Zatracené děti

Vítězný film z Berlína dorazil do českých kin

Bosenské režisérce Jasmile Žbanićové se povedlo v jednatřiceti letech získat za svůj debut Grbavica jednu z nejprestižnějších filmových cen – Zlatého medvěda z berlínského festivalu. Poté, co film vstoupil do českých kin, je snadné uhodnout proč.
Jasmila si vybrala téma plánovaného znásilňování žen, ke kterému docházelo během občanské války. Bylo použito jako nástroj etnické čistky, jako zbraň. Odhaduje se, že za války bylo znásilněno kolem dvaceti tisíc žen. Nic z toho ale ve filmu nevidíme, příběh Esmy se odehrává více než deset let po válce.
Film působí na první pohled až neuvěřitelně nenápadně, všední hrdinové žijí svůj každodenní život v polorozpadlém Sarajevu, Esma si najde místo servírky v nočním klubu, nakupuje, jede autobusem. Její dvanáctiletá dcera Sara chodí do školy a občas i za školu, pere se na hřišti. Něco však nehraje, reakce Esmy jsou často přehnané a neadekvátní situaci. Ani její vztah k dceři není zcela vyrovnaný. Velmi dlouho nevíme nic víc než Sara, která žije v přesvědčení, že její otec je šahíd, válečný hrdina, který padl za Bosnu. Podezření, že to tak není, však sílí a Sara nakonec přinutí matku, aby jí řekla pravdu. „Když jsem se poprvé dozvěděla o znásilňovaných ženách, bylo mi sedmnáct. Věřila jsem, že sex je něco krásného a neuměla jsem si představit, že by to mohla být zbraň, součást války, která může ženu úplně zničit. Bylo to jiné než moje zkušenost války ve městě, kde jsou bomby, ostřelovači, ale svého nepřítele nevidíte, je neosobní. A když ho pak vidíte, když se vás dotýká, je to devastující,“ říká Jasmila Žbaničová. Téma znásilněných žen se stalo pro Jasmilu téměř dokumentaristickou obsesí. To že chce na toto téma natočit film, jí však došlo až ve chvíli, kdy se jí narodilo dítě. „Narodilo se z lásky,“ říká Jasmila Žbanićová, „ale já jsem si uvědomila, že se můj svět absolutně změnil, a přemýšlela jsem o matkách, které byly přinuceny nosit nechtěné a často nenáviděné dítě, protože v koncentračním táboře nemohly jít na potrat. Uvažovala jsem, jestli je možné, aby cítily alespoň něco z toho, co jsem prožívala s dítětem já. Mnohé ženy své děti po porodu odložily, a já je za to neodsuzuji, je velmi těžké žít s takovým traumatem. Je skoro přirozenější takové dítě opustit než si ho ponechat.“ Civilní vyznění filmu ovlivnila předchozí zkušenost režisérky s dokumentárním filmem. Divák je často na vážkách, jestli lidé na plátně jsou herci, anebo běžní obyvatelé Sarajeva, mezi něž se vmísila představitelka hlavní hrdinky Mirjana Karanovićová. Za velmi intimní a nenápadnou kamerou stála rovněž žena, Christine E. Maierová, a ani se nechce věřit, že točila na klasickou 35mm kameru. Scény jsou snímány velmi zblízka, vynikají velké detaily tváře, oči, drobná mimika. To umožňuje divákovi všimnout si každého emocionálního pohnutí. Film je do velké míry ženským projektem. Mužské postavy vyznívají spíše negativně. „To je pohled hlavní postavy, muži jsou to, co Esmu děsí,“ říká režisérka, „z její perspektivy, v jejím světě jsou muži zrádní, nebezpeční. Je obětí mužského násilí, které ale s koncem války nezmizelo.“ Mužský svět představuje ve filmu především noční klub Amerika a polomafiánští tvrdí hoši v kožených bundách a pistolí za pasem. Po lehce výsměšném poetizujícím pohledu, který podobným postavám věnuje ve svých filmech Emir Kusturica, však v Grbavici není ani památky. Jasmila Žbaničová k nim nechová žádné sympatie: „Chtěla jsem zobrazit novou generaci mladých mužů, kteří přišli rychle k penězům a kteří jsou spojeni s turbo folkovou hudbou, jak se u nás říká. Kultura turbo folku, která Jugoslávii zaplavila za Miloševičovy éry začátkem 90. let, byla podle mě mentální přípravou k válce.“
Hodně o snímku vypovídá jeho název, Grbavica. Je to jméno jedné ze čtvrtí Sarajeva, sídliště, kde žije Esma se Sarou, za války však tuto část obsadila srbská armáda a proměnila ji v zajatecký tábor. V srbštině je grbavica pojmenování pro hrbatou ženu, hrbáčku, poznamenaného člověka.
Pro lidi v Sarajevu znamenal úspěch filmu mnoho. Režisérka mluví o tom, jak ji dva měsíce po Berlinale lidé nenechali projít městem, aniž by ji líbali nebo zvali na kávu. „Tohle bylo poprvé, co se něco podařilo člověku, který žije v Sarajevu. Bosna získala nedávno Oskara za film No Man‘s Land, ale jeho režisér žije v Paříži.“
Mnohem chladnější bylo přijetí filmu v srbské části federace. Film sice nebyl zakázán, ale ani povolen. Majitelé kin ho nehráli, báli se, že jim lidé zdemolují kino. Nezpůsobil to ani tak film, jako jediná věta, kterou řekla Jasmila Žbanićová v Berlíně při předávání Zlatého medvěda: „Všichni váleční zločinci musí být zatčeni.“ Velmi ostře na to reagoval srbský tisk, film označili za protisrbský, aniž by ho v té době některý z pobouřených novinářů viděl, protože v Berlíně byl film promítnut úplně poprvé.
Jasmila Žbanićová se dohodla s organizací, která pomáhá znásilněným ženám, že využijí mediální poprask kolem filmu k tomu, aby upozornili na to, že v bosenském právním řádu nepatří znásilněné ženy mezi válečné oběti, a nedostávají tak žádnou podporu. Právě týden před pražskou premiérou Grbavice se jim po petiční akci podařilo zákon změnit. „Teď jde ještě o to najít peníze na jejich podporu,“ říká režisérka.