Kdo sestaví příští italskou vládu, není jasné. Berlusconi populisticky slibuje konec honu na neplatiče daní
Rezignace papeže Benedikta XVI. byla pro katolíky v celém světě bezpochyby obrovským překvapením a v prvním okamžiku patrně i pořádný šok. Jednomu muži ale udělala nečekanou čáru přes rozpočet – bývalému italskému premiérovi a mediálnímu magnátovi Silviu Berlusconimu.
Nemám tím samozřejmě na mysli jeho eventuální vstup do kláštera či naděje na to, že by ho papež mohl jmenovat kardinálem, jak sarkasticky poznamenala část místního tisku. Ale to, že pozornost médií i veřejnosti se na několik dní soustředila na Vatikán a pominula tak ostrou kampaň do parlamentních a regionálních voleb, které se v Itálii budou konat 24. a 25. února. Navíc v Itálii je během posledních dvou týdnů před volbami zakázáno uveřejňovat výsledky průzkumu veřejného mínění, a tak si v tomto okamžiku nikdo není jistý, jak volby dopadnou.
Berlusconimu se předtím podařilo to, co se ještě na podzim loňského roku zdálo nemožné: i jeho šestý vstup do boje o vedení italské vlády se postupně proměňoval v tradiční referendum na téma: Berlusconi ano, či ne? Z pozice naprostého outsidera (v listopadu průzkumy dávaly jeho straně Lid svobody 15 procent hlasů oproti 38 procentům, která získal při volbách v roce 2008) se v sondážích probojoval postupně na druhé místo (okolo 20 procent) a přízeň voličů jeho koalici s Ligou severu se odhadovala na 26 až 27 procent. „Vjíždíme do zatáčky, ve které můžeme předjet našeho soupeře, italskou levici v osobě Demokratické strany,“ prohlašoval hrdě magnát během své každodenní rallye v televizi a rozhlasu. Pro někoho, kdo nežije v Itálii, je dost nepochopitelné, že se po špatných zkušenostech z minulosti ještě najde někdo, kdo magnátovi může věřit. Ostatně i ostříleným italským politikům to dost dlouho trvalo, než si nebezpečí jeho návratu uvědomili.
Krize se ještě prohloubila Věc je nakonec celkem jednoduchá. Na podzim 2011 se Itálie ocitla v situaci, kdy mohla skončit jako Řecko. S tím rozdílem, že krize třetí největší ekonomiky eurozóny by do propasti strhla i samotnou evropskou měnu. Důvěra v italské dluhopisy každý den klesala a bylo jasné, že je nutné sáhnout k drastickým opatřením. K těm ale žádná politická strana neměla sílu, a hlavně odvahu přikročit.
Izolace Berlusconiho na evropském summitu v Cannes přiměla prezidenta Giorgia Napolitana za tiché, ale jasné podpory všech spojenců Itálie k tomu, dotlačit magnáta k demisi a aby vyzval rektora prestižní milánské univerzity Bocconi a bývalého evropského komisaře Maria Montiho k ustavení vlády technokratů. Monti měl původně v úmyslu povolat do vlády několik představitelů bývalé vlády i opozice – ale ti to rázně a velmi rychle odmítli. V Montiho vládě tedy nebyl ani jeden člen parlamentu. Bylo nutno jednat rychle – drastická reforma důchodů byla připravena během 21 dní a její schválení bylo spojeno s hlasováním o důvěře. Takže všem hlavním stranám v parlamentu (s výjimkou Ligy severu) nezbylo nic jiného než reformu schválit, tak jako vládní dekret Salva Italia (Záchrana Itálie), který přinesl celou řadu úsporných opatření, a hlavně zvýšení daní. Důvěra trhů v italské finance a politické vedení se vrátila. Jenže to přivedlo zemi, která už více než 10 let stagnuje, do ještě hlubší hospodářské krize.
Vlak nad propastí Monti prohlašuje, že „bylo zapotřebí zastavit vlak řítící se do propasti“ a že po volbách bude možné začít druhou fázi „na podporu hospodářského růstu“. To ale nemůže zastřít skutečnost, že během jednoho roku počet nezaměstnaných vzrostl o půl milionu lidí. A že každý den v Itálii krachují desítky obchodů a malých či středních podniků, které dusí nejen odbytová krize, ale i stále obtížnější získávání úvěrů v bance a v neposlední řadě i neuvěřitelná liknavost veřejné správy, která sice vyžaduje okamžité zaplacení daní, ale při placení faktur nechává dodavatele čekat 180 až 240 dní.
Monti s tím za jeden rok samozřejmě nemohl udělat zázraky, ale pro zoufalého živnostníka či drobného podnikatele Berlusconiho slib, „jakmile se vrátím do vlády, okamžitě zruším daň z nemovitosti“, může být stéblem trávy, které se pokusí přes špatné zkušenosti chytit. V Itálii přes 80 procent rodin bydlí ve vlastním a podle posledních údajů ministerstva financí nově pojatá daň z nemovitostí (IMU) přinesla v roce 2012 do státní pokladny obrovskou částku – 23,7 miliardy eur. Navíc magnát dal najevo, že hon na neplatiče daní, který také Monti rozpoutal, za jeho vlády skončí. Že se tím otevře propast ve státních financích, takové lidi nezajímá, protože „teď aspoň zachráním krk a pak se uvidí“, jak mi řekl jeden můj známý – obchodník. Každodenními televizními sliby o tom či jiném snížení daní Berlusconi donutil své soupeře – jak Demokratickou stranu, tak Montiho – k tomu, aby o postupném snížení daní začali hovořit i oni. Takže své rivaly, jako vždy v minulosti, přinutil reagovat na ohňostroj jeho často naprosto nerealizovatelných nápadů.
Ratzingerův odchod jeho mediální bubnování přerušil a dal jeho soupeřům čas, aby začali magnátovy nápady vyvracet. A poslední nepotvrzené zprávy hovoří o tom, že se Berlusconiho nástup zastavil.
Bitva na severu Favoritem zůstává Demokratická strana, vedená Pierluigim Bersanim, která uzavřela koalici s levicovým hnutím SEL. Před několika týdny jí sondáže dávaly 38 procent, během posledních týdnů přibližně 33 až 34 procent. Politické strany nebyly schopny (a spíše nechtěly) změnit volební zákon, který Berlusconi prosadil před několika lety. Ten stojí na dvou principech: vítězná koalice, i když třeba dosáhne jen 35 procent hlasů, získá bonus, takže v budoucí poslanecké sněmovně bude disponovat 55 procenty křesel. Kroužkování hlasů bylo zrušeno, a tak o pozici jednotlivých kandidátů na listinách rozhodují partajní sekretariáty. Oficiálně to všechny strany označují za nedemokratické (sám autor zákona, poslanec Ligy severu Roberto Calderoli, svůj výplod svého času označil za „svinstvo“), ale za 14 měsíců Montiho vlády nebyly schopny se dohodnout na reformě. Politologové se shodli, že jim to vlastně takto vyhovuje. Je tedy pravděpodobné, že Demokratická strana bude mít ve sněmovně pohodlnou většinu.
Problém je v tom, že italský senát má na rozdíl od jiných evropských zemí stejné pravomoci jako sněmovna.
Po zkušenostech s fašistickou diktaturou měl být senát pojistkou proti jakémukoli pokusu o diktaturu. To dnes ale značně zpomaluje a komplikuje legislativní proces a může vést k tomu, že se v senátu vytvoří jiná většina než ve sněmovně. Do senátu se hlasuje podle regionálního klíče, a tak o jeho složení rozhodují nejlidnatější regiony jako Lombardie (Milán), Sicílie, Benátsko či Kampánie (Neapol). A proto se hlavní bitva svádí v těchto oblastech, především v Lombardii a na Sicílii, kde je výsledek na vážkách. Kdyby se Berlusconiho koalici s Ligou podařilo zvítězit v těchto dvou regionech, mohl by pravděpodobného vítěze – Demokratickou stranu, přinutit k ústupkům.
Profesor chce zpět Tento cíl si klade i Mario Monti, i když jeho občanské sdružení prohlašuje, že chce ve volbách vyhrát. Sondáže mu ale nedávají více než 18 procent hlasů, přestože je pravda, že dva týdny před hlasováním více než 25 procent Italů prohlásilo, že ještě neví, jak bude volit. Montimu demokraté i Berlusconi vyčítají, že porušil slib, že po volbách z politiky opět odejde. Profesor se hájí: „Jak se blížily volby, podpora demokratů i Berlusconiho stále opadala. Bersani se dal hodně doleva a Berlusconi opět vsadil na populismus.
Bylo nebezpečí, že výsledky dosažené díky velkým obětem občanů a snaze vlády budou promrhány, a proto jsem se rozhodl proti tomu postavit.“
Montiho handicapem je nejen nejhorší hospodářská krize od roku 1945, ale i skutečnost, že se spojil s křesťanskými demokraty, kteří jeho vládu nejvíc podporovali.
Tím dal soupeřům zbraň: „Monti umožnil recykláž celé garnitury starých politiků, kteří mají na současném fiasku stejný podíl jako Berlusconi nebo levicové odbory,“ komentuje většina politologů. Otázka je, jak by eventuální povolební koalice mohla vypadat. V politice je možné téměř vše, ale koalice mezi Berlusconim a Montim nepřipadá v úvahu. Monti není člověk, který by se nechal magnátovými triky napálit. V úvahu tedy připadá koalice mezi demokraty a Montim.
Komik chce revoluci Profesor dal najevo, že pokud demokraté půjdou v duchu jeho reforem, spokojil by se i s funkcí ministra. Problém je, že Bersaniho levicový spojenec SEL by tyto reformy chtěl radikálně změnit. Proto se nedá vyloučit, že nebude možné ustavit silnou vládu, strany přece jen změní volební zákon a za několik měsíců či za rok se bude volit znovu.
K této domněnce se přiklánějí i ti, kteří očekávají úspěch „bloudivé miny“, populistického Hnutí 5 hvězd bývalého komika Beppeho Grilla. Ten prohlašuje, že nelze zachránit žádnou politickou stranu, protože jsou všechny zkorumpovány a přivedly zemi do bankrotu. „Naši poslanci – možná i 15 procent – otevřou parlament jako krabičku od sardinek, aby všichni viděli, jak to tam vypadá. S nikým se nespojíme, tady je třeba udělat úplnou revoluci, jinak je konec,“ dodává Grillo. A není vyloučeno, že zoufalí živnostníci, drobní podnikatelé či nezaměstnaní se nakonec odvrátí od všech ostatních kandidátů a dají hlas právě jemu. Takže hlavní otázkou týden před volbami je, zda se v Itálii podaří ustavit pevnou vládu. l
Během roku počet nezaměstnaných vzrostl o půl milionu a denně krachují desítky malých či středních podniků.
O autorovi| Josef Kašpar, Řím
