo během transformace udržovat striktní měnovou politiku pevného kurzu a vyhnout se hyperinflaci jako prakticky jedinému postkomunistickému státu.
Porevoluční vyrovnanost
Vyrovnané rozpočty byly základem hospodářské politiky i během transformace. První porevoluční federální rozpočet předkládal ministr financí Václav Klaus v březnu 1990, navazoval na rozpočtové provizorium a platil do konce roku. Byl sestaven jako vyrovnaný, ale nakonec skončil s jednomiliardovým schodkem. Potom se dva roky projevovaly náklady na transformaci a především česko-slovenské rozpočtové třenice - rozpočty proto končily v deficitech. První rozpočet samostatného Česka ale byl sestaven jako vyrovnaný a skončil v přebytku 1,1 miliardy.
Vydrželo to tři roky. V roce 1996 začaly potíže. Ekonomika zpomalila, platební bilance začala zlobit a v režimu pevného kurzu byl jediným nástrojem rozpočet.
Klausova vláda vládnoucí jen díky toleranci sociálních demokratů Miloše Zemana přijala dva balíčky úsporných opatření. První šetřil 25 miliard a druhý téměř sedmnáct. Kurz se stejně nepodařilo udržet. ČNB prudce zvyšovala sazby a zabrzdila ekonomiku. Přesto deficity v letech 1997 a 1998 činily šestnáct, respektive 29 miliard korun.
Potom Klause vystřídal v premiérském křesle „keynesián“ Zeman, který začal zachraňovat spálenou zemi, což byl slogan, s nímž vyhrál volby. Rozpočty propadaly do plánovaných deficitů, které měly oživit ekonomiku. V roce 2001 byl schodek už skoro 68 miliard. Ekonomika sice ožila, ale nikoli zásluhou rozpočtových deficitů. Zásadní byl mohutný měnový impuls, když úrokové sazby klesly z dnes neuvěřitelných 75 procent pod čtyři procenta.
V roce 2002, v době, kdy bylo načase předvést druhou stranu keynesiánství, tedy dosahovat přebytků v době růstu, odešel Miloš Zeman radši objímat stromy na Vysočinu a žezlo předal Vladimíru Špidlovi. Ten vyhrál volby se slavnou větou „Zdroje jsou“, a tím odkaz Rašína a Engliše spláchl do toalety. Za ministra financí si vybral mladičkého Bohuslava Sobotku, právníka žijícího celý svůj ekonomický život ve sněmovně, nedotčeného hlubšími ekonomickými znalostmi.
Přečtěte si komentář: Patologie moderní doby
Základním kritériem byla ochota podepsat rozpočet s nejvyšším deficitem v historii samostatného státu. Potom sice ještě přišel pokus řešit problémy rozpočtu nějakými úspornými opatřeními, ale ta stála Špidlu politický život a sociální demokraté pochopili, že smyslem jejich existence je dělat dluhy.
K dokonalosti to přivedl Jiří Paroubek, jehož poslední rozpočet měl naplánovaný schodek 74,4 miliardy, ale skončil se sekerou 97,6 miliardy při sedmiprocentním růstu ekonomiky. Přepočteno na dnešní ceny a současný HDP by to bylo při našem dvouapůlprocentním růstu hezkých 160 miliard korun.
Pravicový pokus o nápravu
Pak nastoupily dvě pravicové vlády ODS a s nimi pokus o nápravu, ale také světová recese, takže rozpočty propadly do deficitů výrazně přesahujících sto miliard korun. Ale přišla také opatření v podobě zmrazení objemu státních platů, omezení valorizací penzí a zvýšení daní. Mimoto byla po dlouhých letech zavedena státní pokladna umožňující optimálně řídit likviditu státu. Tato opatření byla základem ozdravení veřejných financí po roce 2012.
Pak už to známe. Úsporná opatření byla rozebrána, rezervy utraceny a efekt zvýšených daní doznívá. A se zpomalující ekonomikou začínají problémy narůstat. Jak tato vláda neumí šetřit a řešit podstatu rozpočtového problému Česka, vidíme při projednávání aktuálního státního rozpočtu na příští rok.
Čert ví, jestli ti, co o něm budou hlasovat, vůbec někdy slyšeli o Englišovi.
Dále čtěte:
Recese: český automobilový průmysl se připravuje na horší časy
Recese: konjunktuře v Německu dochází dech, a nám též
Úředník na dlažbě. Babišova vláda chystá masivní propouštění
Pramáti všech krizí. Krach vídeňské burzy z roku 1873 pocítil celý svět
