Michael Sailer vypadá jako zestárlý hipík. Uznávaný německý odborník na jadernou energii patří ke kritikům jaderných elektráren, mezi radikálními členy protiatomového hnutí je však považován za přeběhlíka. Pracuje totiž pro stát a stojí v čele komise pro nakládání s jaderným odpadem.
„Německo stojí zcela vědomě zase na začátku,“ odpovídá na otázku, jak daleko je hledání místa pro uložení vyhořelých elementů z jaderných elektráren. Němci po čtyřiceti letech upustili od záměru uložit odpad do podzemního úložiště v dolnosaské obci Gorleben. Lokalitu před lety vybrala tehdejší západoněmecká vláda, ale co přesně ji k tomu vedlo, se nepodařilo zjistit ani za tímto účelem speciálně sestavené komisi Bundestagu. Neutuchající protesty veřejnosti a sílící pochybnosti o vhodnosti místa nakonec donutily stát, aby seškrtal desítky miliard proinvestovaných v Gorlebenu a začal celou věc řešit znovu s úplně čistým stolem.
Navzdory tomu by bylo chybou Německo označit za odstrašující příklad. S hledáním vhodného místa pro věčný odpočinek radioaktivního odpadu bojují všechny země EU. Německo, stejně jako Česko, lze však aspoň zařadit do skupiny těch zemí, které problém řeší, což nelze říct o všech. Plánů existuje mnoho, o jejich realizaci však panují značné pochybnosti.
Začněme pozitivně, tedy pokud se to tak dá nazvat. Zatímco globálně nikdo netuší, kolik jaderného odpadu se ve světě nachází, Evropská unie má aspoň rámcovou představu o množství, a dokonce i odhad přibližných nákladů, kolik ji bude problém stát. Podle zprávy Evropské komise je v Evropě 3,3 milionu metrů krychlových radioaktivního odpadu. Na nejnebezpečnější vysoce radioaktivní materiály, které tvoří ve velké míře právě vyhořelé palivo, z toho připadá pouze 0,2 procenta. Právě ty však produkují 95 procent veškeré radioaktivity a na rozdíl od nízko nebo velmi nízko radioaktivního odpadu představují opravdový problém.
Zbavit se odpadu (čti bezpečně a dlouhodobě ho uskladnit) přijde Evropu na 400 miliard eur, tedy přes deset bilionů korun. Tento odhad se zakládá na údajích, které do Bruselu reportovaly jednotlivé státy. Více než třetina z celkové částky připadá na Velkou Británii, necelá čtvrtina na Francii a většina zemí se drží pod 20 miliardami. Jako pravděpodobnější vysvětlení, než že Britové a Francouzi svoje náklady přestřelili, se jeví, že většina členských zemí se držela až příliš při zemi.
Skandinávský problém s mědí
Za příklad jsou dávány Švédsko, Finsko, případně Francie, které na celém světě nejdál pokročily s projektem hlubinného konečného úložiště. Pomineme-li „exotické“ návrhy vystřelovat odpad do vesmíru nebo ho zavrtávat hluboko do zemské kůry, je právě hlubinné úložiště považováno za nejlépe realizovatelnou variantu. Ve Finsku už takové dokonce vzniká.
Expert na jaderná úložiště: Dejte lidem informace, jinak budou agresivní
Podobný švédský projekt však dostal letos citelnou ránu. Podle tamního soudu má celý koncept závažné bezpečnostní nedostatky. Problémem jsou měděné kontejnery, do kterých má být vyhořelé palivo uloženo. „Zjistilo se, že koroze mědi
není taková, jak jsme si celou dobu mysleli,“ říká Johan Swahn, ředitel nevládní organizace MKG, která si klade za cíl prověření celého procesu. Soud proto doporučil vládě, aby k provozu úložiště neudělila licenci. „Finsko přitom využívá stejnou technologii,“ naznačuje tím Swahn, že vážné trhliny se mohou objevit i v plánu druhého ze „vzorových“ skandinávských států.
Kam? Přece k sousedům
Další z diskutovaných možností, jak se vyhořelého paliva zbavit, je přepracování neboli recyklace. Touto cestou jdou Velká Británie a Francie. Podle nizozemského experta Jana Haverkampa lze však složitým procesem získat k opětovnému využití pouze šest procent z původního objemu odpadu. Zbytek zůstává vysoce radioaktivní a stejně jako předtím je potřeba ho někde na stovky tisíc, ne-li miliony let uskladnit.
To se ale stále bavíme o zodpovědných zemích, které se otázkou aspoň zabývají. „Více než polovina členských států uvažuje o společném řešení jako o preferované nebo alternativní variantě,“ uvádí totiž zpráva Evropské komise. Jinými slovy, více než 14 evropských zemí počítá s tím, že někde u sousedů vznikne úložiště pro celou Evropu a oni své odpadky zavezou tam. Samozřejmě se nikdo dobrovolně nehlásí, že by se příjmovou zemí chtěl stát. Pod zkratkou ERDO sice vznikla pracovní skupina, která se možností společného úložiště zabývá, ale poté, co ji pro nečinnost opustilo Polsko, má už jen pět členů a trpí nedostatkem financí.
A otázkou, co bude s odpadem, který země západní Evropy v minulosti jednoduše naházely do moře, se pak nezabývá už vůbec nikdo.
Přečtěte si také:
Neekonomické, ukvapené: Drábová kritizuje stavbu laboratoře za 1,7 miliardy
