Je totiž nespornou realitou, že je zde mnoho lidí, kteří dostanou stejnou sádru jako teta od kasy v Pennymarketu ve Vimperku, přičemž platí osmkrát více, než dotyčná. A to nemluvíme o tom, že penzisté, kteří čerpají zhruba dvě třetiny peněz ze systému, neplatí pojištění žádné. A aby toho nebylo málo, systém financování u nás ani nedovoluje těm, kteří zaplatí zdaleka nejvíce, doplatit si nějaký rozumný rozsah nadstandardních služeb ze svého.
Středula by jistě argumentoval solidaritou sociální i generační. Nicméně z mezinárodních porovnání je naprosto zřejmé, že náš systém více, než solidaritu připomíná loupežné přepadení. A tím nemyslíme skutečnost, že solidarita je výraz pro projev dobrovolné pomoci bližnímu svému a nikoli donucovací akt. Stropy placení pojistného jsou v Česku násobně vyšší, než je standardem ve světě, samotná sazba pojištění je jedna z nejvyšších na planetě a participace pacientů na placení nejnižší.
Považovat v této situaci nízké platby pojistného některými živnostníky za stěžejní problém financování zdravotní péče vyžaduje jistě přebytek oné sádry, ale nikoli na končetině, ale spíše zatoulané za nadočnicový oblouk.
Čtěte také:
