Zašlapaný do moře

Jsou nás minimálně dvě stovky. Všichni s fotoaparáty a mobily namířenými na širé moře, nad kterým zapadá slunce. Všichni chceme totéž. Doufáme, že se oranžový kotouč vymotá z oblaků a nasvítí nám čtveřici nahrubo otesaných kamenných hlav, které jsou symbolem Velikonočního ostrova v hloubi Tichého oceánu. Modlitby všech amatérských lovců kýče jsou vyslyšeny.

Sochy na Ahu Tahai sytě ozáří poslední paprsky odcházejícího dne. Ze všech stran se ozývá cvakání do doby, než Pacifik pomeranč definitivně pozře.

A tak je to tady každý den. Jen s tím rozdílem, že v den autorovy návštěvy začátkem září je tu docela prázdno, protože není sezona. V týdnech mezi oslavami Kristova narození a zmrtvýchvstání však Rapa Nui, jak se tato výspa pevniny nazývá v domorodém jazyku, turisté zašlapávají do moře.

Přirážka za odlehlost

Podle Andrey Wolleterové Eyheramendyové v roce 2018 navštívilo Rapa Nui za účelem turismu 128 tisíc osob. „V první polovině roku 2019 jsme zaznamenali další nárůst o 29 procent,“ doplňuje v e-mailových odpovědích šéfka chilského Národního úřadu pro cestovní ruch.

Ve srovnání s miliony, které každoročně proběhnou Benátkami, Barcelonou nebo třeba Prahou, se 128 tisíc může zdát málo. Jenže ještě na začátku devadesátých let do jednoho z nejodlehlejších míst planety vážila cestu jen desetina tohoto počtu. Velikonoční ostrov je vzdálen 3510 kilometrů na západ od pobřeží jihoamerického Chile, ke kterému administrativně náleží – let z metropole Santiaga trvá pět hodin. Zhruba stejnou dobu to trvá opačným směrem na francouzské Tahiti.

Všech necelých osm tisíc obyvatel ostrova o velikosti 25 krát 12 kilometrů žije v Hanga Roa, kde jsou také všechna ubytovací zařízení. Jediná obec ostrova – tak jako významné destinace cestovního ruchu jinde ve světě – představuje instantní směs protichůdných turistických přání: jednak po lokální originalitě a zároveň po globálním standardu, neboť jen batáty s rybou by návštěvníci jíst určitě nechtěli. Dnes si v Hanga Roa, která se zelená palmami, banánovníky či papájovníky, mohou pochutnat třeba i na sushi. Vchody do „povinných“ kavárniček, pizzerií, hotelů, hostelů, cestovních agentur a tetovacích salonů proto zdobí sochy vyřezávané v polynéském stylu.

Tichomořsky vypadají i budovy banky, mobilních operátorů nebo třeba kostela.

Překvapí jen velké množství pouličních psů a místní mladíci na bicyklech, kteří zvládají dlouhé úseky jen na zadním kole. Méně už udiví vysoké ceny i v nízké sezoně.

Ceny za postel ve sdíleném pokoji se v hostelu drží nad 20 dolary. Drahé jsou také potraviny nebo voda. Je to pochopitelná přirážka za odlehlost. Vše se sem vozí z daleké pevniny, takže když se kvůli nějakému zádrhelu v Chile zpozdí loď, ocitne se celý ostrov třeba bez benzinu nebo plynu.

Český experimentální archeolog Pavel Pavel, který při svém pokusu dokázal masivní sochy moai pomocí lan a několika osob „rozchodit“, ve své nejnovější knize vzpomíná, že při jeho prvním pobytu v polovině osmdesátých let bylo kvůli špatnému stavu komunikací dobrodružným úkolem dostat se na druhou stranu ostrova. Dnes je snadné objet ho (autem, na kole či čtyřkolce) po kvalitní asfaltce.

„Pulty v Hanga Roa zaplňují desítky knižních titulů, tiskovin a DVD. Za mých začátků byl problém získat alespoň nějaké fotky soch na vzor pro výrobu pokusného modelu,“ ilustruje proslulý „záhadolog“, jak se jeho oblíbený kout světa změnil.

Změnou je i to, že návštěvník po příletu nedostane tradiční náhrdelník z květů od krásné Polynésanky, ale od tlustého chlápka v umaštěné mikině, který batůžkáře z Česka přijede na letiště vyzvednout v rozhrkané dodávce. Jasný signál, že z někdejší romantiky se stala masová záležitost.

Rok 27 po Kevinu Costnerovi

„Zřetelným bodem zlomu byl film Rapa Nui – Střed světa, který se tu natáčel v roce 1993 v produkci Kevina Costnera. Filmaři tehdy platili nebývale velké odměny i pro představitele malých rolí. Lidé vydělané peníze investovali do budování chatek, které se rychle plnily, protože masově začali přijíždět i Chilané,“ říká Leo Pakarati, reportér lokálního listu El Correo del Moai.

Situace ostrovanů je podle něj dvojsečná: „Turistika je motor Rapa Nui. Všichni v tom máme peníze, ale platíme za to ztrátou soukromí. Po Hanga Roa se dnes nedá projít, aby se tě někdo neptal o radu nebo tě nežádal o vyfocení.“ Návštěvníci dali místním vydělat tolik, že si mohou sami dovolit poznávací nákladné cesty do Evropy či Asie. Na druhé straně věčný příliv dovolenkářů také znamená stres, kdy hoteliéři pro samotnou práci nemají čas na polehávání v houpací síti.

Pakarati jako největší problém nevidí velké množství turistů, nýbrž Chilany, kteří se na populární ostrov s celoročně příjemným podnebím vydávají natrvalo kvůli práci. Jejich příjezd – často vynucený tím, že na Rapa Nui chyběli na mnohé pracovní úkony odborníci – výrazně změnil místní demografické statistiky. V roce 1992 na ostrově trvale žilo 2700 obyvatel, nyní o necelých třicet let později je to téměř osm tisíc osob.

„Žije tu více lidí, ale kapacita nemocnice zůstává stejná, takže jsou v ní fronty.

Ale důležitější je, že hrozí ztráta kultury a jazyka. Vždyť za domorodce je považována necelá polovina populace ostrova a i ta je z větší části smíšena s Chilany,“ uvádí Pakarati. Proto je rád, že vláda v Santiagu v srpnu 2018 zavedla nařízení, které zahraničním, ale i „domácím“ návštěvníkům omezuje pobyt na pouhých 30 dní, pokud nemají speciální povolení.

„Víte, Rapanujci jsou líní. Rádi by dostávali od turistů peníze za ubytování a jídlo, ale někdo musí ustlat postele, uklidit a uvařit. A to děláme my – Chilané,“ říká nasupeně prodavačka v supermarketu, zatímco nandává housky do papírového sáčku. „A teď tu na nás vymýšlejí blbosti se zákazy dlouhodobého pobytu. Vždyť je to tady taky Chile,“ rozčiluje se padesátnice, která nechce být jmenována a která sem za prací dorazila dávno před tímto opatřením.

Pakarati k tomu poznamenává: „Nejsme jako jakékoliv jiné území republiky. Chybí nám sice jasně daná autonomie, kterou bychom chtěli aspoň takovou, jako má Tahiti na Francii, ale i tak nás zákony označují za speciální území. Může se zdát nespravedlivé, že Rapanujec se může do Chile přestěhovat podle svého uvážení a obráceně to nejde. Ale Chile nemá pouhých 164 kilometrů čtverečních a kulturu, kterou udržuje pár stovek lidí.“ Rozhodně ale odmítá, že by šlo o nějaké vyhánění lidí z pevniny. Vždyť i jeho manželka je Chilanka. Pokud by se s ním rozvedla, musela by však podle současných pravidel do tří měsíců ostrov opustit.

Zaslepeni „ropou“

Na místní pobočce Národního úřadu pro záležitosti domorodců mají zaměstnankyně podle tradiční módy za uchem zastrčený květ ibišku. „Turistika je naše ropa, která nás zaslepuje. Najednou se tu hrozně zrychlil vývoj. Lidé, kteří dříve žili v poklidu z moře a zahrady, začali moc koukat dopředu a zapomněli na přítomnost.

Viděli jsme jen rekreanty a jejich peníze, ale nevěděli jsme, jak se o ně postarat,“ říká sebekriticky šéf této pobočky Sergio Tepano, který je po otci Rapanujec a po matce Chilan.

Vysvětluje, že příchod pracovní síly z pevniny byl nezbytný, protože sami Rapanujci by nedokázali nutnou infrastrukturu pro turisty vybudovat, a pak se najednou divili, jak Chilanů přibylo.

A tak si v Santiagu prosadili výše popsaný limit na délku pobytu. „Jenže nyní jsou naštvaní, že nemohou mezi místními sehnat zaměstnance, a bojí se, že se jim zhorší servis. Určitě se tak stane, protože počet dovolenkářů dál roste, a tak by pro splnění jejich potřeb bylo potřeba i více pracovníků,“ dodává logicky.

Sám cítí, že turistů už je moc a že mají dopady na životní prostředí ostrova, na kterém nyní jezdí téměř čtyři tisíce automobilů. Nejvíce je to znát ve velké produkci odpadků, které se snaží přebrat ve sběrně na okraji Hanga Roa a pak poslat k recyklaci do Chile. Dalším problémem je spotřeba zdrojů pitné vody, která na rozdíl od minulosti nepadne na uhašení žízně lidí a rostlin, ale spíše na naplnění hotelových bazénů.

„Více turistů znamená víc problémů, které je potřeba řešit a ve velkém do nich investovat. Když se ti už moc plní umyvadlo a bojíš se, že přeteče, tak je nejjednodušší zavřít kohoutek. Jenže to by se mnohým nelíbilo, protože od návštěvníků máme veškeré příjmy,“ říká usměvavý třicátník Tepano. Spíše než úplné vypnutí kohoutku navrhuje jeho přivření ve formě regulace počtu dovolenkářů, v jejímž důsledku by poklesl i počet pracovních migrantů z pevniny.

Jednou z možností je prudce zvýšit vstupné do národního parku, kterým je téměř celý ostrov, a nechat na trhu, aby z Rapa Nui udělal destinaci jen pro globální smetánku. Dnes stojí vstupenka pro cizince 80 dolarů a platí na deset dní s tím, že do nejatraktivnějších míst (ceremoniální

vesnice Orongo a lom Rano Raraku) lze vstoupit během její platnosti pouze jednou.

Mimochodem Rapanujci si v Santiagu dokázali vyjednat neobvyklou věc.

Všechny štědré příjmy ze vstupného (v přepočtu okolo 140 milionů korun ročně) zůstávají na ostrově a nejdou do centrální kasy, kde by mohly posloužit k ochraně méně známých parků v jiných částí nudlovité republiky.

Neobvykle upřímný Tepano dodává: „Ještě na počátku devadesátých let pro nás měly moais hodnotu především posvátnou. Nenapadlo nás na ně hledět byznysově. Ale s masovým příjezdem turistů převážila jejich hospodářská hodnota. Což vedlo k tomu, že se o ně staráme lépe než dříve.“

Koně zákazy ignorují

Průvodce před Ahu Tongariki, kde patnáctka skulptur připomíná statné chlapíky hrdě napřímené před početnou popravčí četou s fotoaparáty místo pušek, při předložení vstupenky dává každému návštěvníkovi do ruky kus sopečné horniny. „Tady si sáhni, z takového materiálu jsou moais vyrobeny. K sochám se nepřibližuj, každým tvým dotykem urychlíš jejich konec. Pamatuj, že tvoje děti a vnoučata mají stejné právo jako ty vidět je nepoškozené,“ nabádá.

Jinde si nepočínají tak sugestivně, ale poblíž všech důležitých moais jsou strážci, kteří dávají pozor, aby lidé nepřekračovali kameny vymezenou linii, která je drží od soch na distanc. Časté jsou také cedule, které i tomu největšímu ignorantovi srozumitelně ukazují, že na vytesaná díla se nesahá. Díky koncentrovanému apelu na turistovo slušné vychování ubývá vtipálků, kteří měli potřebu zaznamenat sebe sama, jak ukazováčkem dloubají ve výrazném nosu moai.

Velká pozornost vůči potenciálním lidským vandalům je zcela disproporční k nezájmu o volně pobíhající koně, kteří jsou zde vedle psů tím nejčastějším čtvernožcem. Opatrným našlapováním kolem roztroušených uměleckých objektů si hlavu rozhodně nelámou. „Ukazuje to, jak jsme zahledění do turistů,“ komentuje to střelbou do svých řad novinář Pakarati. „Zapomínáme, že ostrov nemáme rozvíjet pro návštěvníky, ale především pro sebe. Nejde žít jen z cestovního ruchu. Musíme hledat i další možnosti. Třeba přírodní podmínky vhodné pro větrné a solární elektrárny nám umožňují být energeticky nezávislí na Chile, ale vůbec se o to nesnažíme. Místo toho jsme závislí na benzinových generátorech,“ konstatuje.

Z příjmů od turistů si Rapanujci zajišťují všechny své potřeby, což je činí extrémně zranitelnými ve chvílích, kdy cestovatelé zůstanou doma – jako například právě v nynějších pohnutých časech koronaviru.

Moai na pivní etiketě

Až do poloviny minulého století Chilané drželi Rapanujce, kteří neměli nárok na občanství a nesměli místo svého narození opustit, jako otroky na ovčí farmě, která zabírala celé území. Nyní je skopové dávno pryč. Jako marné se ukázaly pokusy nahradit pastviny plantážemi banánovníků nebo pomerančovníků. Díky nastartování masové turistiky tak mohla někdejší ostrovní farma přejít do módu ostrovního muzea.

Jedním z těch, kdo toho dokázal využít,

je bývalý hasič Mike Rapu. Přeborník v potápění bez přístrojů, díky čemuž je místní celebritou, dobře vydělává tím, že zájemce jeho agentura bere na potápěčské výlety podél pobřeží. Ale u toho podnikavý muž nechtěl zůstat. V roce 2008 se pustil do výroby piva Mahina, které je jediným zbožím vyprodukovaným přímo na Rapa Nui.

Šestapadesátiletý chlap s pevným stiskem ruky přiznává: „Není to sice prémiový produkt, ale lidem chutná.“ Pivovar Mahina (v místním jazyce Měsíc) vaří tři druhy piva, ale důležitější než obsah je etiketa s moai, která z láhve (samozřejmě vyrobené v Chile) dělá ideální suvenýr.

Jenže od letošního roku už nebude Mike Rapu čekat, až si turisté pro pivo přijedou. Ve spolupráci se známým chilským pivovarem Kunstmann bude distribuovat Mahinu i po pevnině. A třeba časem jako raritu i do USA a Evropy. Velikonoční ostrov se tak alespoň v láhvi vydává za světem a nečeká, až se svět vydá za ním. Rapuovi je možno věřit, když v pivovaru poklepává na přepravku a prohlašuje: „Je to moje pýcha.“

8000 lidí nyní trvale žije na Velikonočním ostrově. V roce 1992 to bylo jen 2700 obyvatel.

Model civilizačního úpadku

Stranou všech námořních tras ostrov objevil nizozemský admirál Jacob Roggeveen v dubnu 1722 v den Velikonoc, díky čemuž kousek pevniny získal své evropské jméno. Byl tehdy osídlen lidmi, kteří etnicky i kulturně připomínali ostatní polynéské národy. Ostrované, kteří se kvůli své odlehlosti považovali za jediné lidi na světě, se tehdy vzpamatovávali ze série ničivých bratrovražedných válek mezi klany, které začaly pravděpodobně kvůli příliš velkému přírůstku obyvatelstva, na nějž místní zdroje nestačily. Během tohoto civilizačního úpadku, který bývá v dnešních časech brán za model toho, co by se v mnohem větším rozsahu mohlo stát v důsledku nešetrného zacházení s přírodou celé planetě, byly povaleny sochy moais, o jejichž přesné funkci se dnes vedou dohady. Evropané zlepšení života nepřinesli. Domorodce lovili a pak posílali k otrockým pracím na jihoamerickou pevninu. Naopak na ostrov zavlekli nemoci, proti kterým místní obyvatelstvo nemělo imunitu. Obzvláště vražednou daň si vybraly neštovice a tuberkulóza, po jejichž řádění zbylo v roce 1877 pouhých 111 přeživších. V roce 1888 ostrov zabralo Chile, které ho pronajalo britské firmě pro ovčí farmu. Zbylí Rapanujci, kteří byli z celého území násilně nahnáni do Hanga Roa, na ní dřeli bez nároku na odměnu jako otroci. Plnohodnotnými občany se stali až v roce 1966. Od té doby se tu a tam objevují hlasy marně volající po nezávislosti nebo alespoň autonomii.

Turistika je naše ropa, která nás zaslepuje. Najednou se tu hrozně zrychlil vývoj. Lidé, kteří dříve žili v poklidu z moře a zahrady, začali moc koukat dopředu a zapomněli na přítomnost. Jednou z možností je prudce zvýšit vstupné do národního parku, kterým je téměř celý ostrov, a nechat na trhu, aby z Rapa Nui udělal destinaci jen pro globální smetánku.

O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce