Podnik je ve vleku problémových majitelů a věřitelů
Na Vysoké pece Ostrava, které dodávají sousedním ocelárnám základní materiál, dolehl předinfarktový stav. Pokud výrobce železa nedostane včas by–pass, kolaps se přenese i na již teď neduživé odběratele a akcionáře v jedné osobě – Novou huť a Vítkovice. Pohledávky vysokopecního závodu po lhůtě splatnosti totiž naběhly až k jedné miliardě korun, což pro podnik s ročním obratem jedenácti miliard představuje cestu do pekel. A protože surové železo nepatří k materiálům, které lze nakoupit kdekoliv a dopravovat na jakkoliv dlouhou trasu, případný krach podniku by s sebou smetl i na materiálu závislé hutě. Že je situace na pováženou, je jasné i kabinetu, který v polovině července rozhodl o vytvoření komise (EURO 30/2000), která má za úkol narovnat obchodní a ekonomické vztahy podniku. Výsledek sice vládě stačí až na konci letošního roku, ale představitelé ostravských Vysokých pecí (VPO) upozorňují, že tak vzdálený termín by pro podnik znamenal jistý konec. Privatizace za ústupek. O oddělení vysokých pecí do samostatného podniku se začalo mluvit již v polovině devadesátých let. Vítkovické provozy totiž ležely v centru města (takzvaná Dolní oblast), a to už nebylo nadále ekologicky udržitelné. V roce 1995, za působení ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého, se proto rozhodlo, že se založí akciová společnost, do níž Nová huť převede svoje pece. Vítkovice si potom odkoupí čtyřiatřicet procent akcií nově založené firmy v hodnotě asi sedmi set milionů korun. Koksovna, v níž se uhlí připravuje na výrobu železa, zůstala majetkem Nové huti. Tehdejší ředitel Svatopluk Velkoborský (dnes je znovu v této funkci) s takto nastíněným projektem nesouhlasil, a proto opustil své křeslo. Nový generální ředitel Jaroslav Pětroš se s vítkovickým kolegou Václavem Pastrňákem již dohodl. Ostatně nic jiného jim nezbývalo, souhlas se společným podnikem byl nezbytnou součástí vládního rozhodnutí o privatizaci hutí manažerským společnostem Petrcíle (Nová huť), respektive RAFIS Trading (Vítkovice), v jejichž čele oba ředitelé stáli. Vysoké pece Ostrava zahájily činnost počátkem roku 1997 a od srpna následujícího roku se staly jediným výrobcem surového železa pro potřeby obou hutí. Vítkovice ukončily činnost v Dolní oblasti. Z loňského hodnocení, které zpracovalo představenstvo Vysokých pecí a předložilo je k posouzení akcionářům, jednoznačně vyplynul přínos tohoto kroku. „Ve všech třech hodnocených letech byla společnost při utváření cen surového železa pro oba své akcionáře úspěšnější, než kdyby zůstalo vše při starém, konstatoval nedávno technický ředitel VPO Ivo Psota. Management Vítkovic ale nyní připomíná, že podnik celá ta akce se společným vysokopecním závodem přišla nejméně na miliardu korun z vlastní kapsy (odkup akcií a náklady na změnu topného média). „To je sice pravda, ale kdyby byla výroba surového železa ve Vítkovicích zachována, vyšly by je nutné investice podstatně dráž, upozorňuje Psota, který v minulosti šéfoval právě vítkovickému závodu vysokých pecí. Spor bude řešit komise. Odvěcí sokové se sice pod nátlakem dohodli, ale idylka dlouho netrvala. Koncem roku 1998 se ve fungování společného podniku objevily první vážné trhliny. Vítkovice měly již tehdy prázdnou kasu a za surové železo prostě neplatily. Jejich dluh se přehoupl přes miliardu korun. Nová huť závazek od bezmocných VPO převzala a od té doby jdou přes ni všechny platby, za vstupy i výstupy. Letos na jaře se poměr obrátil. Vítkovické hutě začal financovat státní podnik Osinek, který je schopen platit všem dodavatelům. Od VPO odebírá zhruba třetinu produkce, což měsíčně představuje 250 milionů korun. Jenže peníze se dostanou jenom do Nové huti a tam zamrznou. Tak narostly pohledávky v účetnictví VPO už ke dvěma miliardám, z toho polovina je po lhůtě splatnosti. Osinek se snažil dojednat, že bude za železo platit přímo VPO, ale Nová huť, která se bránila tím, že stále umořuje původní vítkovický dluh, tento návrh mohla díky smlouvám uzavřeným do konce roku zablokovat. Spory dospěly do mrtvého bodu a vyřešit je má pracovní komise, která vznikla na půdě Fondu národního majetku. „Úkolem je nejprve provést analýzu stávajících obchodních, ekonomických, právních, technologických a dalších vazeb mezi Novou hutí, Vítkovicemi a VPO, včetně vztahů s dodavateli vstupních surovin. Poté se budou zpracovávat návrhy na možné varianty řešení. V tuto chvíli již právní audit probíhá a první návrhy budou předloženy počátkem září, upřesnila mluvčí fondu Jana Víšková. Znárodňování ani náhodou. Vítkovický krizový management, který tvrdí, že postup Nové huti postupně táhne ke dnu nejen Vysoké pece, ale drobí také křehkou rovnováhu sousedního podniku, přišel s jednoduchým řešením. Stát, který tak jako tak bude muset Nové huti pomoci, má vzít dvě miliardy korun a vykoupit od obou hutních podniků akcie Vysokých pecí. Zabije se tak prý několik much jednou ranou: Vysoké pece pod státní kuratelou budou moci garantovat jednak spolehlivé vztahy svým odběratelům, například dodavateli uhlí OKD, a na druhou stranu zaručit výhodné ceny surového železa, čímž zase nepřímo pomohou oběma hutím. „Navíc takové postavení VPO by velmi usnadnilo privatizaci hutního provozu Vítkovic, konstatoval minulé pondělí vítkovický ředitel pro restrukturalizaci David Kostruh. Navržené řešení by přijaly VPO i Nová huť. Má to ale háček. I kdyby kabinet souhlasil, že do hutí nalije na věčnou oplátku další dvě miliardy, musel by se domluvit na garancích s držiteli zástav na akcie Vysokých pecí. Dvoutřetinový podíl Nové huti drží v zástavě IFC, dceřiná společnost Světové banky, která úvěruje kolosální investici do minihuti (EURO 10/2000), a zbylé akcie v rukou Vítkovic jsou zase zastaveny u izraelského dodavatele železné rudy Shiranu. Oba věřitelé by v případě zestátnění VPO požadovali splatit všechny dluhy naráz. Pro IFC, jež mimochodem kontroluje veškerý majetek Nové huti, by to bylo dvě stě dvacet milionů dolarů a Shiran zase chce svých dvacet milionů dolarů. Vzhledem k tomu, že tyto částky několikanásobně překračují vstupní dvoumiliardovou sumu, návrh přestává být relevantní. Ostatně potvrzují to i slova Víškové: „O variantě zestátnění pracovní skupina v žádném případě nejedná. Pro spojení není zralá doba? Odborníci soudí, že nejlogičtějším a zároveň nejelegantnějším řešením by bylo spojit oba hutní celky i dodavatele železa do jednoho koncernu a pak celý úhledný balíček nabídnout investorům. Přes svého dodavatele jsou totiž obě ocelárny stejně velmi úzce provázané. Takovému postupu by Vítkovičtí neodporovali. Krizový management nenápadně naznačuje, že by pod svá restrukturalizační křídla klidně přijal i sousední ocelárny. Zdůrazňuje přitom, že mezi oběma rivaly se značně vychýlily misky vah. Za prvé ve financování, díky Osinku totiž hutní divize (takzvané kvarto) hospodaří v černých číslech, a za druhé v přístupu k transformaci firem – Nová huť se ještě nezačala restrukturalizovat a zaměstnává prý pět tisíc lidí úplně zbytečně, což představuje mnohasetmilionové náklady navíc. Proti tomuto nařčení se ale Nová huť ohrazuje. „My máme tuto restrukturalizaci už za sebou. Čeká nás jenom ta část organizační, která spočívá ve vydělení služeb, a tento projekt už máme také připravený, zdůraznil ředitel Nové huti Velkoborský. Dodal, že obslužné procesy se budou moci vydělit až v okamžiku, kdy jim bude moci matka přispět do vínku provozním kapitálem. Propojení s vítkovickým kvartem se jinak Nová huť nebrání. Návrh však opět blokuje IFC, někteří její představitelé totiž míní, že pak by cena podniku vystoupala příliš vysoko a celkově by bylo jednodušší najít partnera jen pro Novou huť. Důvod odporu IFC je však spíše politický. Bylo by totiž reálné, že se Nová huť dostane do správy Revitalizační agentury. To by byla pořádná ťafka pro Světovou banku. Není rozhodně obvyklé, když se projekt financovaný IFC, tedy organizací zaměřenou na pomoc soukromému sektoru, dostane z důvodů insolvence pod státní kuratelu. Vláda tak musí hledat cestu, která zachová dekorum IFC a přitom zabrání kolapsu hutního konglomerátu.
Konflikt není na pořadu. Nakonec pravděpodobně nezbude než se domluvit. IFC má v rukou silné trumfy, a nejen Nová huť, ale nakonec i státní úředníci si to nechtějí s dcerou Světové banky rozházet. Zvlášť ne teď, na podzim by se totiž měl začít téměř desetimiliardový úvěr splácet a Nová huť se snaží s bankami dojednat posun splátek jistiny. Minihuť totiž měla běžet již nejméně půl roku, ale zatím se provoz pouze zkouší, což s sebou pochopitelně místo očekávaných zisků nese jen náklady. Ke konsenzu se začal vstřícně stavět i Velkoborský. „Rád přenechám Vysokým pecím nákup vstupních surovin, železné rudy a uhlí, z něhož se vyrábí koks. Zrovna teď je koksu fyzicky málo, takže se vyrobí méně železa, a na tom Nová huť tratí, protože přednostně se dodávalo Osinku. Když se všechny toky narovnají, bude potom rozdělování materiálu spravedlivější, vysvětlil ředitel. A stanovisko představitelů VPO je jednoznačné: Nám je jedno jakou formou, hlavně že domluva bude rychlá a vyřeší problém s vysokými pohledávkami. Okolo roku 2005 totiž čekají na pece nezbytné generální opravy a bude je potřeba z něčeho zaplatit.
