Zásadně proti Bruselu

Pakt konkurenceschopnosti není ničím převratným. Česko ho však odmítá z principu

Dostat vzácné papoušky přes hranice není snadné ani v jinak unifikované Evropě. Přesvědčil se o tom loni jistý český chovatel, kterému francouzští celníci zabavili páreček druhu Ara chloroptera, přestože stejné dokumenty jejich britské kolegy plně uspokojily. Stačilo ale pár telefonátů v rámci unijní informační sítě SOLVIT, která takové šlamastyky s byrokracií řeší, a Francouzi ustoupili. Co funguje v případě opeřenců, ale fatálně selhává v momentě, když jde o mnohem více než o úřednická příkoří. Dokládá to poslední mimořádný summit EU, který se konal 11. března. Ten se sice točil kolem Libye, ale jak už to tak v unii chodí, to podstatné se dělo mimo oficiální program. Země eurozóny se dohadovaly, co dál se společnou měnou. Pakt konkurenceschopnosti, který má učinit Evropu silnější a zároveň uplést bič na potížisty ve vlastních řadách, bude zřejmě platit i pro státy, které si uchovaly vlastní měnu. Proti německo-francouzskému modelu utužení fiskální politiky se ale zvedla vlna odporu. A navíc je jisté, že rozepře nespraví nějaký ten nazlobený telefonát jako v případě papoušků.
Na první pohled dopadl neformální summit jalově – nic zásadního nikdo nepodepsal. Kdo ale umí číst mezi řádky, poselství si najde. „Členské státy obdrží možnost zvolit si právní nástroj k uskutečnění cíle,“ píše se v závěrečné zprávě k možnosti dobrovolného zakotvení Maastrichtských kritérií v národní legislativě. Jinými slovy to znamená, že tři procenta HDP jako roční deficit a maximálně šedesátiprocentní zadlužení veřejných rozpočtů by už nebyly jen politickou proklamací, ale vymahatelným zákonem. I když nikoli na úrovni evropského práva, které by mělo přednost před tím domácím. Šalamounské řešení dobře vystihuje slepou uličku, do níž se budování nové, silnější Evropy dostalo – Brusel chce protlačit snahy o federalizaci EU, zároveň ale nemá v ruce žádné pravomoce, které by ho postrčily blíže k myšlence společné hospodářské vlády. Dluhová brzda je typickým příkladem. Mezi 27 unijními členy se nenajde nikdo, kdo by protestoval proti myšlence, že přílišné zadlužení škodí a je třeba mu zamezit. Zároveň ale také nikdo nedá Evropské komisi nástroj, jak potrestat země, které dohodu poruší.

Pokyny nechceme

Přesně tak se chová i Česko. Samotný závazek nenavyšovat dluhy není problém – ODS loni představila svou finanční ústavu a ohlásila vznik Národní rozpočtové rady, která by měla bdít nad výdaji z eráru. Tedy v zásadě totéž, o co na evropské úrovni usiluje duo Merkelová–Sarkozy. „To ale neznamená, že souhlasíme s tím, že tyto věci mají být zaváděny z centra EU. Měly by být uplatňovány spíše na základě mezivládních dohod,“ doplnil premiér Petr Nečas po své únorové audienci v Elysejském paláci. Sám odhadl český souhlas s Paktem konkurenceschopnosti na 80 procent. Na to, že se o něm nezačalo ani pořádně vyjednávat, je to slušný výsledek. Přesto je německo-francouzský návrh pro Česko nepřijatelný a nezúčastní se ho. Proč? „My tyto kroky budeme dělat a nepotřebujeme k tomu pokyn z Evropské unie,“ argumentoval Nečas v Českém rozhlase. Stejný postoj pak má i ke zvyšování věku odchodu do důchodu. Stručně řečeno – je to účelné a potřebné, ale nenecháme si to nařizovat z Bruselu.
Odpor vůči čemukoli „bruselskému“ je ještě silnější, pokud jde o další klíčový bod Paktu konkurenceschopnosti – postupnou harmonizaci korporátní daně. Takzvaný společný konsolidovaný základ daně z příjmu právnických osob (CCCTB) se ve vší tichosti připravuje deset let, poprask se ale kolem něj strhl až v souvislosti s Irskem. I když nikdo nenavrhuje, že by Brusel předepisoval sazby firemních daní, ale jen způsob jejich výběru, Irové právem cítí, že by šlo o popření jejich pozice v unii. Lisabonskou smlouvu schvalovali nadvakrát a prošla jen proto, že si Dublin pojistil nedotknutelnost ostrovní daňové politiky. Irská nechuť nařizovat koncernům, kde mají co danit, je zřejmá – právě výhodná sazba v podobě 12,5 procenta v kombinaci se vzdělaností a moderními technologiemi přilákala do země na 1200 nadnárodních firem. Ne že by jádro jejich byznysu zůstalo v samotném Irsku. Třeba výrobce notebooků Dell přesunul výrobu do Polska, v irském Raheenu má ale stále své ústředí. Stejně je na tom i Microsoft. A jelikož model CCCTB je založen na přepočítávání základů daně podle rozsahu aktivit, je jasné, že Irsko by jako pouhá základna bez výrobních kapacit přišlo zkrátka. Průzkum Ernst & Young, který si nechala zpracovat irská vláda, došel k závěru, že by se při splnění pravidel harmonizované daně zvýšily ostrovním firmám náklady o třináct procent.

Firmy neprotestují

Česko dosud žádnou relevantní studii dopadů nemá. S harmonizací nesouhlasí ze stejného principu, kvůli němuž torpéduje Pakt konkurenceschopnosti. Tak třeba podle europoslance za ODS Ivo Strejčka by šlo o „hanebný zásah do pravomocí členských zemí“, který by v Česku vyvolal „dalekosáhlé hospodářské důsledky“. Tři roky stará studie KPMG, která se opírá o dotazníkové šetření mezi manažery nadnárodních firem, ale došla k úplně opačnému výsledku. Podle ní má naopak harmonizace korporátních daní v Česku stoprocentní podporu. Plných 82 procent respondentů dokonce souhlasí i s tím, že by Brusel přímo určoval i sazbu daně. Mezi největší odpůrce CCCTB patří kromě Irska také Slovensko. Pravidlo, podle kterého by Evropská komise určovala přerozdělovací klíč daní, nevadí ale ani těm, pro něž je podnikání ve více zemích spíše teoretickou možností. Eva Poláková z brněnského VUT ve své diplomové práci před třemi lety vyzpovídala šedesát českých firem, z nichž polovina podnikala i v zahraničí. Celkově se proti harmonizované dani vyslovilo 55 procent společností. Jako důvod odmítnutí ale většina z nich uvedla nedostatek informací. Navíc se ukázalo, že klíčová skupina, na niž by Bruselem regulovaná daň dopadla, závažné námitky nemá. „Podniky, na které bude mít změna v legislativě vliv, se vyslovily pro,“ uzavírá autorka. Nakonec i argument, že Brusel připravuje něco bez našeho vědomí a něco se nám snaží nadiktovat, není tak úplně pravdivý. I když nápad vzešel z dílny Evropské komise, tedy nevolených úředníků, Česko do pracovní skupiny, která CCCTB po odborné stránce připravuje, poslala dva své experty – Milenu Hrdinkovou a Petra Zdeňka z ministerstva financí.

Na irské vlně

Podle všeho se tak Česko v odporu k harmonizaci firemních daní sveze na irské vlně odporu. Nic tím ostatně neztratí – na rozdíl od předlužených Irů, kterým dá Brusel slevu z úroku na půjčku ve výši 85 miliard eur jen tehdy, když kývnou na přepracování korporátní daně od bruselského stolu, Praha žádný takový handl nemusí řešit. Navíc samotné Irsko nebo Velká Británie zafungují jako pojistka. I po přijetí Lisabonské smlouvy totiž Rada EU ve věci daní musí rozhodnout jednomyslně a jak úpravu výpočtu korporátní daně, tak zvažované uvalení bankovní daně nebo taxy za emise oxidu uhličitého může zablokovat třeba jen jediný stát. Dokud takové pravidlo bude fungovat, žádná federalizace unie, v níž by se Česko rozpustilo jako kostka cukru ve sklenici vody, nenastane. Jisté je ovšem to, že EU bude čím dál častěji uplatňovat mocenskou politiku velkých hráčů proti těm méně významným. Ti, kteří uvadající projekt eura udržují při životě, to nebudou do nekonečna dělat zadarmo. Dobře to ukázala i kancléřka Angela Merkelová. „Je jednoduše spravedlivé, že pokud máme dostát určitým závazkům, pak za to něco budeme chtít,“ řekla nebývale upřímně po skončení posledního summitu eurozóny. Ale i Česko může v této přetlačované bodovat. Má šanci výhodně politicky prodat, že to, co Berlín i Paříž požadují, není jen „diktát Bruselu“ ale nápady, s nimiž počítá i Strakova akademie. Dvojí hra na obránce národních práv, kteří ale vymýšlejí nakonec téměř totéž co EU, pokračuje již tento pátek. To se totiž v Bruselu koná řádný jarní summit.