Nejvážnějším kandidátem na funkci prezidenta je současná hlava státu
Do poloviny září budou Poslanecká sněmovna a pak Senát zaneprázdněny projednáváním balíku reformních novel. Koncem září, budou-li schváleny, obdrží sněmovna návrh zákona o státním rozpočtu na příští rok a o hektickou atmosféru bude na další dva měsíce postaráno. A koncem roku bude mít ODS svůj pravidelný kongres, jenž však může mít dramatickou předehru i dohru, pokud by tlak Tlustého platformy přerostl v útok na předsedu Mirka Topolánka. Téma únorové prezidentské volby proto ještě nějaký čas nebude v centru pozornosti parlamentních stran. Jediný, kdo je opět připraven, je zatím Václav Klaus, o jehož prezidentské kandidatuře se už přede dvěma měsíci usnesly poslanecký a senátorský klub ODS. Zatímco jiné politické strany sem tam nezávazně prohodí nějaké to jméno, Klaus může nerušeně hrát svůj sólový part.
I kdyby to nepotvrdil v Nedělní partii na Primě, z jeho rozmanitých aktivit a v poslední době nápadně vlídného vystupování je zřejmé, že šestašedesátiletý profesor nemíní „sedět někde na zahrádce a pěstovat kytičky nebo něco takového“ a že se necítí „ani nijak unaven, ani nijak vyčerpán, ani nijak vyprázdněn“, takže bude-li zájem, v prezidentské funkci je připraven pokračovat.
Kdyby byl prezident volen referendem, neměl by vážného soupeře. Mimochodem po bruselském summitu Evropské unie Václav Klaus prohlásil, že on by se referendu nebránil. Měl sice na mysli budoucí unijní smlouvu, ale kdo ví, nebude-li v revizi svého léta negativního názoru na přímou demokracii pokračovat. Tím ale není aktuální míra jeho tolerance vyčerpána! Zatímco v lednu Klausovi Topolánkova trojkoaliční vláda nevoněla, nyní existuje „jistá pevnost“ vládní koalice a „jistá stabilita“ naší politické situace. Vládou navrhovaná „stabilizační opatření“ jsou prý „kroky… naprosto nezbytné“, a pokud jde o záležitost vicepremiéra Jiřího Čunka, prezident nepřijímá módní a líbivý názor, že „když někdo vznese obvinění, tak má v tu chvíli ten politik zmizet ze scény“. Za požehnání „naprosto nezbytných kroků“ bude vděčen Topolánek a jemu věrní zákonodárci ODS se budou při prezidentské volbě Klausovi revanšovat. Totéž by se slušelo i od lidovců. Ti ještě nejsou rozhodnuti, koho podpoří na Hrad, leč jejich předseda Jiří Čunek po Klausovi na Primě pravil na Frekvenci 1: „Teď bych řekl, že Václav Klaus se hodně zlepšil. Ale zda ho budu podporovat, nebo ne, tak to vám ještě dneska neřeknu.“
Jako hlava státu má Václav Klaus otevřený přístup do médií, a protože není zodpovědný vládě či konkrétní politické straně, může hovořit, o čem chce, kdy chce a jak chce. V takové výhodě žádný jeho protikandidát nebude a na scéně se navíc objeví s mnohaměsíčním zpožděním, jež bude obtížně dohánět. Bez pevné a dostatečně široké podpory nedokáže být takový kandidát Václavu Klausovi vyrovnaným soupeřem. Musel by tedy vzniknout protiklausovský blok čili na společně přijatelném kandidátovi by se musely dohodnout Strana zelených, ČSSD, KSČM a v Senátu sedmičlenný Klub otevřené demokracie (KOD). Zapřeli by však zelení sami sebe a s Jiřím Paroubkem, s nímž si vzájemně leží v žaludku, se dohodli na třeba jen jednorázové, nicméně na významné a důsažné, protože současnou vládní koalici zpochybňující spolupráci? Loajalitu komunistů by musel zajistit Paroubek, s nímž se Bursík právě kvůli sbližování ČSSD s KSČM ocitl „na kordy“, zatímco spolupráce s KOD by vyžadovala angažmá obou. Byla by to ale hodně účelová koalice. Nad politickým charakterem zelených by vznesla otazníky. Udělala by radost komunistům, kteří Klausovi v únoru 2003 pomohli na Hrad a nic z té trapnosti neměli. Odsunutí Klause by po loňských volbách bylo doslova balzámem na Paroubkovu duši a v příštím volebním roce příslibem pro levicové voliče, že karta se opět obrací.
Problémem problémů by ale bylo obstarat kandidáta přijatelného pro takto slepenou koalici. Typologicky by to těžko mohla být noblesní představitelka neziskového sektoru Rut Kolínská, pro politické strany „velká neznámá“. Totéž platí o bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové, jež je zase příliš těsně spjatá s ČSSD, a také o její nástupkyni Renatě Vesecké, k níž mají naopak ČSSD a KSČM výhrady. Mít na Hradě paní prezidentku by jistě bylo pěkné, ale pokud nejde jen o to odsunout Václava Klause, nýbrž nahradit jej osobností jiné kvality, připadají v úvahu jen výrazné persony typu Jiřího Dienstbiera a Jana Švejnara. Dienstbier, významný představitel disentu, se od reformního komunismu přes popřevratový kvaziliberalismus vyvinul v osobnost umírněně levicovou. Vyhovoval by ČSSD, KSČM a protibursíkovské menšině zelených. Světově známý ekonom a kromě jiného profesor Michiganské univerzity Jan Švejnar, koncem roku 1997 vážný kandidát na předsedu přechodné, později Tošovského vlády, je nedoktrinářský liberál s citem pro environmentální problematiku. Kromě Bursíkových zelených, části KOD a tajně i některých jedinců v ODS jej považuje za „dobré jméno“ i Jiří Paroubek. Jen k provokaci proti Klausovi se však ani jeden z nich nedá zneužít. Protiklausovská improvizace na poslední chvíli by však nebyla ničím jiným než trapnou provokací.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
