Můžete prohledávat dobové prameny, a kam až paměť sahá, nenajdete důkaz o tom, že by v historických českých zemích byly nižší mzdy než na Slovensku, potažmo v Horních Uhrách. Češi nemohou snadno akceptovat nižší mzdy než v Maďarsku nebo Polsku. Ostatně i za srovnatelné výplaty by nás naši předkové asi mydlili po hlavách. Takže zahrát při debatě o minimální mzdě na tu správnou strunu „když můžou Slováci, Poláci a Maďaři, tak proč ne my“ je od odborářských „spin doktorů“ zdařilý, byť populistický nápad.
Jestliže Slovensko od začátku příštího roku, dva měsíce před parlamentními volbami, zvedne minimální měsíční mzdu na 580 eur, je to od tamní vlády vedené Smerem nepokrytý politický kalkul.
Čtěte také: Dotace, investice a rentabilita. Utápíme kapitál v projektech se špatnou návratností
Ale vážně není chytré mýlit se se sousedy a někdejšími spoluobčany, vždyť Slovensko je ještě otevřenější a zranitelnější ekonomika, s ještě větší závislostí na jednom odvětví, přičemž automobilový průmysl má pravděpodobně nejlepší léta za sebou.
Zaručeně drahé mzdy
Zaměstnavatelské svazy v Česku mají také pravdu, když tvrdí, že zvýšení minimální mzdy z letošních 13 350 na rovných 15 tisíc požadovaných odbory je skokové, ale hlavně v tom, že je na ně navěšen celý systém takzvaných zaručených mezd, které ve vyšších skupinách už leze do peněz, protože se vztahuje na mnohem větší počty lidí.
Vláda sama není jednotná v tom, jak by měl vypadat kompromis mezi odbory a byznysem, přičemž ministryně práce a sociálních věcí by minimální mzdu ráda zvedla o deset procent na 14 700 měsíčně. Žít za tyto peníze není podle slov Jany Maláčové „žádná hitparáda“, jenomže to není ani na dvojnásobné úrovni, což je přibližně dnešní český medián (mzda uprostřed spektra).
Jak vysoká by podle vás měla být minimální mzda?
V nefinančních podnicích, které mají rentabilitu pod úrovní repo sazby ČNB (dvě procenta), pracovalo loni podle analýz ministerstva průmyslu a obchodu zhruba 300 tisíc lidí a tyto údaje zahrnují byznysy, které se podílejí na celkových tržbách asi 51 procenty. Reprezentativní jsou tedy pouze v případě velkých a středních firem, jež mají v průměru vyšší produktivitu (technologické startupy pro jednou vynechme). Mizerné marže jsou mnohem větší problém než mizerné mzdy, protože finančně slabé firmy můžete celkem jednoduše dohnat k insolvenci, ale ke zlepšení rentability vám nestačí žádné nařízení vlády.
Kam až autorova paměť sahá, vždycky platilo, že méně produktivní podniky v Česku jsou „ty naše“, tedy ty, jež jsou pod domácí kontrolou. Firmy ovládané ze zahraničí samozřejmě mohou mít a mnohdy mají české beneficienty, ale nepotěší, když si uvědomíte, že kromě daňové optimalizace se oni majitelé vlastně snaží takto jistit před byrokratickou zvůlí, neboť české úřady se mezinárodních arbitráží zatím bojí.
Z touhy po hitparádě
Jak dosáhnout toho, aby přidaná hodnota na pracovníka byla naopak vyšší v sektoru firem ovládaných „národním kapitálem“? Na to nenašla odpověď ani jedna postkomunistická země, i když jejich představitelé o tom rádi řeční a úředníci sepisují stohy nejrůznějších strategií. Výsledek se podobá povzdechu: „Ich liebe dich und du schlafst“ (já tě miluji a ty spíš). Odstranění mezery jde ztuha, mírně řečeno.
Přečtěte si:
Náš region v tom není sám. Ve skutečnosti se za posledních čtyřicet let v Evropě dokázalo z chudých poměrů do opravdové první ligy bohatých dostat jenom Irsko. Ale i tam jsou mzdy vyplácené zahraničními firmami vyšší než těmi, které patří Irům. Zahraniční společnosti se i tam více podílejí na výdajích na výzkum a vývoj a dávají na tyto účely vyšší část svého obratu.
Podle loňské studie OECD se paradoxně rozdíl mezi „domácími a hosty“ v poslední dekádě zvýšil a čím sofistikovanější je odvětví, tím je rozdíl vyšší. V tom, co bychom v Česku viděli ze všeho nejraději, tedy ve vědeckém výzkumu a vývoji, je v Irsku „zahraniční prémie v multifaktorové produktivitě“ více než dvousetprocentní. Co si budeme namlouvat, kromě lepších institucí a správy, tam mají nedostižný náskok v angličtině, která je pro většinu Irů prvním jazykem (nemluvě o akcentu).
Opravdu deprimující, když se nad tím zamyslíte.
Na grafech je dobře vidět, že v regionu střední a východní Evropy existují rozdíly v minimálních mzdách i v tom, kolik berou chudí pracující čistého - ty částky zhruba kopírují rozdíly v HDP na obyvatele: Bulhaři jsou na chvostu, Slovinci v čele. Ale i tam je odstup oproti blízkému vyspělému přeshraničí v podobě Rakouska hodně veliký.
Spočteno, zváženo, skok v minimální mzdě je dost riskantní nápad - nikoli sám o sobě, ale skrze systém zaručených mezd. Hodně rychlé zvyšování mzdové hladiny, symbolizované heslem „konec levné práce“ (mimochodem propagandista by jásal), si budou moci dovolit zahraniční firmy, které mají vysoký provozní přebytek, dividendy transferují ve velkém a snaha trochu jim „pustit žilou“ se bude doma jistě líbit. Odvrácenou stranou téže mince je, že to dřív a hůř postihne echt domácí zaměstnavatele.
Nápad, že každoročnímu handrkování se vyhneme přijetím „autopilotu“, zní rozumně. Ani v případě „minimálky“, která není a nebude hitparádou, nám vzorec moc nepomůže, když jej budeme odvozovat od nějakého minulého průměru a hlavně když poměr minima k němu nastavíme příliš vysoko. Jako na Slovensku. Na čo taká inšpirácia…
Čtěte také komentáře Miroslava Zámečníka
