Eurozóna
Podtitul: Finanční trhy ztrácejí důvěru v bonitu vládních dluhopisů
Vrcholní představitelé Evropské unie a eurozóny horečně hledají cesty, jak vybřednout z krizové situace, zabránit rozpadu měnové unie a zamezit dluhovým krizím do budoucna. Od počátku v tom hrály rozhodující roli Francie jako hybatel změn a Německo jako země, která má za záchranu eura nejvíce zaplatit. Jakmile se tyto dvě země dohodly, vnutily ostatním prvé kroky: záchranný balíček pro Řecko a fond ve výši 750 miliard eur pro případ potíží dalších zemí jižního křídla eurozóny. Rozhodovací rovnoprávnost šla v krizové situaci stranou, což jen dokázalo, že to vždy byla a je rovnoprávnost spíše formální.
Přílišná heterogenita Následovat mají institucionální změny, které utuží regulaci v rámci celé Evropské unie. Země mají předkládat své rozpočty do Bruselu, mají se zpřísnit sankce za nadměrné deficity a zrychlit jejich ukládání, případně zavést penalizace nové, jako je vyloučení provinilých zemí z rozhodovacích procesů v EU. Připravují se nové centrální instituce jako Výbor pro systémová rizika a Evropský systém finančního dohledu. Evropská centrální banka hovoří o nutnosti „kvantového skoku v ekonomickém vládnutí v eurozóně“ a v rámci EU doporučuje svěřit novému nezávislému orgánu také dohled nad fiskální politikou členských zemí a udělování sankcí. Zároveň se má zpřísnit regulace bank a zavést nová bankovní daň jako „pojistka“ pro budoucí krize. To vše se má protlačit jako „krizová opatření“, bez změny základních smluv EU. Systémový problém přílišné heterogenity eurozóny se tím však nevyřeší. Pouze se opakuje mantra „strukturálních změn“, pod níž si snad lze představit snahy o posilování konkurenceschopnosti ekonomik jižního křídla, ale zatím bez přesnější specifikace. Větší regulace rozhodně řešením nebude. Tříletá „facilita finanční stability“, jak byl pojmenován druhý záchranný balíček, v sobě skrývá utajovaný fakt, že půjčky problémovým zemím nejspíš skončí jako nevratné transfery. Už vůbec se nehovoří o tom, že zachování eurozóny bude nevratné fiskální transfery opakovaně vyžadovat i v budoucnu.
Radikální kroky Jediným skutečně účinným řešením by byla fiskální unie, s ekonomickou vládou eurozóny, oprávněnou fiskální transfery provádět. Ale z hlediska voličů ještě čas na tak zásadní krok nepřišel – a otázka je, zda někdy přijde. Proto se hledají dočasná, méně radikální řešení. A hlavně taková, která by mohla být přijata za zády voličů a bez změny smluv. Přitom některé kroky rozhodně radikální jsou a přinesou zřejmě nové instituce s novými pravomocemi. Výrazně se mění Evropská centrální banka, která se nejen zavázala poskytovat členským zemím neomezenou likviditu, ale dokonce byla dotlačena k nákupům vládních dluhopisů. Její šéf sice prohlašuje, že ECB bude dodané peníze plně sterilizovat. Avšak nebezpečí inflace tím nezažehnal – nezabránil růstu inflačních očekávání. Sterilizace navíc poškodí soukromý sektor, na který zbude méně úvěrových peněz. Finanční trhy, které ztrácejí důvěru v bonitu vládních dluhopisů, jsou dnes v EU chápány jako nepřátelé. Trhy jsou ale nedůvěřivé oprávněně. Vědí, že nutné fiskální úspory, kterým se eurozóna nevyhne, zpomalí růst a znesnadní stále citované „strukturální změny“. Bez možnosti devalvovat národní měny bude muset náprava jít jinou, bolestivější cestou. Ale bude jižní křídlo schopno „vnitřní devalvace“ – snížení mezd až o 25 procent?
Konce sociálního státu Řecko má podle podmínek záchranného balíčku do roku 2014 snížit deficit kumulativně o 17 procent HDP. Ale zhruba deset procent HDP bude platit jen na úrocích. Růst lze v Řecku čekat až v roce 2012, a teprve v roce 2013 nebo 2014 dosáhne aspoň dvou procent. Trochu Řecku ve snižování dluhů pomůže inflace, která bude pozitivní kvůli růstu nepřímých daní a depreciaci eura. Přesto naplnění optimistického scénáře v této zemi chce malý zázrak. Většina analytiků se shoduje, že restrukturalizace řeckého dluhu bude nakonec nezbytná. Domnívají se, že eurozóna se snaží jen získat čas – během tří let trochu konsolidovat vládní rozpočty, posílit konkurenceschopnost podniků a zlepšit regulaci finančních trhů. Tak, aby budoucí restrukturalizace řeckého dluhu alespoň nevedla k masové nákaze. Hovoří-li se o zpřísnění fiskálních pravidel a zvýšení sankcí v celé EU, znamená to také zastavit žití nad poměry v sociální sféře – tedy konec evropského sociálního státu, jak jsme ho znali. Evropa na svůj přebujelý sociální stát prostě nemá, ani kdyby zdvojnásobila svůj růst. Namísto toho si nadměrnou regulací podvázala možnosti rychlého růstu na řadu desetiletí dopředu.
Graf: Pozvolný růst Vývoj HDP ve vybraných členských státech EU v procentech Země; 2009; 2010; 2011 Česká republika -4,2; 1,6; 2,4 Německo; -5,0; 1,2; 1,6 Portugalsko; -2,7; 0,5; 0,7 Řecko; -2,0; -3,0; -0,5 Španělsko; -3,6; -0,4; 0,8 Eurozóna; -4,1; 0,9; 1,5 EU27; -4,2; 1,0; 1,7 Pramen: jarní prognóza Evropské komise
