Menu Zavřít

Zašlapaný do moře. Velikonoční ostrov sčítá škody způsobené přebujelým turismem

18. 4. 2020
Autor: Shutterstock

Ročně na výspu pevniny uprostřed Tichého oceánu přijede 128 tisíc rekreantů. Ostrovanům, kteří ještě před 60 lety žili v podmínkách otroctví, přinášejí blahobyt, ale také velkou škálu problémů.

Jsou nás minimálně dvě stovky. Všichni s fotoaparáty a mobily namířenými na
širé moře, nad kterým zapadá slunce. Všichni chceme totéž. Doufáme, že se
oranžový kotouč vymotá z oblaků a nasvítí nám čtveřici nahrubo otesaných
kamenných hlav, které jsou symbolem Velikonočního ostrova v hloubi Tichého
oceánu. Modlitby všech amatérských lovců kýče jsou vyslyšeny.

Sochy na Ahu Tahai sytě ozáří poslední paprsky odcházejícího dne. Ze všech stran se ozývá cvakání do doby, než Pacifik pomeranč definitivně pozře. A tak je to tady každý den. Jen s tím rozdílem, že v den autorovy návštěvy začátkem září je tu docela prázdno, protože není sezona. V týdnech mezi oslavami Kristova narození a zmrtvýchvstání však Rapa Nui, jak se tato výspa pevniny nazývá v domorodém jazyku, turisté zašlapávají do moře.

Přirážka za odlehlost

Podle Andrey Wolleterové Eyheramendyové v roce 2018 navštívilo Rapa Nui za
účelem turismu 128 tisíc osob. „V první polovině roku 2019 jsme zaznamenali
další nárůst o 29 procent,“ doplňuje v e-mailových odpovědích šéfka chilského
Národního úřadu pro cestovní ruch.

Ve srovnání s miliony, které každoročně proběhnou Benátkami, Barcelonou nebo
třeba Prahou, se 128 tisíc může zdát málo. Jenže ještě na začátku devadesátých
let do jednoho z nejodlehlejších míst planety vážila cestu jen desetina tohoto
počtu. Velikonoční ostrov je vzdálen 3510 kilometrů na západ od pobřeží
jihoamerického Chile, ke kterému administrativně náleží – let z metropole
Santiaga trvá pět hodin. Zhruba stejnou dobu to trvá opačným směrem na
francouzské Tahiti.

Všech necelých osm tisíc obyvatel ostrova o velikosti 25 krát 12 kilometrů
žije v Hanga Roa, kde jsou také všechna ubytovací zařízení. Jediná obec ostrova
– tak jako významné destinace cestovního ruchu jinde ve světě – představuje
instantní směs protichůdných turistických přání: jednak po lokální originalitě
a zároveň po globálním standardu, neboť jen batáty s rybou by návštěvníci jíst
určitě nechtěli. Dnes si v Hanga Roa, která se zelená palmami, banánovníky či
papájovníky, mohou pochutnat třeba i na sushi. Vchody do „povinných“
kavárniček, pizzerií, hotelů, hostelů, cestovních agentur a tetovacích salonů
proto zdobí sochy vyřezávané v polynéském stylu.

Tichomořsky vypadají i budovy banky, mobilních operátorů nebo třeba kostela.
Překvapí jen velké množství pouličních psů a místní mladíci na bicyklech, kteří
zvládají dlouhé úseky jen na zadním kole. Méně už udiví vysoké ceny i v nízké
sezoně.

Ceny za postel ve sdíleném pokoji se v hostelu drží nad 20 dolary. Drahé
jsou také potraviny nebo voda. Je to pochopitelná přirážka za odlehlost. Vše se
sem vozí z daleké pevniny, takže když se kvůli nějakému zádrhelu v Chile zpozdí
loď, ocitne se celý ostrov třeba bez benzinu nebo plynu.

Český experimentální archeolog Pavel Pavel, který při svém pokusu dokázal
masivní sochy moai pomocí lan a několika osob „rozchodit“, ve své nejnovější
knize vzpomíná, že při jeho prvním pobytu v polovině osmdesátých let bylo kvůli
špatnému stavu komunikací dobrodružným úkolem dostat se na druhou stranu
ostrova. Dnes je snadné objet ho (autem, na kole či čtyřkolce) po kvalitní
asfaltce.

„Pulty v Hanga Roa zaplňují desítky knižních titulů, tiskovin a DVD. Za mých
začátků byl problém získat alespoň nějaké fotky soch na vzor pro výrobu pokusného
modelu,“ ilustruje proslulý „záhadolog“, jak se jeho oblíbený kout světa
změnil.

Změnou je i to, že návštěvník po příletu nedostane tradiční náhrdelník z
květů od krásné Polynésanky, ale od tlustého chlápka v umaštěné mikině, který
batůžkáře z Česka přijede na letiště vyzvednout v rozhrkané dodávce. Jasný
signál, že z někdejší romantiky se stala masová záležitost.

Rok 27 po Kevinu Costnerovi

„Zřetelným bodem zlomu byl film Rapa Nui – Střed světa, který se tu natáčel
v roce 1993 v produkci Kevina Costnera. Filmaři tehdy platili nebývale velké
odměny i pro představitele malých rolí. Lidé vydělané peníze investovali do
budování chatek, které se rychle plnily, protože masově začali přijíždět i
Chilané,“ říká Leo Pakarati, reportér lokálního listu El Correo del Moai.

Situace ostrovanů je podle něj dvojsečná: „Turistika je motor Rapa Nui.
Všichni v tom máme peníze, ale platíme za to ztrátou soukromí. Po Hanga Roa se
dnes nedá projít, aby se tě někdo neptal o radu nebo tě nežádal o vyfocení.“
Návštěvníci dali místním vydělat tolik, že si mohou sami dovolit poznávací
nákladné cesty do Evropy či Asie. Na druhé straně věčný příliv dovolenkářů také
znamená stres, kdy hoteliéři pro samotnou práci nemají čas na polehávání v
houpací síti.

Pakarati jako největší problém nevidí velké množství turistů, nýbrž Chilany,
kteří se na populární ostrov s celoročně příjemným podnebím vydávají natrvalo
kvůli práci. Jejich příjezd – často vynucený tím, že na Rapa Nui chyběli na
mnohé pracovní úkony odborníci – výrazně změnil místní demografické statistiky.
V roce 1992 na ostrově trvale žilo 2700 obyvatel, nyní o necelých třicet let
později je to téměř osm tisíc osob.

„Žije tu více lidí, ale kapacita nemocnice zůstává stejná, takže jsou v ní
fronty. Ale důležitější je, že hrozí ztráta kultury a jazyka. Vždyť za
domorodce je považována necelá polovina populace ostrova a i ta je z větší
části smíšena s Chilany,“ uvádí Pakarati. Proto je rád, že vláda v Santiagu v
srpnu 2018 zavedla nařízení, které zahraničním, ale i „domácím“ návštěvníkům
omezuje pobyt na pouhých 30 dní, pokud nemají speciální povolení.

„Víte, Rapanujci jsou líní. Rádi by dostávali od turistů peníze za ubytování
a jídlo, ale někdo musí ustlat postele, uklidit a uvařit. A to děláme my – Chilané,“
říká nasupeně prodavačka v supermarketu, zatímco nandává housky do papírového
sáčku. „A teď tu na nás vymýšlejí blbosti se zákazy dlouhodobého pobytu. Vždyť
je to tady taky Chile,“ rozčiluje se padesátnice, která nechce být jmenována a
která sem za prací dorazila dávno před tímto opatřením.

Pakarati k tomu poznamenává: „Nejsme jako jakékoliv jiné území republiky.
Chybí nám sice jasně daná autonomie, kterou bychom chtěli aspoň takovou, jako
má Tahiti na Francii, ale i tak nás zákony označují za speciální území. Může se
zdát nespravedlivé, že Rapanujec se může do Chile přestěhovat podle svého
uvážení a obráceně to nejde. Ale Chile nemá pouhých 164 kilometrů čtverečních a
kulturu, kterou udržuje pár stovek lidí.“ Rozhodně ale odmítá, že by šlo o nějaké
vyhánění lidí z pevniny. Vždyť i jeho manželka je Chilanka. Pokud by se s ním
rozvedla, musela by však podle současných pravidel do tří měsíců ostrov
opustit.

Zaslepeni „ropou“

Na místní pobočce Národního úřadu pro záležitosti domorodců mají
zaměstnankyně podle tradiční módy za uchem zastrčený květ ibišku. „Turistika je
naše ropa, která nás zaslepuje. Najednou se tu hrozně zrychlil vývoj. Lidé,
kteří dříve žili v poklidu z moře a zahrady, začali moc koukat dopředu a
zapomněli na přítomnost. Viděli jsme jen rekreanty a jejich peníze, ale
nevěděli jsme, jak se o ně postarat,“ říká sebekriticky šéf této pobočky Sergio
Tepano, který je po otci Rapanujec a po matce Chilan.

Vysvětluje, že příchod pracovní síly z pevniny byl nezbytný, protože sami
Rapanujci by nedokázali nutnou infrastrukturu pro turisty vybudovat, a pak se
najednou divili, jak Chilanů přibylo.

A tak si v Santiagu prosadili výše popsaný limit na délku pobytu. „Jenže
nyní jsou naštvaní, že nemohou mezi místními sehnat zaměstnance, a bojí se, že
se jim zhorší servis. Určitě se tak stane, protože počet dovolenkářů dál roste,
a tak by pro splnění jejich potřeb bylo potřeba i více pracovníků,“ dodává
logicky.

Sám cítí, že turistů už je moc a že mají dopady na životní prostředí
ostrova, na kterém nyní jezdí téměř čtyři tisíce automobilů. Nejvíce je to znát
ve velké produkci odpadků, které se snaží přebrat ve sběrně na okraji Hanga Roa
a pak poslat k recyklaci do Chile. Dalším problémem je spotřeba zdrojů pitné
vody, která na rozdíl od minulosti nepadne na uhašení žízně lidí a rostlin, ale
spíše na naplnění hotelových bazénů.

„Více turistů znamená víc problémů, které je potřeba řešit a ve velkém do
nich investovat. Když se ti už moc plní umyvadlo a bojíš se, že přeteče, tak je
nejjednodušší zavřít kohoutek. Jenže to by se mnohým nelíbilo, protože od
návštěvníků máme veškeré příjmy,“ říká usměvavý třicátník Tepano. Spíše než
úplné vypnutí kohoutku navrhuje jeho přivření ve formě regulace počtu
dovolenkářů, v jejímž důsledku by poklesl i počet pracovních migrantů z
pevniny.

Jednou z možností je prudce zvýšit vstupné do národního parku, kterým je téměř celý ostrov, a nechat na trhu, aby z Rapa Nui udělal destinaci jen pro globální smetánku. Dnes stojí vstupenka pro cizince 80 dolarů a platí na deset dní s tím, že do nejatraktivnějších míst (ceremoniální vesnice Orongo a lom Rano Raraku) lze vstoupit během její platnosti pouze jednou.

Mimochodem Rapanujci si v Santiagu dokázali vyjednat neobvyklou věc. Všechny
štědré příjmy ze vstupného (v přepočtu okolo 140 milionů korun ročně) zůstávají
na ostrově a nejdou do centrální kasy, kde by mohly posloužit k ochraně méně
známých parků v jiných částí nudlovité republiky.

Neobvykle upřímný Tepano dodává: „Ještě na počátku devadesátých let pro nás
měly moais hodnotu především posvátnou. Nenapadlo nás na ně hledět byznysově.
Ale s masovým příjezdem turistů převážila jejich hospodářská hodnota. Což vedlo
k tomu, že se o ně staráme lépe než dříve.“

Koně zákazy ignorují

Průvodce před Ahu Tongariki, kde patnáctka skulptur připomíná statné
chlapíky hrdě napřímené před početnou popravčí četou s fotoaparáty místo pušek,
při předložení vstupenky dává každému návštěvníkovi do ruky kus sopečné
horniny. „Tady si sáhni, z takového materiálu jsou moais vyrobeny. K sochám se
nepřibližuj, každým tvým dotykem urychlíš jejich konec. Pamatuj, že tvoje děti
a vnoučata mají stejné právo jako ty vidět je nepoškozené,“ nabádá.

Jinde si nepočínají tak sugestivně, ale poblíž všech důležitých moais jsou
strážci, kteří dávají pozor, aby lidé nepřekračovali kameny vymezenou linii,
která je drží od soch na distanc. Časté jsou také cedule, které i tomu
největšímu ignorantovi srozumitelně ukazují, že na vytesaná díla se nesahá.
Díky koncentrovanému apelu na turistovo slušné vychování ubývá vtipálků, kteří
měli potřebu zaznamenat sebe sama, jak ukazováčkem dloubají ve výrazném nosu
moai.

Velká pozornost vůči potenciálním lidským vandalům je zcela disproporční k
nezájmu o volně pobíhající koně, kteří jsou zde vedle psů tím nejčastějším
čtvernožcem. Opatrným našlapováním kolem roztroušených uměleckých objektů si
hlavu rozhodně nelámou. „Ukazuje to, jak jsme zahledění do turistů,“ komentuje
to střelbou do svých řad novinář Pakarati.

„Zapomínáme, že ostrov nemáme rozvíjet pro návštěvníky, ale především pro
sebe. Nejde žít jen z cestovního ruchu. Musíme hledat i další možnosti. Třeba
přírodní podmínky vhodné pro větrné a solární elektrárny nám umožňují být
energeticky nezávislí na Chile, ale vůbec se o to nesnažíme. Místo toho jsme
závislí na benzinových generátorech,“ konstatuje.

Z příjmů od turistů si Rapanujci zajišťují všechny své potřeby, což je činí
extrémně zranitelnými ve chvílích, kdy cestovatelé zůstanou doma – jako
například právě v nynějších pohnutých časech koronaviru.

Moai na pivní etiketě

Až do poloviny minulého století Chilané drželi Rapanujce, kteří neměli nárok
na občanství a nesměli místo svého narození opustit, jako otroky na ovčí farmě,
která zabírala celé území. Nyní je skopové dávno pryč. Jako marné se ukázaly
pokusy nahradit pastviny plantážemi banánovníků nebo pomerančovníků. Díky
nastartování masové turistiky tak mohla někdejší ostrovní farma přejít do módu
ostrovního muzea.

Jedním z těch, kdo toho dokázal využít, je bývalý hasič Mike Rapu. Přeborník
v potápění bez přístrojů, díky čemuž je místní celebritou, dobře vydělává tím,
že zájemce jeho agentura bere na potápěčské výlety podél pobřeží. Ale u toho
podnikavý muž nechtěl zůstat. V roce 2008 se pustil do výroby piva Mahina,
které je jediným zbožím vyprodukovaným přímo na Rapa Nui.

Pivovar Mahina

Šestapadesátiletý chlap s pevným stiskem ruky přiznává: „Není to sice
prémiový produkt, ale lidem chutná.“ Pivovar Mahina (v místním jazyce Měsíc)
vaří tři druhy piva, ale důležitější než obsah je etiketa s moai, která z láhve
(samozřejmě vyrobené v Chile) dělá ideální suvenýr.

Jenže od letošního roku už nebude Mike Rapu čekat, až si turisté pro pivo přijedou. Ve spolupráci se známým chilským pivovarem Kunstmann bude distribuovat Mahinu i po pevnině. A třeba časem jako raritu i do USA a Evropy. Velikonoční ostrov se tak alespoň v láhvi vydává za světem a nečeká, až se svět vydá za ním. Rapuovi je možno věřit, když v pivovaru poklepává na přepravku a prohlašuje: „Je to moje pýcha.“

bitcoin_skoleni

Autor je spolupracovníkem redakce

  • Našli jste v článku chybu?