Chmelařům začínají lepší časy a je na nich, zda dokážou svůj potenciál naplno využít
České chmelařství čeká čtvrt století na lepší časy a zdá se, že konečně přicházejí.
Tedy alespoň podle reportáže, kterou přinášíme v tomto vydání týdeníku Euro. Z původních deseti tisíc hektarů, na nichž se kdysi pěstoval slavný Žatecký poloraný červeňák, je dnes sice téměř třetina, ale poptávka stoupá a plochy chmelnic začaly po letech zase růst.
Chmelařství unás v devadesátých letech decimovala jednak ztráta odbytu v USA, kde svou roli sehrála obchodní politika pivovarnického gigantu Anheuser-Busch, který mimo jiné české vládě nabízel trvalý odbyt pro český chmel výměnou za přístup k privatizaci Budějovického Budvaru a vyřešení známkoprávních sporů bránících ve vstupu na evropský trh jeho Budweiseru. Jenže neuspěl. Nicméně klesala i domácí poptávka, protože nově privatizované pivovary, často do zahraničních rukou, razantně snižovaly náklady a drahý prémiový chmel nahrazovaly dovozem levných alternativ ze zahraničí. A tak to mimochodem funguje dodnes.
Červeňák je červeňák
Žateckým červeňákem je ze sta procent chmelen dnes prakticky pouze Plzeňský Prazdroj a Budvar. Ostatní průmyslová piva obsahují jen maličký podíl této odrůdy a hořkost dodávají levnější surovinou, což většinou z marketingových důvodů zatloukají. Oblíbená je například česká odrůda Sládek s vysokou hořkostí. K nějakému ohrnování nosu nad jinými odrůdami chmele přitom není důvod. Naopak. Citlivou kombinací lze dosáhnout nových a zajímavých chutí i vůní. Ale červeňák je červeňák a zřejmě prodává, a tak se jeho přítomnost v pivu deklaruje, kde se dá.
Co je příčinou nově rostoucího zájmu o žatecký chmel, se dá jen spekulovat.
Celkové výstavy piva u nás ani ve světě nijak zvlášť nerostou. Obzvláště v případě tradičního spodně kvašeného ležáku plzeňského typu, na nějž se červeňák především využívá. I u nás se většina řemeslných pivovarů zaměřuje na anglosaské klony typu ale, kde se používají odrůdy s vyšší hořkostí a uplatní se i různé aromatické odstíny.
Pro české chuťové pohárky je zřejmě pořád tím opravdovým pivem dobrý spodně kvašený ležák s onou charakteristickou žateckou vůní. A se zvyšováním životních standardů a zatím docela pružné adaptaci pivařů na vyšší cenové hladiny se i průmyslové pivovary zase začínají otáčet ktradiční kvalitě. Zapřít asi nelze ani nesmírný osvětový vliv zmíněných minipivovarů, díky nimž se mění vnímání piva veřejností z buranského nápoje ke kulturnímu a sofistikovanému produktu, který neslouží jen k tomu, aby se člověk motal. A ti velcí určitě tento vývoj registrují a snaží se ho vyplnit vlastní nabídkou. Stejným vývojem pak neprochází jenom Česko, ale naprostá většina pivařských zemí.
Není to řepka
Lepší časy chmelařům tedy asi opravdu začínají a je na nich, zda dokážou využít potenciál oné chmelové rudozemě naplno.
Není to totiž úplně jednoduché. Chmel není řepka a investice do nové chmelnice představuje částku zřetelně převyšující půl milionu na hektar. A to je jen chmelnice. K ní je třeba připočítat milionové investice na stroje a budovy na česání, sušení a skladování chmele. A aby to všechno pak ještě fungovalo, nestačí traktorista a kombajnér vjedné osobě, který pak ještě uteče k policajtům dělat ředitele, ale musíte mít spoustu rukou na sezonní práci pod širým nebem. A to taky něco stojí. Je tak docela zřejmé, že na původní rozlohy se pěstování chmele v Česku už nikdy nedostane, i když ceny ještě dál porostou a aromatickým šištičkám se opět začne říkat zelené zlato. 9
O autorovi| Pavel Páral paralp@mf.cz
