Zásah Ruska mír v Sýrii pouze oddálí, říká analytička Irena Kalhousová

V posledních týdnech jsou zpravodajské servery plné zpráv o ruském angažmá v Sýrii. Zásah Moskvy podporující prezidenta Bašára Asada ale podle analytičky Ireny Kalhousové situaci jen dále zkomplikuje. „Jestli jde Evropě o to, aby se uprchlíci za nějakou dobu začali do Sýrie vracet, tak se nevrátí, dokud tam bude vládnout Asad,“ říká odbornice na Blízký východ.

V čem je ruský zásah do syrského konfliktu jiný proti ostatním?

Zapojení Ruska mění rovnováhu sil v Sýrii, rozhodně má větší vliv než například zásah Francie. Koalice prezidenta Bašára Asada s Íránem a Hizballáhem byla slabá na to, aby získala jesnou převahu. Asad najednou získal v případě Ruska obrovskou podporu. To je v rámci Blízkého východu vojenská velmoc a na bojišti se to už ukazuje. Jeho technologie, strategie a taktika jsou z hlediska Blízkého východu moderní.

Byl tam pro Rusko nějaký bezprostřední důvod zasáhnout? Jak si před ruským zásahem Asadův režim vojensky stál?

Po relativně dlouhém období, kdy ani jedna strana nebyla schopná strhnout vítězství na svoji stranu, to vypadalo, že se protiasadovská koalice začala lépe koordinovat. Hlavní boje mezi ní a prorežimní koalicí se odehrávají na severozápadě Sýrie a kolem Damašku. Tam začala koalice tlačit Asada do kouta a mohla přerušit spojení, která spojuje Damašek s hlavním alavitským centrem u moře. Důvod vojensky zasáhnout tam byl.

Navíc je to region, kde Sovětský svaz býval silně přítomný. Putin už předtím dával jasně najevo, že nesouhlasí se stažením Ruska z bývalých pozic. Navíc udělá všechno proto, aby komplikoval život Spojeným státům. To je jeden z hlavních motivačních faktorů jeho zahraniční politiky.

Když tam bude Rusko působit déle, pravděpodobně se změní rovnováha sil. Rusko si zajistí rozhodující úlohu ve vyjednávání o budoucím uspořádání Sýrie. Ukáže také, že je připravené kvůli svým spojencům v regionu investovat velké finanční prostředkya případně i krvácet. Tímto přístupem se dnes Západ příliš chlubit nemůže.

Můžeme také spekulovat o tom, že Rusko chce svým větším angažmá zamezit přílišnému íránskému vlivu v Sýrii (Írán podporuje Asadův režim – pozn. red.). Dohoda o jaderném programu Teheránu zásadně uvolňuje ruce. Bude na něj menší diplomatický tlak a finančně si výrazně polepší. Bude tak schopný lépe financovat Hizballáh a poslat do Sýrie více vlastních lidí.

Co tedy ruské angažmá v Sýrii pro Írán znamená?

Pro Írán to rozhodně není žádná výhra. Rusko je jiná váhová kategorie než Saúdská Arábie nebo Turecko. Vliv Íránu na poválečném uspořádání bude o to menší, čím větší bude zapojení Ruska. Jsou to úplně odlišné režimy, i když jsou v jedné koalici.

Jeden režim je sekulárně autoritářský, druhý je teokracie. Sami mají mezi sebou komplikované vztahy. Například mezi sebou bojují o vliv na šíity v Ázerbájdžánu. Kromě toho si konkurují jako dve velcí producenti plynu a Írán může po odstranění sankcí sloužit jako alternativní zdroj pro evropské trhy.

Proč doposud žádná ze stran v Sýrii nezískala převahu?

Syrská opozice se nebyla schopná sjednotit, jednotlivé frakce spolu nespolupracují. Nedokázala přesvědčit Západ, že je ochotna se postavit Asadovi a přijít s alternativní vládou.

Ani Asad už nebyl dostatečně silný, aby nad Sýrií udržel kontrolu. Především na východě se vytvořilo mocenské vakuum, které zaplnil Islámský stát. Přispěla k tomu také naprostá deziluze z Asada a ztráta jakékoliv kredibility.

To všechno dalo ve spojení s obrovskou brutalitou a akceschopoností prostor Islámskému státu. Mohl prohlásit, že sekulární vlády jsou nelegitimní a že nabízí alternativu.

Vy jste dříve odmítala používat termín Islámský stát.

Je špatně je tak nazývat. Když to nazýváme stát, tak je legitimizujeme. Jedná se o skupinu banditů, která se brutálním způsobem zmocnila kontroly nad lidmi a území. Na druhou stranu se ale trochu „státotvorně“ začínají chovat.

Pochopili, že se o své území budou muset starat. Je to patrné i na jejich propagandě směrem dovnitř i ven, ve které se snaží Islámský stát představit jako stát, kde fungují služby a kde se žije „relativně normálně“.

Co o nich tedy víme?

Je to organizace, která se odštěpila od Al-Káidy. Chtěla se více soustředit na faktickou kontrolu území na Blízkém východě. Al-Káida mluvila o vytvoření chalífátu, ale bylo to abstraktní. Útočila na západní cíle, nebo proti místním vládám. Nedokázala ale kontrolovat větší území.

Islámský stát v tuto chvíli na západní cíle neútočí a soustředí se na zisk a kontrolu území. Navíc jsou to lidé, kteří vyrostli na moderních médiích. Kazety natáčené v jeskyni v Pákistánu pro ně nejsou dost moderní. Rozjeli propagandu přes Twitter a Facebook. Taktika i strategie je jiná.

Pravděpodobně jsou navíc organizovanější, než se předpokládalo. Po smrti jednoho z představitelů se našly detailní plány struktury Islámského státu. Není to nahodile fungující skupina.

Islámský stát je v médiích jako hrozba vidět nejvíce. Poslední dobou se ale objevují statistiky, podle kterých nemá na svědomí zdaleka tolik obětí jako Asadovi muži.

Nechci zlehčovat problém Islámského státu, ale sedmdesát až osmdesát procent obětí v Sýrii má na svědomí Asadův režim. Na to bychom neměli zapomínat. Sýrie se rozpadla kvůli Asadovi a před ním prchá více lidí než před Islámským státem. Stále čteme rozhovory s uprchlíky z Aleppa, Damašku nebo Homsu. To nejsou místa, která kontroluje Islámský stát.

Jestli jde Evropě o to, aby se uprchlíci za nějakou dobu začali do Sýrie vracet, tak se nevrátí, dokud tam bude vládnout Asad. Jeho lidé zabili, znásilnili nebo umučili členy jejich rodin. V jejich očích všechno spustil a způsobil. Asada, s ním teď i Rusko, nebojuje o to, aby získal kontrolu nad územím Islámského státu. Bojuje o území, kde se pohybují protirežimní rebelové.

Ruské angažmá tedy oddaluje mír v Sýrii?

Jednoznačně ho oddaluje. Udrží déle u moci režim, který Sýrii rozložil. Nebojuje primárně proti Islámskému státu.

Ruská podpora Asada ale vždycky nebyla stoprocentní.

Dlouhodobě je vidět, že to není o Asadovi jako o člověku. Írán i Rusko by ho byli zřejmě schopní oželet. Jim jde ale o to, aby přežil režim, který bude respektovat jejich zájmy. Nemůžou to říci otevřeně, jen by tím dali velký dárek protiasadovské koalici. Dovedu si ale představit, že v průběhu poválečných jednání se dohodnou na tom, že Asad dobrovolně odstoupí.

V Ženevě se začínají připravovat jednání o spuštění mírových jednání. Co se od nich dá čekat?

Na mírové konferenci nemůžou dospět k ničemu zásadnímu. Nevidím výraznou změnu v Sýrii samotné. Asad je teď méně ohrožený. Rusko primárně útočí proti organizacím otevřeně bojujícím s Asadem, tedy ne s Islámským státem. Pozice Islámského státu se také výrazně nemění. Protiasadovská koalice také nevyklízí pole, bude to ale mít mnohem těžší. Útočí proti ní jedna z nejmodernějších světových armád.

I když jednou situace v Sýrii dospěje k míru, nezůstane tam nenávist mezi jednotlivými soupeřícími etnickými a náboženskými skupinami?

Konflikt v Sýrii je v tuto chvíli opravdu občanskou a etnickou válkou mezi alavity (náboženská menšinová skupina šíitů, ke které patří i prezident Bašár Asad – pozn. red.), sunnity (většina z nich podporuje syrskou opozici – pozn. red.) a Kurdy. Režim byl předtím schopný díky silně autoritářské vládě držet etnické animozity pod pokličkou. Teď ale plně vypluly na povrch. Etnická a náboženská nenávist bude po válce obrovská. Ti lidé zažili veliké zlo kvůli tomu, že byli v daný moment na špatné straně barikády.

Čtěte také:

Timothy Snyder: Muslimský svět je první obětí změn klimatu. Přijdou další „Sýrie“

The New York Times: Rusko v Sýrii testuje NATO