Dříve zázračný ekonomický růst Indie ztrácí na tempu. Chytne se země do vlastní pasti?
Říká se, že správný bollywoodský film bude mít tolik diváků, kolik má přísad. Zkrátka čím víc atrakcí a udělátek se ve snímku objeví, tím je lepší, zábavnější a tím větší bude mít úspěch. Někdy se zdá, že indičtí politici mají podobný přístup i k tomu, jakým způsobem chtějí řídit svoji zemi. Jenže právě díky tomu čelí v poslední době nemalým potížím, a tak se nabízí otázka, jestli bude naplněno i další pravidlo bollywoodských filmů, totiž že na závěr musí vždycky přijít happy end.
Vpřed k modernitě
Indie byla v posledních letech považována za jednu z hospodářsky nejnadějnějších zemí světa, jakousi spící velmocí, která by se snad jednoho dne mohla stát demokratickou protiváhou podobně vnímané Číny. Miliarda lidí a solidně institucionalizovaný stát, do kterého se navíc hrnou investoři z celého světa – příběh, který snad ani nemůže dopadnout špatně. Přesto se na podobě indického zázraku objevilo v poslední době několik vad na kráse, některých z nich natolik vážných, že v krajních případech vedou dokonce k obavám z opakování platební krize staré více než dvacet let. Indie stále patří mezi rychle rostoucí ekonomiky. V posledním čtvrtletí vzrostl HDP o 6,1 procenta, což je číslo, o kterém si ve střední Evropě tváří v tvář dnešním potížím můžeme nechat jen zdát. Oproti dvouciferným růstům z počátku minulé dekády jde však přece jen o rázný pokles, který už nějaký ten pátek trvá. Na první pohled se může jevit jako malicherné, že jsme u indického tygra zažívali nadlidské výkony, a rázem jeho „zpomalení“ na stále ještě velmi solidní úroveň považujeme za problém. Jenže jak se při bližším pohledu brzy ukáže, problém to je. Země, ve které žije kromě bohatých byznysmenů a stále rostoucí střední třídy také velký podíl všech chudých světa (podle OSN se až 37,2 procenta Indů nachází pod hranicí chudoby), je totiž na vysokém růstu značně závislá.
Jeden přehmat za druhým
Začněme ale popořadě. Stejně jako sousední Čína, s níž se chtě nechtě bude vždycky srovnávat a zároveň s ní bude poměřována od zbytku světa, patří i Indie mezi ty rozvíjející se trhy, jímž se prakticky vyhnula uplynulá finanční krize. Solidně šlapající modernizace, kterou nastartoval současný premiér Manmohan Singh ještě coby ministr financí na začátku devadesátých let, se ukázala jako více než úspěšná. Ještě více se na prosperitě země odrazila důvěra trhů, které naopak ztrácely víru v západní rozvinuté ekonomiky a Indii viděly jako jeden z těch států, kterým patří budoucnost.
Potíže nastaly v podstatě až v průběhu loňského roku, kdy někteří ekonomové začali upozorňovat na vzrůstající deficit platební bilance. Zpočátku nenápadná čísla se zprvu dala snadno svést na ozvěny evropské dluhové krize, která si vybírá svou daň všude na světě. Pravdou je, že pokles poptávky z Evropy byl v Indii cítit. Stále více však začíná být jasné, že ty pravé důvody jsou někde jinde.
Odhlédněme na chvíli od tvrdých ekonomických dat a podívejme se, jakou má Indie vládu. Dominantní Kongresová strana, která udržuje křehkou koalici, stačila za poslední rok udělat hned několik těžko vysvětlitelných kroků. Vezměme si například tanečky okolo maloobchodního trhu. Ten byl jedním z mála segmentů indické ekonomiky, který se vyhnul rozsáhlé liberalizaci. Západní retailové řetězce do Indie v podstatě nesměly, čímž se země odřízla od velkého objemu investic. Přibližně před měsícem přišlo velkolepé oznámení, že investoři budou na jeden z největších retailových trhů vpuštěni. Vláda si to ale vzápětí rozmyslela a během několika dní zaujala úplně opačné stanovisko, bez jakéhokoli skutečného vysvětlení.
Dalším příkladem budiž zákaz domácím exportérům, aby vyváželi pšenici, což byl skutečně bizarní krok vzhledem k tomu, že jen do samotné Číny vyvážela Indie 80 procent veškeré produkce této komodity. Zákaz navíc přišel bez varování ze dne na den, a výrazně tak poznamenal pověst země mezi odběrateli. V čele hitparády neuvážených rozhodnutí však stojí zdanění zahraničních firem, které v zemi nakupovalz tamní podniky. Toto zdanění má být prováděno retroaktivně a v rozporu s rozhodnutím indického ústavního soudu. Některé zahraniční firmy, například Vodafone, který v Indii nedávno koupil místní pobočku, z toho musejí mít opravdu nepopsatelnou radost.
Image je na nic
Není tedy divu, že se investoři ze země pomalu stahují. Zatím sice nejde o žádný dramatický úprk, ale i takový úbytek zahraničního kapitálu je něco, na co Indové nejsou zrovna zvyklí. „V období oživování rozvíjejících se trhů v uplynulých dvou letech proudily zahraniční investice do země velmi pomalu navzdory solidní ekonomické situaci. To nastoluje některé velmi závažné otázky,“ píše se ve zprávě Indické rezervní banky. Ta zároveň přiznává, že hlavní příčinou jsou takzvané institucionální faktory. Stručně řečeno vysoká úroveň korupce, malá předvídatelnost kroků vlády a vůbec celkový obrázek Indie v zahraničí.
Nejde tedy o to, že by velké zahraniční korporace odcházely kvůli reálným ekonomickým podmínkám. Mnohem více je tu možná řeč o imagi, kterou země má. Je až s podivem, jak se v tomto ohledu po finanční krizi svět změnil. Natolik iracionální měřítko, jako je obecně přijímaný názor na to, jaká ta či ona země je, nebo není, je dnes prakticky rozhodujícím faktorem. Jistě, tento faktor hrál na finančních trzích vždycky velkou roli, ale nikdy tak zásadně nerozhodoval o ekonomické prosperitě. Indie si to prožila v obou směrech. V letech 2008 a 2009 si užívala své pověsti nadějné a bankovními katastrofami neposkvrněné země, chvíli nato však musela bezmála zachraňovat ekonomiku jen proto, že už jí investoři tolik nefandí.
Na druhé straně se jim nikdo nemůže zas tak moc divit. A nejsou to pouze překotná a nevysvětlitelná rozhodnutí či bující korupce. Země má potíže i s tím, co dobře známe také od nás, totiž s vysokými fiskálními deficity. Za poslední rok (v Indii končí fiskální období v březnu) dosáhne veřejný schodek pravděpodobně 5,9 procenta HDP. Na příští rok je naplánováno 5,1 procenta. Indie sice netrpí kritickým zadlužením (69 procent HDP), ovšem v současné situaci se zdá, že to trhy nepovažují za dostatečnou omluvu.
Na hraně
„Za ideální řešení indických problémů považujeme rázné snížení vládních výdajů,“ tvrdí analytici investiční banky Morgan Stanley ve své zprávě. Za poslední roky indický stát postupně bobtnal do stále větších rozměrů. Vládní výdaje vzrostly od roku 2007 v průměru o 15 procent ročně, dohromady o 76 procent. Za stejnou dobu rostl i objem prostředků, které si vláda musela půjčit, celkově o více než 200 procent. To samozřejmě nemusí být hned a priori špatně. Současné hraní si na pálení dluhových čarodějnic v Evropě ještě neznamená, že by se Indie nemohla rozumně zadlužit. „Pro Indii nejsou půjčky tak velký problém právě díky velkému a dynamickému růstu. Hlavní je v tuto chvíli výrazně zvýšit výdaje na vzdělání a na zdravotnictví,“ tvrdí Amartya Sen, první indický ekonom ověnčený Nobelovou cenou, který do této vědní disciplíny zavedl pojmy jako kvalita života. Pokud se má někdy země skutečně modernizovat, bude potřebovat mnohem silnější a emancipovanější střední třídu, které může ke vzniku pomoci jedině stát ruku v ruce s prosperující ekonomikou.
Rostoucí výdaje tedy dávají smysl i za tu cenu, že zvyšují deficit a zhoršují bilanci běžného účtu. Jenže ony výdaje zatím nebyly téměř vůbec efektivní. Není se čemu divit, vzhledem k výčtu posledních vládních kroků. Indie tak prakticky naráží na limity vlastní modernizace, tak jako se to v minulosti stalo tolika jiným zemím, jež rovněž patří do kategorie třetího světa. Pokud by si měla země skutečně udržet stabilní růst, potřebovala by k tomu jako nezbytnou podmínku také veřejnou správu fungující alespoň do té míry, aby jí mohli investoři trochu důvěřovat.
Reformy nutné
Ale zpět ke skutečným dopadům indických ekonomických problémů. Jak moc je to vážné a co se vlastně může stát? Hlavní potíže se týkají výše zmíněného deficitu platební bilance, který vyrostl až na 4,3 procenta HDP. Centrální banka přitom dlouhodobě považuje za maximum hranici tří procent. Rostoucí deficit pochopitelně tlačí dolů domácí měnu. Devizové rezervy sice stále překračují 300 miliard dolarů a dávají tím centrální bance dostatek prostoru k tomu, aby rupii udržela ještě nějaký ten pátek na současné hladině. Historie však nabízí mnoho příkladů o tom, že v případě skutečně závažných (a zatím ještě hypotetických) problémů by mohla prodat třeba celý národ do otroctví, a stejně tak měnu neudrží tam, kde by si přála.
Už jen samotný fakt, že je měna pod tlakem, žene vzhůru ceny. Inflace s každým měsícem pomalu šplhá až k deseti procentům. Vzhledem k tomu, jak velké potíže má Indie s chudobou, je to skutečně závažný problém. Pro více než třetinu obyvatel s méně než dolarem na den bude otázka přežití ještě závažnější než dosud.
Otázkou zůstává, co teď s tím. Získat zpět image nadějného a neohroženého ekonomického tygra nepůjde rozhodně snadno. Ostatně už dnes žádný ekonom doopravdy nepočítá s tím, že by hospodářský růst Indie někdy výrazně překročil sedm procent, jak jsme byli v minulosti zvyklí. > Jak poznamenal týdeník Economist, zdejší vlády za posledních deset let neprovedly žádnou doopravdy výraznou reformu. Možná je čas začít uvažovat ve větším měřítku.
