Pravicový politik nečekaně přivedl lidovce k volebnímu vítězství
S majetkem 1,4 miliardy dolarů je devátým nejmajetnějším Švýcarem a zároveň 327. nejbohatší osobou na celé planetě. Ještě předtím, než se pravicový politik v roce 1986 zapsal do paměti Švýcarů razantní kampaní proti účasti země v OSN a v dalších mezinárodních organizacích, výrazně zbohatl, koupil v roce 1983 švýcarského giganta specializujícího se na plastické polymery EMS chemie. Od neděle 19. října znají Christopha Blochera i ti, kteří se pohybují ve světové politice. Sliby, které dal neoficiální šéf lidovců (SVP) a pravicový nacionalista voličům - nižší daně, boj proti kriminalitě a odmítnutí Evropské unie, byly vyslyšeny. Téměř třicet procent volebního zisku lidové strany, který překvapil Evropu, není z hlediska švýcarské domácí scény zase až tak šokující. Od chvíle, kdy Christoph Blocher před sedmnácti lety založil lobbistickou skupinu Kampaň za nezávislé a neutrální Švýcarsko (CINS), dařilo se lidovcům prostřednictvím systému referend blokovat každou vládní politiku, která byla příliš proevropská a prointegrační. Aby se lobbistům taková politika dařila, museli pochopitelně získat podporu voličů. Ta se ostatně projevila již ve volbách v roce 1999, kdy Blocherova strana získala 22,5 procenta. „Devadesát procent imigrantů, kteří u nás žijí, zneužívá sociálního systému, který je pro ně ještě atraktivnější než systém britský, a to musíme zastavit,“ hřímal Blocher před volbami v roce 1999. Neboli: říjnové švýcarské volby jsou završením jistého dlouhodobějšího trendu.
Rakouský strašák.
Třiašedesátiletý právník Blocher bývá občas srovnáván s rakouským populistou Jörgem Haiderem. On sám však před lety konstatoval: „Jediná věc, která nás spojuje, je snaha odstranit systém vládnoucích stran, které si rozdělují funkce a peníze, tedy to, že se stavíme proti třídě, která je oddělena od lidu.“ Nicméně osud souseda, se kterým sdílejí Alpy, není většině Švýcarů lhostejný.
„Před několik lety jsme si o Rakousku vyprávěli vtipy. Teď z něj máme noční můru. Bojíme se, že za pět let bude bohatší než my,“ říká švýcarský politolog Stephan Kux.
Přes „existenci rakouského strašáka“ platí, že Švýcaři nejsou zvyklí poměřovat svůj stát s okolními zeměmi. Kdyby tak činili, zdály by se jim současné švýcarské ekonomické potíže spíše malicherné. „Jenže Švýcaři poměřují svůj výkon s ideálem, s představou, jakou zemi by chtěli mít,“ říká profesor Thomas Fleiner z Institutu pro federalismus. Proto je například čtyřprocentní nezaměstnanost, která by se mnohým Evropanům zdála nízká, ve Švýcarsku považována za nepřijatelnou; o recesi, která vystřídala hospodářský růst, ani nemluvě.
Přesto nedávné volby, které SVP vyhrála, nebyly ovládnuty ekonomikou jako hlavním tématem. Předvolební debaty se týkaly především „práva a pořádku“, přistěhovalců a švýcarské výlučnosti. Lidovcům se podařil obratný tah. Našli voličům původce „rakouské můry“. Jak ale ukázaly výsledky voleb, mnozí voliči si myslí, že oprávněně.
„Politici, intelektuálové, profesionálové, všichni ti krásní lidé nám říkají, že musíme přijímat přistěhovalce z celého světa. Dát jim práci, obydlí, kapesné. Ale ze zdejšího pohledu vypadá realita úplně jinak. Pokud jste obyčejný Švýcar žijící někde u Curychu, a vaše děti nedostávají řádné vzdělání, protože polovina dětí ve třídě pochází z bývalé Jugoslávie, takže učitel má práci s tím, aby je naučil německy a sebral jim kapesní nože, pak nastavíte uši a posloucháte Christopha Blochera,“ napsal jeden švýcarský pravicový komentátor. Levicovější hlavy ovšem považují takové argumenty za zveličené a sobecké: „Čím jsou Švýcaři bohatší, tím víc se o své peníze bojí,“ konstatuje socialistický poslanec Andreas Gross. Tak či onak, právě oblast německy mluvícího Curychu je dlouholetou základnou Christopha Blochera, nejdéle sloužícího legislativce v zemi. Blocher se stal lídrem své strany v curyšském kantonu již v roce 1977, a o dva roky později byl zvolen do národního parlamentu.
Zastaralé praktiky.
Ačkoli je téma imigrace ve Švýcarsku zjevné, neboť každý pátý obyvatel této země je cizincem a počet přistěhovaleckých přihlášek v roce 2002 stoupl o 26,6 procenta (znamená to, že ročně žádá o trvalý pobyt ve Švýcarsku asi 26 tisíc lidí), ekonomické potíže země jsou stále v pozadí politických pohybů.
Nikdo nepochybuje o tom, že Švýcaři ztrácejí sebedůvěru ve vlastní ekonomické schopnosti a v konkurenceschopnost. Z paměti ještě nezmizel symbol „horších časů“, krach kdysi světově prestižního národního leteckého přepravce Swissair, jenž před dvěma lety poslal na dlažbu šest tisíc lidí a vyvolal řadu protestů.
Komentáře švýcarského tisku stále více kritizují sílu a politiku švýcarských bank a zastaralé, nepružné obchodní praktiky. To, co kdysi bývalo motorem švýcarského úspěchu, je náhle považováno za brzdu: vládne zde útulnost, a nikoli pragmatičnost, staří přátelé se vzájemně kontrolují ve svých dozorčích radách, veškerá rozhodnutí podléhají politice konsensu. Za ještě důležitějšího původce současných potíží je ovšem považována skutečnost, že ve Švýcarsku fakticky působí dvě ekonomiky. Jedna je úspěšná, druhá nikoli:
První ekonomiku tvoří mezinárodní koncerny, jako Nestlé, Roche či Novartis, finanční skupiny Credit Suisse nebo UBS a řada menších specializovaných firem. Druhou ekonomiku pak typicky domácí sektor, jehož výkon je v mnoha ohledech podprůměrný. Charakterizuje ho totiž přílišná regulace a pohodlné kartely. Ve velmi vzácném veřejném vystoupení to nedávno konstatovala dokonce jindy zcela tichá švýcarská centrální banka.
Křesla, křesla, hejbejte se.
Část švýcarského politického spektra zastupující levici často argumentuje názorem, že země zbytečně ztrácí konkurenceschopnost tím, že není členem Evropské unie. Švýcarsko by totiž v případě členství v unii muselo reformovat svázaný domácí trh. Jenže výsledky voleb nic takového neprorokují. Spíše naopak. A to i přesto, že se vítěz voleb Christoph Blocher s Bruselem paradoxně na jedné důležité věci shodne. I on totiž kritizuje přílišnou regulaci domácího trhu, i jemu vadí následující příběh: pro německého právníka je mnohem snazší pracovat ve Francii než pro právníka z Ženevy, který by si chtěl otevřít firmu v Curychu.
Pravdou ale je, že i kdyby se lidovecký vůdce odhodlal prosadit ekonomické reformy, nemusí se mu to kvůli švýcarskému politickému systému podařit. Lidovecká strana vždycky mívala ve federální sedmičlenné vládě, složené ze zástupců čtyř stran, jedno křeslo. Nyní sice bude požadovat křesla dvě, ale ani to jí nedá větší rozhodovací moc. A především, systém referend a velká moc kantonů může takřka za každých okolností potlačit touhy kteréhokoli centrálního kabinetu.
Někteří komentátoři v posledních dnech napsali, že Blocherových 28 procent otřáslo politickým konsensuálním systémem Švýcarska, který v zemi fungoval více než čtyřicet let. Pravdou je, že pokud Blocherovi lidovci získají jedno vládní křeslo navíc na úkor sociálních demokratů, kteří by tím z vlády odešli, Švýcarsko by zničehonic získalo skutečnou opoziční stranu. Ale strach z nového Haidera má s největší pravděpodobností příliš velké oči. Pokud o skutečný švýcarský otřes stojí, musel by syn pastora a otec čtyř dětí, Christoph Blocher nabrat ještě více sil, než má.
