SloupekLetos jsme opět pracovali na stát o den déle - až do 12. června. Už to je dost hrozné. Horší je, že většině lidí zdá se být toto otroctví sladké. Představte si, že než se pustíte do krajíce chleba, přiběhne byrokrat a polovinu vám ho ukousne. Přesně takhle to u nás vypadá s daněmi.
Sloupek
Letos jsme opět pracovali na stát o den déle - až do 12. června. Už to je dost hrozné. Horší je, že většině lidí zdá se být toto otroctví sladké. Představte si, že než se pustíte do krajíce chleba, přiběhne byrokrat a polovinu vám ho ukousne. Přesně takhle to u nás vypadá s daněmi. Od prvního ledna vyděláváme na stát a teprve po 12. červnu sami na sebe. A to počítáme jen vybrané peníze. Měřeno vládní spotřebou se den daňové svobody posouvá na pololetí, protože až do konce června za nás stát dělá dluhy. A ty jednou budeme muset tak jako tak zaplatit. Nebylo to takhle vždycky. Ještě před sto lety stát spotřeboval jen desetinu vydělaných peněz, ne polovinu. Samozřejmě, vláda namítne, že většinu prostředků si nenechá, ale přerozdělí je občanům - na sociální dávky, důchody, zdravotní péči. Pravdou je, že solidarita má svůj význam, protože omezuje společenské tenze a tím zajišťuje klid, který je nezbytný pro rozvoj ekonomiky. Potíž je v tom, že jsme zjevně dávno překonali onen zdravý bod, za nímž už se solidarita mění v otroctví. Míra přerozdělování je tak mohutná, že podkopává samotný základ hospodářství, který měla chránit. Kromě toho socializmus působí jako droga - v předávkované společnosti vzniká návyk a ani štědré pumpování peněz do žil systému vášně netlumí, leč provokuje. Výsledek můžeme vidět právě teď. Reformovat bumbrlíčka veřejných financí je titánský úkol. A když se do něj vláda opatrně pustí, hned má na krku desetitisíce rozčilených odborářů. Těm mimo jiné vadí, že by se firmám měly snižovat daně. Pod heslem ještě větší solidarity vyšlo do ulic nesrovnatelně více lidí, než jich slavilo den daňové svobody. Pak se ovšem nedivme, že naše otrocká práce na stát je rok od roku delší.
