V systému penzijního připojištění spoří polovina pracujícího obyvatelstva. Jejich motivací však většinou není obava z chudého stáří, ale využití momentálně výhodné státní podpory. Mnozí si stále myslí, že se stát vždycky nějak postará.
Kdo se těšil, že při koaličním vyjednávání vznikne koncept řešení důchodové reformy, je asi zklamán. Již desátý rok se dozvídáme jen to, že reforma bude. Ale jaká bude, je stále záhadou. Získáváme sice možnost poučit se ze zkušeností zemí, jako je třeba Polsko, které k reformě přistoupily již dříve, ale pozor, abychom se touto „vyčkávací“ taktikou nepřepočítali.
Stárneme rychle.
Výsledky sčítání obyvatelstva uvádějí, že průměrný věk obyvatel České republiky je 39 let, což je vůbec nejvíce v Evropě. Téměř 19 procent populace je starší 60 let a v roce 2030 by to mělo být neuvěřitelných 31 procent. Jestliže dnes na čtyři osoby v produktivním věku připadají dva důchodci, v roce 2030 by se stav vyrovnal.
Na důchody padne deset procent HDP, což představuje částku okolo 200 miliard korun. Poměr mezi důchodem a čistou mzdou (takzvaný náhradový poměr), činí v průměru 48 procent. Nezmění-li se systém, klesne náhradový poměr vzhledem ke zmíněnému stárnutí obyvatelstva na 25 procent v roce 2050. Současný systém je zároveň příliš solidární. Například při hrubé mzdě 15 000 Kč činí měsíční starobní důchod přibližně 6500 Kč, při mzdě 30 000 Kč zhruba 7400 Kč. Rozdíl 900 korun v důchodu při rozdílu 15 000 Kč ve mzdě je na první pohled nepřiměřený.
Malý efekt.
Řada občanů se již rozhodla vzít osud do vlastních rukou a vylepšit svou budoucí finanční situaci formou účasti v kapitálovém životním pojištění nebo penzijním připojištění, tedy dlouhodobých spořících produktech se státní podporou. Mnozí z nich si však neuvědomují, jaký bude skutečný efekt tohoto spoření na výši jejich příjmu v důchodu.
Z tabulky je zřejmé, že při měsíčním spoření ve výši 400 Kč po dobu 20 let (včetně započítání státního příspěvku) naroste měsíční doživotní penze o 1033 Kč. Při takto nízké výši měsíčního příspěvku také nevzniká nárok na daňovou úlevu. Částka 1033 Kč měsíčně jistě neznamená dostatečně výrazný rozdíl v životní úrovni budoucího důchodce. Člověk, který si spoří průměrných 400 Kč měsíčně tak činí z neznalosti věci nebo proto, že na víc prostě „nemá“. V obou případech pak platí, že penzijní připojištění ve své dnešní podobě stále neplní úlohu vážného doplňku státnímu důchodovému systému.
Nepopulární pravda.
Lidé prostě jen využívají momentálně výhodné státní podpory. Mnozí se stále domnívají, že stát se vždy nějak postará a část politického spektra je v této klamné naději udržuje.
Veřejní činitelé by měli jasně a jednou provždy lidem říct, že se v budoucnu budou muset o větší část svého důchodu starat sami. Je to sice nepopulární, ale jediný způsob, jak je přimět k odpovědnosti. Demografické trendy nevyhnutelně vedou k tomu, že se nastupující generace bude muset více spoléhat sama na sebe, nebude-li chtít žít na stará kolena v chudobě.
Zavedení povinného spoření v nestátních penzijních fondech je dnes nereálné. Zvýšení odpovědnosti občanů za výši jejich důchodů však lze dosáhnout i změnou parametrů současného povinného systému. Důchodový účet by měl být oddělen od státního rozpočtu současně se zvýšením závislosti výše důchodu na předchozí výši pojistného placeného konkrétním občanem (takzvaný Notional Defined Contribution – systém s definovaným příspěvkem). Přitom princip minimální výše penze hrazené ze státního rozpočtu by zůstal zachován.
Vedle toho je nezbytné občany k jejich vlastnímu spoření v penzijních fondech či životních pojišťovnách lépe motivovat. Finanční stimulace by měla spočívat zejména ve změně nastavení státního příspěvku a v progresivnějších parametrech daňových úlev. Taková opatření přitom nemusí vést k větším výdajům ze státního rozpočtu nebo k nižšímu výběru daní. Lze totiž zpřísnit daňové zatížení výnosů a příspěvků zaměstnavatelů v případech, kdy klient nečerpá z penzijního připojištění či životního pojištění starobní penzi. Nebo podstatně efektivněji využívat podpor státu v jiných oblastech. Jde například o stavební spoření, u nějž je veřejným tajemstvím, že nemalá část příspěvků státu nefinancuje obnovu či výstavbu bytového fondu, ale slouží ke spotřebnímu chování obyvatelstva.
