O důchodové reformě se v České republice dvacet let diskutovalo, žádné zásadní kroky ale nebyly učiněny. Z vyspělých zemí máme stále jednu z největších závislostí důchodů na prvním pilíři. Naopak individuální úspory a míra individuální odpovědnosti se pohybují na velmi nízké úrovni. Princip zásluhovosti byl po dlouhá léta zašlapáván do země. Úkolem důchodové reformy je tyto nedostatky napravit či přinejhorším zmírnit negativní trendy.
Za zásadní cíl důchodové reformy považuji diverzifikaci rizika. V současnosti totiž důchody pocházejí z cca 95 procent ze státního průběžného systému, který se vyznačuje značnou citlivostí především na demografické změny, ale také na hospodářské výkyvy. Nemusím zde sáhodlouze líčit, jak se dlouhodobě vyvíjí naše populace a jak se mění tvar populační pyramidy. Uvedu jen několik zásadních čísel, která celý problém dobře ilustrují. Dle projekce Českého statistického úřadu se míra závislosti – poměr počtu jedinců nad 65 let k počtu jedinců ve věku 20 až 64 let – zvýší ze současných 25 procent na hrozivých 60 procent v roce 2050.
Na neudržitelnost průběžného pilíře reagujeme dvěma způsoby. Prvním jsou parametrické změny, kam patří především prodlužování věku odchodu do důchodu, změna započítávání náhradních dob atd. Vláda je také připravena dočasně snížit tempo valorizace současných důchodů. Tyto parametrické změny ale neřeší problém nedostatečné diverzifikace příjmů důchodců. Proto přicházíme se systémovou změnou, podle které si ekonomicky aktivní lidé budou moci spořit na svůj účet pět procentních bodů hrubé mzdy. O tři procentní body se jim sníží povinné sociální pojištění, ale také budoucí nároky na průběžný pilíř. Tento systémový krok se dočkal nejvíce kritiky, kterou považuji za nekorektní.
Především není pravda, že po využití opt-outu bude v systému méně peněz, jak mylně tvrdí mnozí kritikové. Vzhledem k tomu, že bude nutné přidat si ke třem procentním bodům, které se vyvážou z průběžného pilíře, další dva procentní body ze svého, celkové prostředky se tak v důchodovém systému zvýší. K tomu směřují i opatření ve třetím pilíři penzijního připojištění. Zde se změní výše státního příspěvku tak, abychom motivovali účastníky tohoto pilíře k vyšším úložkám. Snížení výběru pojistného v prvním pilíři není žádný „výpadek“, ale dlouhodobé řešení, protože účastníci opt-outu sníží nároky na první pilíř v budoucnosti. Pouze lidé, kteří se nedívají za horizont volebního období, nechápou systémovost a dlouhodobost tohoto opatření.
Zástupci levicové opozice a odborů dále tvrdí, že se sníží míra solidarity. Zapomínají však, že sociální systémy musejí obsahovat vyváženost principů solidarity a zásluhovosti. I přes provedené parametrické změny v prvním pilíři (které si vynutilo rozhodnutí Ústavního soudu) zde existuje obrovské přerozdělování od vysokopříjmových poplatníků k nízkopříjmovým. Tak například poplatník s průměrnou hrubou mzdou ve výši 15 tisíc korun měsíčně obdrží důchod přibližně ve výši dvou třetin hrubé mzdy. Jiný poplatník, pobírající mzdu třikrát vyšší a platící třikrát vyšší pojištění, dostane důchod pouze o polovinu vyšší, který tak bude činit jen asi třetinu jeho mzdy. Proto si uvědomme, že není v silách nikoho akcentovat princip solidarity i zásluhovosti pouze v prvním pilíři. Abychom mohli vyhovět oběma prioritám, je druhý pilíř nezbytný.
Za největší nehoráznost považuji „argument o tunelování důchodového systému“. Ti, kteří jej používají, ignorují fakt, že míra důchodového přerozdělování se historicky vyvíjela. Sazba sociálního pojištění, de facto zdanění práce, v minulosti stále rostla a přispívala k rostoucí nezaměstnanosti. Pokud tedy někdo tvrdí, že snížení míry přerozdělování je tunelování, pak bych mohl naopak jeho zvyšování označit za krádež soukromého majetku občanů státem a současný návrh vlády za jeho částečnou restituci. Nejde o nic jiného než o skutečnost, že část prostředků se vrátí tomu, kdo je vytvořil a stanou se také předmětem dědictví. Posílí se tak rodinné vazby, které byly socialistickým typem sociálního státu záměrně zpřetrhány.
Kritici reformy se často ohánějí termínem „sociálně-tržní hospodářství“ a v jeho jménu odmítají jakékoli změny současného systému a posílení principu zásluhovosti. Ignorují však, že tvůrci sociálně-tržního hospodářství vždy dbali také na odpovědnost a iniciativu jednotlivce a rodiny. K tomu se chceme důchodovou reformou opět vrátit.
