Střetly se zájmy malých a velkých zemí
AMSTERDAM, červen 1997: Summit Evropské unie přinesl rozčarování kandidátským zemím střední a východní Evropy. Reformy institucí unie, které jsou podmínkou jejího rozšíření, státníci ze západní části kontinentu odložili. Nice, prosinec 2000: Evropská unie má složit reparát. Očekává se, že právě v tomto francouzském městě skončí další mezivládní konference, která se od letošního února reformou institucí zabývá. Ale jak nedávno ukázala neformální schůzka nejvyšších šéfů EU v Biarritzu, rozhovory zatím výrazně nepokročily. I když má unie ještě čas – zhruba půldruhého měsíce, státníci bijí na poplach. „Pokud v Nice nedospějeme k uspokojivému výsledku, bude to špatné pro rozšiřování, prohlásil nizozemský premiér Wim Kok. Jenže zájmy jednotlivých zemí unie se střetly. Jde o to, kdo bude mít jaký vliv v rozšířené unii. Podle švédského premiéra Görana Perssona chtějí velké země převálcovat ty malé. Francouzský prezident Jacques Chirac má jiný názor: „Odpovědnost za krach rozšíření by nesly malé státy, které nehodlají přijmout návrhy těch větších. Pohled z druhé strany. Země střední a východní Evropy mezitím dostávají z Bruselu jasný vzkaz: Připravte se a my vás přijmeme. Jenže připravena zatím není ani sama Evropská unie. „Unie s 27 nebo více členy musí být schopna pracovat lépe, být efektivnější a silnější než dnešní patnáctka, tvrdí Chirac. O tom není v EU sporu. „Zdá se, že většina tamních sil se shodne na požadavku nejdříve reformovat, uvedl v rozhovoru pro týdeník EURO Václav Šmejkal, expert na evropskou problematiku z české Hospodářské komory. Bez dohody o podobě institucí budoucí EU proto podle něj nebude ani rozšíření. Reformovat se musí dvě hlavní instituce – Evropská komise a Rada ministrů. Zatímco komise vypracovává návrhy rozhodnutí a má řadu dalších pravomocí třeba v oblasti zahraničního obchodu nebo ochrany hospodářské soutěže, rada její návrhy schvaluje, či zamítá. Evropská komise má už dnes 20 členů – velké státy do Bruselu posílají dva komisaře, malé po jednom. Po přijetí dalších zemí by hrozilo, že se tato instituce stane jakýmsi malým parlamentem a ztratí jakoukoliv akceschopnost. Velcí v nevýhodě. Rada ministrů řeší jiný problém. Za stolem sedí vždy patnáct zástupců všech členských zemí. Některá rozhodnutí je nutné schválit jednomyslně, v jiných záležitostech se rozhoduje kvalifikovanou většinou. A v tomto případě má každý stát jiný počet hlasů. Největší Německo, Francie, Británie a Itálie po deseti, nejmenší Lucembursko jen dva. Ale i tak se velké země cítí být v nevýhodě. Zatímco totiž jeden německý hlas zastupuje dva miliony občanů, jeden lucemburský pouze 200 tisíc obyvatel tohoto malého státečku. Přesto zatím velké státy žádné mimořádné ohrožení necítily – v reálné politice vždy udávaly tón. Ale co kdyby se to po rozšíření změnilo? „Poměr malí–velcí je dnes viditelnější než dříve, protože k pěti velkým státům EU přibude v dohledné budoucnosti pouze Polsko, zatímco k deseti malým státům přibude nejméně dalších deset. Snaha velkých pojistit se proti hlasovacímu kartelu malých je dost pochopitelná, říká Václav Šmejkal. Dodává ovšem, že je třeba chápat i odpor malých, které nechtějí velkým dovolit ještě více hlasů. Dnešní rakouský kancléř Wolfgang Schüssel už před Amsterdamem – tehdy v křesle ministra zahraničí – prohlašoval, že relativní výhoda malých zemí v institucích EU alespoň částečně vyvažuje reálný vliv, který mají velké státy. Tedy především Německo a Francie, jež táhly západoevropskou integraci od 50. let. Klapky na uších. Většina malých zemí dala jasně najevo, že si chce do budoucna zachovat i „své komisaře. Apely evropských velmocí, aby se jich alespoň dočasně vzdaly, se míjely účinkem, byť „obři také nabízeli ústupky. Španělé kupříkladu navrhli, že se jednoho ze svých dvou zástupců v komisi zřeknou, a Němci dokonce prohlásili, že po určitou dobu nemusí mít v Bruselu vůbec žádného komisaře. Na druhé straně velkou křivdu pociťovali Nizozemci, Belgičané a Lucemburčané, kteří patří mezi šest zakládajících států Evropských společenství a vždy mezi prvními prosazovali nové projekty – včetně jednotného vnitřního trhu či společné měny. I proto dnes požadují adekvátní zastoupení v evropských institucích. Boj o komisařská křesla přitom na první pohled postrádá logiku. V Evropské komisi by se totiž zájmy jednotlivých států vůbec neměly projevovat, tamní experti mají jednat nezávisle na politických vlivech. Ale komisař ve skutečnosti plní specifickou roli – je jakýmsi prostředníkem mezi Bruselem a členskou zemí. „Jak by mohla komise napadnout kontroverzní státní pomoc v Německu, kdyby neměla žádného německého člena? citoval list Financial Times řečnickou otázku jednoho diplomata na summitu v Biarritzu. Řešení se vždy najde? Z Bruselu nicméně pronikají návrhy řešení, která by mohla projít – i když u některých účastníků budoucího summitu v Nice spíše se skřípěním zubů. Jestliže se Evropané nedohodnou na rotaci komisařů z různých zemí, je zde jiná možnost: postavit řízení komise spíše hierarchicky. Všechny státy by pak sice měly své členy komise, ale její užší vedení by se početně omezilo tak, aby bylo přece jen schopné akce. Možný kompromis pro hlasování v Radě ministrů zní zase takto: rozhodování dvojitou většinou. Jednotlivá rozhodnutí by pak musela schválit nejen většina členských zemí, ale zároveň by tyto země měly zastupovat většinu obyvatel EU. Bitvy jsou různé. I když summit v Biarritzu opět vyhrotil bitvu mezi velkými a malými státy, experti jsou přesvědčeni, že ta může být v EU nakonec zastíněna jinými spory. „Evropská unie zná i jiná dělení, než je právě toto, řekl v rozhovoru pro týdeník EURO britský velvyslanec v Praze David Broucher. Rozdílné zájmy mají podle něj bohaté a chudé země, severní a jižní, země se silným a slabým agrárním sektorem, země se spíše liberálním ekonomickým přístupem a ty, které více sázejí na intervence státu. Václav Šmejkal k tomu přidává i zábavnější dělicí čáry mezi Evropou vína a piva či Evropou oliv a brambor. Ve všech těchto případech se ovšem zároveň vytváří jistá rovnováha sil. „V těch mnoha rovnováhách je určitá záruka, že se EU těžko trvale rozdělí na dva proti sobě hlasující tábory, míní Václav Šmejkal. Nutnost udržet rovnováhu platí i pro spor velcí–malí. „Malé státy musí mít své záruky ve všech institucích, dodává David Broucher, sám zástupce „velikána . Jiné dělení. Také samotná reforma institucí přináší další spor, ve kterém dělení na velké a malé není vůbec podstatné. Zastánci užší integrace bojující proti euroskeptikům prosazují, aby Rada ministrů omezila počet případů, ve kterých je nutné rozhodovat jednomyslně, a ještě více využívala právě většinové rozhodování. Tím každá země riskuje, že bude přehlasována, ale řada záležitostí se může rychleji pohnout z místa – třeba pokud jde o společnou obchodní politiku. Zdá se, že v této oblasti se nakonec patnáctka v Nice shodne. „Cítím tady skutečný pokrok, prohlásil Jacques Chirac. V minulosti by podobný návrh zřejmě narazil na britský odpor, ale vláda Tonyho Blaira je dnes mnohem vstřícnější. „Jsme pro většinové hlasování, říká David Broucher a dodává, „umožňuje totiž unii lépe jednat v záležitostech jednotného vnitřního trhu. Přesto zůstává řada „citlivých záležitostí , v nichž si státy budou chtít zachovat své právo veta. Jednou z nich jsou daně. Švédové, Dánové, a zvláště Britové, Irové i Lucemburčané v této oblasti tvrdě hájí své zájmy. Není divu: Obávají se, že by je Evropská unie mohla dotlačit k daňové harmonizaci, kvůli níž by se museli zříci svých liberálnějších podmínek pro podnikatele. Francie se zase odvolává na význam, který pro ni má kulturní dědictví, a nechce si nechat mluvit do záležitostí ochrany duševního vlastnictví. A Německo si hájí svébytnost v otázkách imigrační politiky a udělování azylu. Kdo povede unii? Pozorovatelé hlásí pokrok i v dalším bodě mezivládní konference – takzvaném konceptu „zesílené spolupráce . Ten zřejmě po summitu v Nice umožní skupině států, aby na některých projektech pracovaly rychleji než zbytek unie. Potvrdí se tak to, o čem se v západní Evropě dávno šušká: Tvrdé jádro zemí EU, jež usilují o hlubší integraci, se bude moci vzdálit pomalejší periferii. To už se ostatně v některých případech stalo. Británie, Švédsko a Dánsko na rozdíl od svých dvanácti spojenců zatím nezavedly jednotnou měnu euro. Přesto třeba Londýn nehodlá příliš aostávat. „Chceme, pokud možno, být plnoprávným účastníkem všeho, co se v unii děje, tvrdí David Broucher. Ale realita je trochu jiná. Spojené království trvá na své výjimce nejen v měnové unii, ale třeba i v některých pasážích Schengenské dohody o odstraňování vnitřních hranic v EU. Na druhou stranu Britové žádají, aby se Západoevropané po špatných zkušenostech z Kosova daleko více zabývali společnou obrannou a vojenskou politikou. Málo nových projektů. Koncept „zesílené spolupráce by měl vyhovovat zvláště Němcům a Francouzům, kteří by si rádi udrželi vedoucí postavení v unii. „Potřebujeme flexibilitu, neboť některé země musí pokročit dále, říká francouzský ministr pro evropské záležitosti Pierre Moscovici. A šéf Evropské komise Romano Prodi naznačuje, kam by měl německo-francouzský tandem Evropu vést: „Čeká nás složitý úkol na cestě k jednotné ekonomice a politické jednotě. Jenže tato slova přece jen míří spíše do vzdálenější budoucnosti. Skutečně nových projektů je dnes málo a většina státníků si uvědomuje, že je nutné nejdříve završit to, s čím už se začalo. Tedy především přípravy na rozšíření a rozšíření samotné. A i to může trvat ještě řadu let. Podle některých pesimističtějších scénářů se EU dokonce rozšířit buď vůbec nemusí, anebo jen o několik zemí. Ale v případě plánovaného přijetí dalších – dnes třinácti – kandidátských zemí se vše může změnit. „Je dost obtížné si představit Evropu s téměř třiceti členy integrovanou stejně těsně jako Benelux nebo původní evropská šestka. Alespoň v nejbližších padesáti letech to nelze očekávat, říká Václav Šmejkal. Evropa si podle něj nepochybně zachová jednotný trh a jeho právo, ale zřejmě se nestane federálním státem. Rizika pro komisi. Reforma institucí má ještě jeden háček. Pokud se kupříkladu podaří posílit Radu ministrů a zároveň prosadit koncept „zesílené spolupráce , může na tom prodělat Evropská komise. Pro Evropskou unii by to znamenalo, že půjde spíše o spolupráci vlád členských zemí než o jednotné společenství. A tato vize by podle některých názorů mohla západoevropskou integraci vrhnout zpět. „Reformy nesmějí znamenat kamuflovaný návrat k mezivládnímu modelu, varovala předsedkyně Evropského parlamentu Nicole Fontaineová. Řada státníků by se však právě díky tomuto modelu cítila jistěji. A to včetně Francie, pro niž státní suverenita zůstává modlou. A tak si Jacques Chirac v tomto bodě zajisté lépe rozumí s britským premiérem Tonym Blairem než s federalistou a německým šéfem diplomacie Joschkou Fischerem či zastánci užší integrace z Nizozemska či Belgie. Odpůrci příliš silného společenství zatím drží v rukou silný trumf: Evropská unie nemá vlastní demokratickou strukturu. V Evropském parlamentu sice zasedají přímo volení poslanci, ale jejich pravomoci jsou omezené. A Evropskou komisi nikdo nevolí, byť její složení musí europoslanci alespoň schválit. Nejasný český zájem. A jaký model evropské integrace by v budoucnu spíše vyhovoval České republice? Václav Šmejkal se pokusil najít odpověď i na tuto otázku: „Doma není nikdo prorokem. Ty členské státy, které dříve trpěly od svých velkých sousedů, nebo byly dokonce méně rovnými členy nějakého impéria, se k integraci většinou staví komunitárně. Potud by i ČR měla blíže k vizi Evropy sdílené Beneluxem, Finskem, Irskem nebo i Německem. Pokud však platí, že jsme jen chudší kopií Rakouska, kdo ví… Ale vsadil bych na ten komunitární přístup, alespoň u nastupujících generací.
Čísla a paměť Rozšíření Evropské unie? Nejdříve v roce 2004. Obavy z posunutí hranic směrem na východ? Není důvod. To tvrdí zářijová studie RZB Group, která se zabývá aspekty procesu přijímání i zkušenostmi se vstupem zatím posledních členů evropské patnáctky. Dokument, který má týdeník EURO k dispozici, uvádí jako aktéry prvního náborového kola Polsko, Maďarsko, Českou republiku, Slovinsko, Estonsko a Kypr, možná i Slovensko. Takzvaný „RZB index rozšíření , který autoři sestavili ze strukturálních, hospodářských a sbližovacích podindexů, staví do čela Českou republiku. Kodaňská ekonomická kritéria z roku 1993 úspěšně naplňují Polsko, Maďarsko, Estonsko, Slovinsko, Česká republika a Lotyšsko. Ty mohou být považovány za funkční tržní ekonomiky, schopné ustát tlak soutěže. Z pohledu plnění závazků vyplývajících z členství (převzetí acquis communautaire) se pořadí mění. Polsko a Česko zaostávají. Výhrady malých států unie k posunutí jejích hranic na východ vyvrací studie RZB Group na příkladu Rakouska. A připomíná, jak podalpská země dokázala těžit z pádu železné opony. Kumulovaný růst HDP od roku 1989 do roku 1997 byl díky otevření nových trhů vyšší o 3,6 procenta, do roku 1996 bylo vytvořeno 57 tisíc nových míst. Rakouský export východním směrem se zvětšil čtyřikrát a činí pětinu současného vývozu. Tatáž analýza připomíná nynějším členům EU jejich vlastní prospěch z procesu přijímání do unie. Náklady na vstup dalších šesti států odhaduje Evropská komise na 60 miliard eur v horizontu čtyř let po přijetí. Tato suma zhruba odpovídá nynějším ročním platbám Řecku a Irsku.
(iza)