Kuba má za sebou rok, který nakonec nebyl tak převratný, jak někteří očekávali, doufali, či jak se naopak někteří obávali. Hospodářské reformy, které inicioval prezident Raúl Castro a jež schválil dubnový VI. sjezd Komunistické strany Kuby, přinesly v mnoha ohledech Kubáncům určitou úlevu. Neměly však zatím vliv na celkovou hospodářskou situaci státu, která je více než neradostná. Jedna klíčová reforma, týkající se omezení pracovních míst ve státním sektoru, se navíc zcela zadrhla. Prvek nejistoty pak do hospodářských plánů vlády vnesla vážná nemoc venezuelského prezidenta Huga Cháveze, který vzhledem k ideologické spřízněnosti s kubánskými vládci poskytuje Havaně výraznou pomoc v podobě dodávek ropy.
Odvážně jen na papíře
Schválené reformy rozhodně neznamenají zřeknutí se socialismu, který na Kubě před padesáti lety nastolil Raúlův bratr Fidel. Abychom mohli zachovat vymoženosti, které socialismus přinesl, je nutné ho přizpůsobit 21. století, zní oficiální verze. Rozhodujících hospodářských odvětví se změny nedotkly a v politické oblasti se v zásadě nezměnilo nic. Omezení výkonu veřejných funkcí na dva pětileté mandáty znamená v praxi především to, že vládnoucí špička, v níž hrají rozhodující roli osmdesátníci jako Raúl Castro a druhý muž ve státě José Ramón Machado Ventura, si pojistila postavení prakticky na doživotí.
Ekonomickým reformám, přinejmenším tak, jak vypadaly na papíře, ale nelze upřít ambicióznost a na místní poměry odvážnost. Rolníci dostali možnost pronajmout si půdu a v taxativně vymezených 178 oblastech (seznam dalších se připravuje) je možné zakládat drobné soukromé podniky a najímat do nich zaměstnance. Tady patrně musel Raúl Castro dost bojovat se zastánci komunistické ortodoxie.
Ke konci roku 2011 bylo vydáno už skoro 360 tisíc povolení k takovému soukromému podnikání a počet samostatně výdělečných Kubánců vzrostl proti začátku roku na více než dvojnásobek. Už před ohlášenou reformou totiž bylo možné provozovat například malé soukromé restaurace nebo poskytovat ubytování turistům.
Byla zrušena také některá iritující omezení týkající se trhu s byty a automobily, samostatně hospodařící rolníci a drobní podnikatelé získali přístup k úvěrům.
Noví podnikatelé si ovšem stěžují na vysoké daně a noví nájemci půdy například na to, že pronájem je jen na deset let, po jejichž uplynutí může být zrušen. Nebo že musejí část výrobků prodávat státu za ceny nižší než tržní a podobně. I tak ale zprávy z Kuby hovoří o tom, že obraz Havany a dalších měst se změnil – všude jsou vidět nové restaurace, dílničky, stánky a další projevy snah Kubánců využít nového prostoru, který dostali.
Miliony neproduktivních
Co přešlapuje na místě, je reforma pracovního trhu. Na výplatních páskách státních podniků je pět milionů lidí, tedy přes 80 procent všech ekonomicky aktivních, a z nich velká část je fakticky neproduktivní. Hans de Salas del Valle z Miamské univerzity odhaduje, že jich mohou být dva miliony a že reálná nezaměstnanost je 25 procent.
Raúl Castro si je problému vědom a už koncem roku 2009 přišel s radikálními plány na omezení příslovečných „plantillas infladas“ (nafouknutých stavů). Už do loňského března mělo být ve státním sektoru propuštěno 500 tisíc lidí a do tří let 1,3 milionu. Propuštění měli mít na výběr jiné místo, pronájem zemědělské půdy nebo příležitost v nově se otevírající soukromé sféře, přičemž se zdůrazňovalo, že nikdo nebude ponechán na pospas osudu.
Tento záměr se evidentně neuskutečnil, protože znepokojení, které mezi lidmi vyvolal, bylo příliš velké a kromě toho se nepodařilo vytvořit dost náhradních pracovních příležitostí. Oficiální údaje o počtu propuštěných jsou nedostupné, ekonom Carmelo Mesa Lago z Pittsburské univerzity ho nedávno odhadoval na 100 tisíc.
Kubánská vláda nicméně nehodlá tuto cestu opustit, byť se patrně smířila s pomalejším tempem. Ministr hospodářství a plánování Adel Yzquierdo Rodríguez na prosincovém zasedání parlamentu řekl, že v roce 2012 bude počet míst ve státním sektoru omezen o 170 tisíc, přičemž v nestátním sektoru bude vytvořeno 240 tisíc míst. A podle serveru Mercopress.com vláda předpokládá, že v roce 2016 bude v nestátním sektoru pracovat 35 až 40 procent pracovních sil proti dosavadním 15 procentům.
Konec přídělové jistoty
V tomto ohledu bude ale hodně záležet na tom, do jaké míry se bude dařit vytvářet nová pracovní místa. Hans de Salas del Valle řekl, že pokud bude vláda v propouštění ve státních podnicích pokračovat, mohla by se reálná nezaměstnanost zvýšit až na 45 procent. To by pak mohlo vyvolat novou velkou vlnu emigrace, jakou Kuba zažila v polovině 90. let, kdy se životní podmínky na ostrově v důsledku zastavení pomoci z tehdy už rozpadlého Sovětského svazu dostaly na hranici nesnesitelnosti.
Kromě obav o zaměstnání znepokojuje mnohé Kubánce také ohlášené postupné zrušení přídělového systému, pověstné „librety“ (knížky), na niž zatím dostávají nejzákladnější zboží za subvencované ceny a která zvlášť pro ty, kdo nemají žádný přístup ke tvrdé měně, znamená přes všechnu svou omezenost jakousi jistotu.
Podle průzkumu, jehož výsledky otiskl americký list The Miami Herald, si většina Kubánců nemyslí, že ohlášené reformy vyřeší v několika příštích letech hospodářské problémy země, ale optimistů mírně přibývá. Zatímco v únoru řeklo „ne“ 77 procent dotázaných, v červenci to bylo už jen 70 procent. A počet optimistů se zvýšil z 13,7 na 20,6 procenta. Průzkumy provedl International Republican Institute, prý „diskrétně, ale vědecky“.
Hrozivé dluhy
V každém případě neměly zatím reformy na chod kubánského hospodářství žádný podstatný vliv. Na prosincovém zasedání parlamentu bylo oznámeno, že v roce 2011 ekonomika rostla o 2,7 procenta místo původně plánovaných tří procent. A v roce 2012 se počítá s růstem HDP o 3,4 procenta. Hospodářská komise OSN pro Latinskou Ameriku v prosinci uváděla pro oba roky cifru 2,5 procenta.
To neumožňuje doufat v nějaké zásadnější zlepšení kritické finanční situace Kuby. Podle Kubánské centrální banky země dluží 8,9 miliardy dolarů a „zmrazený dluh“ vůči členům Pařížského klubu, tedy dočasně pozastavené splátky západoevropským státům, činí 7,6 miliardy dolarů. Podle údajů Evropské unie ale dosahuje kubánský dluh celkové výše 31,6 miliardy dolarů. K tomu je nutno připočíst odhadem 27 miliard dlužených Rusku a další půjčky z Venezuely. To vše představuje neúnosnou zátěž pro stát, jehož vývoz dosáhl v roce 2010 jen 3,3 miliardy dolarů a který musí jen na dovoz potravin vyčleňovat 1,5 až dvě miliardy ročně.
Klíčový Chávez
Za těchto okolností je pochopitelný zájem, jaký má Kuba na vztazích s Venezuelou, která se pro ni stala jakýmsi záchranným pásem poté, co se tam v roce 1999 dostal k moci Hugo Chávez, který viděl a vidí svůj velký vzor ve Fidelu Castrovi. Dnes Venezuela posílá na Kubu denně asi 115 tisíc barelů ropy a subvencuje ostrov částkou přibližně 3,5 miliardy dolarů ročně. „Pokud některá příští venezuelská vláda s těmito subvencovanými dodávkami přestane, kubánské hospodářství se okamžitě zhroutí,“ řekl nedávno podle listu The Miami Herald expert na energetické otázky Jorge Piñón z Miamské univerzity.
Chávezovi byla loni zjištěna rakovina a byl operován a opakovaně léčen na Kubě. Sám tvrdí, že vše je na nejlepší cestě a že bude u moci ještě léta, ale jak to s ním vypadá doopravdy, se lze jen dohadovat. Pokud by však musel odejít a k moci se dostala opozice, nastal by ve vztazích s Kubou radikální obrat. Když Cháveze v roce 2002 na několik dní odstavili jiní vojáci, bylo zastavení dodávek ropy na Kubu jednou z prvních věcí, které udělali.
Zachovat závislost?
V Havaně se teď podle zahraničních pozorovatelů vedou debaty o tom, jaký přístup k Venezuele zaujímat. Americký deník The Miami Herald citoval venezuelského analytika Pedra Burelliho, podle něhož někteří starší členové kubánského vedení chtějí zachovat přátelské vztahy s Caracasem za každou cenu. Mladší představitelé prý mají naopak za to, že subvence z Venezuely jen oddalují hospodářské reformy, které Kuba potřebuje, a brzdí snahy o diverzifikaci zahraničněekonomických vztahů, zvlášť směrem k Číně, Brazílii, Rusku a Íránu.
Podle týdeníku The Economist existují náznaky, že Raúl Castro si přeje menší závislost na Venezuele. Mimo jiné prý v roce 2009 sesadil tehdejšího faktického předsedu vlády Carlose Lageho Dávilu, dlouho označovaného za možného budoucího vůdce země, protože ten údajně řekl, že „Kuba má dva prezidenty – Fidela a Cháveze“.
Kubu koncem ledna čeká národní konference komunistické strany, jakési pokračování jejího loňského sjezdu. Ponese se zřejmě ve stejném duchu, již nyní ji prezentují jako pokračování snah o „změnu mentality v zájmu zachování socialismu“. Lze předpokládat, že bude provedena určitá bilance dosavadních výsledků reforem, eventuálně i úpravy těchto kroků. Řečeno slovy Raúla Castra, je potřeba „vyčistit si hlavu od hloupostí všeho druhu“, protože jinak „se zhroutíme“.
