Česko by do eurozóny zatím nemělo spěchat
Dvě klíčové instituce Evropské unie vydaly na podzim loňského roku své konvergenční zprávy. Evropská komise a Evropská centrální banka se shodly, že žádná z jedenácti sledovaných zemí momentálně nesplňuje podmínky pro zavedení eura. Hodnoceny byly „nové země“ unie a Švédsko. Přestože jde o velmi významné dokumenty, v české kotlině bohužel mnoho pozornosti nevzbudily.
Od pepy ke kopru.
Evropská legislativa ukládá všem zemím směřujícím do unie, i jejím členům stejně jako členům Evropské měnové unie pravidelně předkládat specifické hodnotící dokumenty. Česká republika se z fáze zpracovávání takzvaného předvstupního ekonomického programu (slangově PEPy) dopracovala ke zpracování KOPRu (Konvergenčního programu). Ve svých „koprech“ jedenáctka zemí analyzuje, jak se vyvíjejí podmínky nutné pro přijetí eura a především, jaký vývoj v tomto směru očekávají hospodářské autority dané země.
Programy analyzují vývoj inflace, úrokových sazeb či měnového kurzu. Hlavní pozornost je ale věnována vývoji veřejných financí. Konvergenční zprávy vydávané Evropskou centrální bankou (ECB) a Evropskou komisí jsou dokumenty, které na zmíněné „kopry“ reagují. Jak ECB, tak komise každé dva roky hodnotí, zda je daná země připravena na přijetí eura a jaké kroky je potřeba dále přijímat.
Tři z pěti.
Česká republika dopadla v hodnocení relativně dobře – z pěti kvantitativních kritérií plní tři. Míra inflace byla v hodnoceném období průměrně na úrovni 1,8 procenta, což je níže než takzvaná referenční hodnota 2,4 procenta. Desetileté úrokové sazby (výnosy z dluhopisů) skončily na úrovni 4,7 procenta, zatímco referenční hodnota je 6,4 procenta.
Problémem je pochopitelně hospodaření veřejných rozpočtů. Česko sice plní kritérium veřejného dluhu (37,8 procenta HDP versus maximální šedesátiprocentní hranici), ale u deficitu je na tom nejhůře ze všech hodnocených zemí. Deficit veřejných rozpočtů České republiky byl v roce 2003 vyčíslen na 12,6 procenta, což je ve srovnání s tříprocentní hranicí maastrichtských kritérií více než křiklavé. Metodologie výpočtu sice zahrnuje i mimořádnou státní záruku týkající se vypořádání transakce převzetí IPB bankou ČSOB, ale i po odečtení této jednorázové transakce zůstává deficit na více než dvojnásobné úrovni proti pravidlům.
Kurzové kritérium, které vyžaduje dvouletý pobyt kurzu v ERM II v blízkosti centrální parity, neplní žádná z dotčených zemí. Měny Estonska, Litvy a Slovinska se sice od konce června 2004 mechanismu účastní, ale je to ještě příliš krátká doba. Dánsko, které je již v ERM II veteránem, nebylo hodnoceno, neboť má spolu s Británií výjimku na zavedení eura.
Cenové kritérium.
Hodnocení konvergence zemí na základě plnění maastrichtských kritérií je však problematické. Evropská unie by se měla zamyslet nad revizí podmínek k přijetí eura.
Prvním sporným bodem je cenové kritérium, které vyžaduje, aby země dosahovaly průměrné míry inflace ne vyšší, než je průměr tří zemí Evropské unie s nejnižší mírou inflace plus 1,5 procenta. Opomeňme arbitrárnost stanovení oněch 1,5 procenta a soustřeďme se na první část definice. Neexistuje jasné vysvětlení, proč se kritérium neodvíjí od inflačního cíle ECB (definovaného poněkud mlhavě jako „inflace těsně pod dvěma procenty“), tedy měnové autority systému, do kterého kandidáti směřují.
Proč raději volit ze všech zemí Evropské unie, z nichž navíc některé mohou mít suboptimálně nízkou inflaci? Unie sice z „průměrování“ vyloučila Litvu, která je v deflaci, ale třeba Finsko s inflací těsně nad nulou již bylo do „skupiny tří“ zařazeno. A nesmyslně – má snad být téměř nulová inflace ve Finsku příkladem pro kandidáty do Evropské měnové unie? Protože také referenční hodnota kritéria výše úrokových sazeb se počítá na základě stejné skupiny zemí, zůstává sporná i definice tohoto kritéria.
Kurzové kritérium.
Nevhodně nastaveným testem je i kritérium kurzové. To vyžaduje, aby měna příslušné země pobývala minimálně dva roky před hodnocením plnění kritérií v kurzovém mechanismu ERM II. V rámci těchto dvou let se navíc musí kurz pohybovat „blízko centrální parity“. Není jasné, co je to „blízko“. Tápou ekonomové, ale i vláda nebo ČNB. Po mnoha diskusích na nejvyšších úrovních panuje sice neformální představa o tom, že „blízko“ je pohyb kurzu až o patnáct procent v revalvačním pásmu a maximálně 2,25 procenta v devalvačním pásmu, ale formálního vyjasnění pravidel se zřejmě nedočkáme. Poukazování na minulá hodnocení je pouze vodítkem stavějícím na principu rovného zacházení. Absence jasných pravidel je v hospodářské politice hříchem. Plnění kurzového kritéria se týká finančních trhů, kde nejasná hospodářská politika bývá obvykle trestána nemilosrdně. Dobrým příkladem vlivu nejasných pravidel na kurz jsou loňské excesy maďarského forintu. Avšak i v případě, že by byl pojem „blízko centrální paritě“ vyjasněn naprosto pregnantně, zůstávalo by kurzové kritérium velmi problematické. Šíře pásma nestabilizuje kurzový vývoj, spíše nabízí možnosti pro spekulace na jeho hranách. Odklon teoretiků i praktiků kurzových režimů od „mezistupňů“ směrem ke krajním řešením nechal Evropskou komisi i Evropskou centrální banku zcela chladnými.
Po roce 2010.
Česká republika dokončila na podzim roku 2003 svou eurostrategii. V ní stanovené „očekávání“ přistoupení k eurozóně v horizontu let 2009 až 2010 se tehdy jevilo jako příliš opatrné. Česko mezi dalšími euro-kandidáty vyčnívalo a bylo označováno jako málo ambiciózní. Od té doby se ukázalo, že strategie jiných zemí byly často jen hrou mezi centrální bankou a vládou (banky tak vyvíjely tlak na vlády k rychlejší konsolidaci fiskálu) a mnoho zemí se ve svých „očekáváních“ posunulo směrem k České republice. Přesto je pravděpodobné, že Česko bude spolu s Polskem a Maďarskem mezi posledními zeměmi, které euro přijmou, a to pravděpodobně až po roce 2010.
Navíc se domnívám, že spěchat pod „deštník“ jednotné měnové politiky ECB není v případě České republiky ani potřeba. ČNB provádí kredibilní měnovou politiku – deštník si tedy v Česku držíme pevně sami. Vždy lze sice spekulovat, jak jej udržíme v bouři měnové krize, ale podmínky jsou nyní přece jen jiné než v roce 1997. Kurz plave a nerovnováha na běžném účtu je spíše otázkou odlivu dividend než schodku v zahraničním obchodu jako takovém.
Také ČNB se u příležitosti pravidelné roční analýzy připravenosti české ekonomiky fungovat v eurozóně (takzvaná analýza kritérií sladěnosti), vyjádřila, že „Česká republika zatím není na přijetí eura připravena“. Platí, že ať už jsou maastrichtská kritéria jakákoliv, klíčové je nejprve splnit domácí úkol a mít dostatečně cyklicky i strukturálně sladěnou ekonomiku s vyvinutými adaptačními mechanismy. A to Česká republika zatím nemá. Proto by česká vláda ani centrální banka neměly se zavedením eura spěchat.
