Deficit acylpyrinu v českých lékárnách
Když už současné roční období vybízí k rozjímání, dali nám výrobci zasloužilého přípravku proti bolení hlavy acylpyrinu příležitost ke vzpomínkám. Jako za mlada si musely připadat děti štěstěny, které měly v říjnu a v listopadu známého v lékárně a podpultovou pilulku sehnaly. Zatímco kmán doslova utřel rýmou zvlhlý nos a vzal zavděk dražším, importním aspirinem. Naštěstí ostrý deficit acylpyrinu, valetolu a spol. netrval dlouho. Výhodou tržního hospodářství je, že netrpí hluchou poptávku.
Za normálních okolností by run na acylpyrin, ať už ho způsobil kdokoli nebo kdeco, musel vyvolat růst cen. Tím spíše, že se tak stalo v předvánočním období, jehož průběh nasvědčuje tomu, že po Novém roce budou velkoekonomové analyzovat nové maloobchodní rekordy. Léky jsou však velmi regulovaným trhem. Díky tomu acylpyrin stojí stále desetikorunu.
Proporce mezi trhem a regulací je základní otázkou současného zdravotnictví. Spory o místo soukromého sektoru v systému nebo o transformaci nemocnic jsou jeho součástí. Stejně jako poněkud fajnšmekrovské, odborné diskuse o úhradě léků nebo nákladů na zdravotní péči. Všude se viditelně i kamuflovaně střetávají zájmy lidí z farmaceutických firem, zdravotnických zařízení, lékařských a zdravotních profesních organizací a odborů, pojišťoven, státních institucí včetně ministerstva, poradenských a finančních firem, a koneckonců i individuální zájmy jednotlivých profesionálů. Přičemž tyto zájmy jsou i uvnitř jednotlivých skupin různorodé až protikladné. Viz například farmaceutický průmysl představovaný jak výrobci originálních léků, tak producenty takzvaných generik včetně acylpyrinu.
Kypění bývá periodicky provázeno varováním před blízkým krachem systému kvůli nedostatku peněz. Naštěstí to ale nakonec vždycky dobře dopadne… Koneckonců nejde o českou specifiku. Podobně energicky se o penězích ve zdravotnictví diskutuje všude na světě. Českou specialitou je, že se vůči tomuto nenasytnému chřtánu, jehož apetit roste s technickým pokrokem a marketingovou obratností obchodníků, stále ještě chováme s dobráckým porozuměním.
Bylo by ovšem demagogické tvrdit – i když se to tvrdívá - že jde prvořadě o úspory. Ty nezajistí ani veřejnoprávní, neziskové postavení nemocnic, ale ani trh. Jde o to, jak dostat do zdravotnictví víc peněz. Na tom mají zájem všechny uvedené skupiny. Včetně pacientů. Jejich role je klíčová nejen jako objektů zdravotní péče, ale i jako jediného zdroje jejího financování. Skrytou metodou, jak pustit pacientům žilou, byl plán exministra Jozefa Kubinyiho, aby peníze odváděné na zdravotnictví za takzvané státní pojištěnce – například důchodce nebo děti – byly svěřeny přímo jim. A oni by si pak pojistné platili sami. Zdánlivě technická záležitost by v budoucnu nepochybně přispěla ke zvýšení plateb za tyto „neproduktivní“ občany. Stát na vyšší odvody nemá zdroje a bylo by to i politicky špatně průchodné. Soukromníkům to ale lze dát befelem.
Není vyloučeno, že se tato myšlenka vrátí. V současné době jsou ale z hlediska zdrojů na řadě léky. Oblast, kde má Česko proporci mezi trhem a regulací vychýlenou ve prospěch regulace víc než srovnatelné státy. Dnes už to vypadá, že se ČSSD ubrání tlaku ODS, aby to byla ona, kdo nepopulární zvýšení finanční účasti pacientů na úhradě léků provede. Pro občany je ale podstatné, že se tento krok nezadržitelně blíží. Patrně povede k hospodárnějšímu užívání medikamentů i využívání služeb lékařů. Ale je málo pravděpodobné, že by budoucí změna byla nastavena jen takhle. Český trh s léčivy má značnou potenci dalšího růstu a spoluúčast pacientů bude jedním z jeho zdrojů.
Úspory pochopitelně nesleduje ani další aktuálně očekávaný krok – zavedení opravdového zdravotního pojištění, když současný systém je vlastně jen daň a její přerozdělení. Komerční pojištění – nebo možná připojištění – přijde, ať už bude u vesla ODS, ČSSD nebo KSČM v koalici s lidovci. Tržní princip má i ve zdravotnictví tah na bránu a přebírá iniciativu. Slova o ušlechtilém poslání lékařů a růstu úrovně zdravotní péče dobře zní. Dokonce jim můžeme i věřit. Je jasné, že vyšší kvalita techniky, léků i kvalifikace lékařů něco stojí. Ale tento aspekt je až druhý v pořadí. Prvořadé je živobytí těch, kteří ve zdravotnictví a pro zdravotnictví pracují a podnikají.
Ingerence státu nemusí být s touto snahou v protikladu. Ba jí může i napomáhat. Příkladem, nikoli jediným, je právě strýček acylpyrin, který je volně prodejný, ale lze ho doslova dostat i na předpis. Co lepšího si producent chemicky nenáročného přípravku může přát?
