Víte, co máte udělat, když spatříte v záři nad dubem postavu v bílém? Portugalský řidič Dino ano, ale začněme popořadě. Vraťme se do roku 1917, na pastviny u portugalské vesnice Fátima nedaleko městečka Ourém v severozápadní části provincie Ribatejo, asi 120 kilometrů severovýchodně od Lisabonu.
Zhruba v poledne 13. května toho roku se tři pasáčci ovcí pomodlili růženec a stavěli si domek z kamínků, přičemž spatřili záblesk světla. Domnívali se, že začíná bouřka, a tak se vydali domů. Cestou se opět zablesklo a desetiletá Lúcia de Jesus, její devítiletý bratranec Francisco Marto a sedmiletá sestřenice Jacinta Marto spatřili na vrcholku dubu „paní zářivější než samo slunce“. Řekla jim, aby se tuze modlili a vrátili se do Cova da Iria vždy třináctého v tutéž hodinu i v následujících pěti měsících. Děti neudržely událost v tajnosti a při posledním zjevení 13. října se na místě sešlo na sedmdesát tisíc lidí. Tehdy Panna Marie dětem řekla, že na tom místě má být postavena kaple na její počest. Shromáždění věřící se poté stali svědky zázraku: slunce, podobné stříbrnému disku, rotovalo jako ohnivé kolo a bylo možné do něj bez problémů zpříma pohledět.
Na místě, kde se dětem poprvé zjevila Panna Marie, dnes stojí Capelinha das Aparições (kaple Zjevení). Na planině nad ní byla roku 1928 zahájena stavba neobarokní vápencové baziliky de Nossa Senhora de Fátima s půlkruhem neoklasicistních arkád se sochami světců. Planina před bazilikou se proměnila v betonovou esplanádu o rozloze 152 tisíc metrů čtverečních. Svatyně ve Fátimě se stala poutním místem, jehož věhlas se vyrovná Santiagu de Compostela ve Španělsku nebo Lurdám ve Francii a jejíž esplanáda je dvakrát větší než náměstí Svatého Petra ve Vatikánu.
V současnosti svatyni ročně navštíví více než čtyři miliony poutníků a turistů (devadesát procent z nich prý tvoří Portugalci). Okolo deseti tisíc věřících pravidelně navštěvuje dominikánskou mši v bazilice, jejíž kapacita je pouhých devět set lidí. Rostoucí počet poutníků přivedl správce svatyně přibližně před dvaceti lety na myšlenku nabídnout jim dostatečně velký prostor, který by je zároveň chránil před nepřízní počasí. V soutěži na stavbu baziliky nejsvětější Trojice zvítězil z devíti návrhů projekt řeckého architekta Alexandrose Tombazise.
Projekty Alexandrose Tombazise, původem Pákistánce a příslušníka pravoslavné církve, se vyznačují důrazem na využití obnovitelných zdrojů, denního světla a šetrností k životnímu prostředí. Z jeho staveb zmiňme například centrálu řecké rafinerie, rekonstrukci aténského hotelu Hilton či dubajskou mešitu Bin Madíja.
Chrám nejsvětější Trojice pojme téměř devět tisíc sedících poutníků. Svou kapacitou bude největším kostelem v Portugalsku a jedním z největších katolických svatostánků na světě. Kruhovitý půdorys chrámu o rozloze 8700 čtverečních metrů je v ose se současnou bazilikou akusticky „rozbit“ dvojicí zdí. Kapacitu vnitřního prostoru lze snížit na tři tisíce lidí dva metry vysokou mechanickou stěnou, která se vysouvá z podlahy. Průměr stavby činí 125 metrů a výška centrálních zdí dosahuje více než 21 metrů. Součástí komplexu budou také tři kaple Usmíření, zbudované 7,3 metru pod zemí. Kovová konstrukce kopule hlavního chrámu má celkovou hmotnost 1185 tun.
Co se týká tepelných a světelných podmínek v chrámu, Tombazis mistrně využil svých předchozích zkušeností a při spojení přirozené a noční ventilace a denního světla se systémy klasické klimatizace a umělého osvětlení dal přednost přirozeným zdrojům.
„Jako hlavní klimatický modifikátor funguje u budovy tohoto typu a rozměrů střecha,“ píše Tombazis v průvodní zprávě k projektu. „Dvě komplementární pilovité struktury s otvory orientovanými na sever a prosklený strop nad oltářem byly navrženy s ohledem na optimální využití denního světla,“ dodává. Jižním směrem orientované pilovité struktury nad centrální osou umožňují rozmanitou hru se světlem a stíny a vytvářejí jakousi světelnou cestu od severního vchodu k oltáři. Intenzitu, směr i barvu pronikajícího světla lze mechanicky přizpůsobit konkrétním požadavkům.
Mezi dvě paralelní schodiště k hlavnímu vchodu umístil architekt „vodní zrcadla“ jako vyjádření klidu a čistoty posvátného místa, které je odrazem „nekonečného míru“.
Základní kámen megachrámu nejsvětější Trojice – kus mramoru z náhrobku svatého Petra ze svatopetrské baziliky v Římě – byl položen na svátek nejsvětější Trojice 6. června 2004. „Existuje mnoho projektů, které nikdy neopustí papír,“ řekl při té příležitosti dojatý Alexandros Tombazis, „jak praví Číňané, první krok je půl cesty. A k tomu nyní došlo.“ Konec cesty má nyní Tombazis na dohled. Stavba, jejíž cena je odhadována na čtyřicet milionů eur, by měla být slavnostně otevřena na oslavu devadesátého výročí prvního zjevení 13. května příštího roku.
„Mezi zázraky Panny Marie se počítá mimo jiné neúspěšný atentát na Jana Pavla II.,“ líčila nám průvodkyně koncem letošního října na esplanádě, po níž se k bazilice de Nossa Senhora po kolenou blížila kajícnice v doprovodu svého druha, jeden z důvodů neutuchajícího zájmu o mariánský kult. „Kulka, jíž byl papež 13. května 1981 na svatopetrském náměstí v Římě postřelen, je zasazena do koruny Panny Marie v bazilice.“
„Je to hlavně dobrý byznys pro církev,“ pokýval hlavou náš řidič Dino při pohledu na „obětiště“ vedle kaple Zjevení, připomínající podlouhlý krb, kde věřící zapalují hrsti voskových svící jako dar za zázraky Panny Marie. Koupit je lze u stánku opodál, a to za cenu od pětadvaceti centů do několika eur dle velikosti. „Z toho všeho plyne jedno ponaučení,“ naklonil se Dino ke mně. A zašeptal: „Až někdy uvidíš zářící postavu na obláčku, zapomeň na to a v žádném případě to nikdy neříkej ani nejlepšímu příteli.“
