ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA VYŠETŘOVACÍ KOMISE POSLANECKÉ SNĚMOVNY

PRO OBJASNĚNÍ ROZHODOVÁNÍ STÁTU V IPB OD DOBY JEJÍHO VZNIKU DO UVALENÍ NUCENÉ SPRÁVY A JEJÍHO PRODEJE ČSOB (DÁLE JEN KOMISE)PRO JEDNÁNÍ PS PČR.

I. ÚVOD Na základě usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR č. 1110 ze dne 4. 7. 2000 předkládá Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pro objasnění rozhodování státu v IPB od doby jejího vzniku do uvalení nucené správy a jejího prodeje ČSOB (dále jen Komise) svoji závěrečnou zprávu. Pro splnění svého úkolu Komise: l. Na základě Čl. 5 Přílohy č. 1 zák. č. 90/1995 Sb. uskutečnila 24 řádných schůzí, celkem 34 jednacích dnů. 2. Na základě Čl. 20 a na základě Čl. 5 odst. 12 Přílohy č. 1 zák. č. 90/1995 Sb. vyžádala od státních i soukromých institucí příslušné podklady, dokumentaci a stanoviska. 3. Na základě Čl. 12 Přílohy č. 1 zák. č. 9011995 Sb. vyslechla 30 svědků. Svědci jsou uvedeni v příloze č. 1, 4. Na základě Čl. 21–23 Přílohy č. 1 zák. č. 90/1995 Sb. rozhodla o přibrání znalce, uložila mu vypracovat písemný posudek a znalce vyslechla. Vyšetřovací spis má 9.200 listů. č.j.: VKPS–1/2ooo/500 Výtisk č. Komisi byl určen úkol objasnit rozhodování státu. Stát rozhodoval v šetřeném období v IPB celkem ze čtyř pozic: l. Po dobu existence vlastnického podílu státu z pozice výkonu vlastnických práv na základě zákona č. 171/1991 Sb., O působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky. 2. Z pozice oprávnění rozhodovat o prodeji státního majetku na základě zákona č. 92/1991 Sb., O podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. 3. Z pozice regulátora na základě zákona č. 6/1993 Sb., O České národní bance a zákona č. 21/1992 Sb., O bankách. 4. Z pozice poskytovatele veřejné podpory na základě zákona č. 576/1990 Sb., U rozpočtových pravidlech a na základě zákona č. 59/2000 Sb., O veřejné podpoře. Komise šetřila toto rozhodování včetně příčin, souvislostí a odpovědnosti jednotlivých institucí a osob Vedle tohoto rozhodování je bezpochyby zcela zásadní příčinou neuspokojivého hospodaření banky chování managementu a hlavních akcionářů IPB, a.s. Vyšetřování tohoto chování a rozhodování spadá do kompetence standardních institucí, které mají příslušné vyšetřování ve své pravomoci a kterým je (na rozdíl od Komise) přístupné bankovní tajemství. Členové Komise prohlašují, že jsou těmto institucím zcela k dispozici pro jejich případné žádosti o vysvětlení zjištěných skutečností. Ve své zprávě uvádí Komise ty skutečnosti, které z hlediska rozhodování státu v IPB, a. s. pokládá za zásadní. Celý vyšetřovací spis bude předán Vrchnímu státnímu zastupitelství Praha k dalšímu využití. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. II. CHRONOLOGIE 1.V roce 1989 zřídilo MF ČR investiční banku, s.p.ú. (státní peněžní ústav). 2. Dne 20. 2. 1992 schválila vláda ČSFR usnesením č. 108 privatizační projekt Investiční banky, s.p.íi. 3. Dne 21. 2. 1992 založil FNM ČR Investiční banku, a.s. se základním jměním 1 mld. Kč. Akciová společnost byla zařazena do kupónové privatizace. Podíl státu v privatizované společnosti byl stanoven na 47,42%. 4. V období 1. 12. 1993 – 10. 12. 1993 FNM rezignoval na své přednostní právo podílet se na navýšení základního jmění schváleného valnou hromadou 30. 6. 1993. Jeho majetkový podíl tak klesl na 36,50%. 5. Dne 10. 12. 1993 vydala ČNB souhlas se sloučením Investiční banky, a.s. a Poštovní banky, a.s. 6. Dne 13. 12. 1993 rozhodla mimořádná valná hromada PB, a.s. o zrušení PB, a.s. bez likvidace a o jejím sloučení s IB, a.s. 7. Dne 14. 12. 1993 rozhodla mimořádná valná hromada IB, a.s. o sloučení s PB, a.s. a o novém názvu IPB, a.s. 8. Usnesením č. 603 ze dne 27. 11. 1996 souhlasila vláda ČR s prodejem zbývajícího podílu akcií IPB, a.s. v držení FNM a s.p. Česká pošta. Uložila současně ministru financí předložit návrh rozhodnutí o privatizaci. 9. V návaznosti na toto usnesení byla pro koordinaci přípravných prací za předsednictví ministra financí ustavena pracovní skupina ze zástupců MF, ČNB a FNM. Jako poradce byla vybrána firma Salomon Brothers. 10. V březnu 1997 bylo vyhlášeno veřejné výběrové řízení, do kterého se přihlásili dva uchazeči: ING Bank a Nomura. Nomura svou nabídku doplnila oznámením, že jedná ve shodě s dalšími akcionáři, která jí dává kontrolu nad balíkem 49,373% akcií. Další jednání se soustřeďují právě na Nomuru. ING Bank je požádána, aby svou nabídku podržela. Dne 7. 7. 1997 předkládá Nomura závaznou nabídku. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. 11. Usnesením č. 468 z 23. 7. 1997 vydala vláda ČR rozhodnuti o privatizaci 36,29% akcií (31,4% FNM, 4,45% Česká pošta, 0,35% MF ČR) společnosti Nomura Belgium S.A.jako strategickému investorovi za stanovených podmínek. 12. Usnesením č. 162 ze dne 4. 3. 1998 změnila vláda ČR na základě jednání s investorem název nabyvatele i podmínky privatizace. 13. Na základě usnesení vlády ČR č. 16211998 podepsal dne 8. 3. 1998 FNM Smlouvu o prodeji a koupi akcií IPB, a.s. s firmou Nomura Europe. 14. ČNB udělila 30. 9. 1998 souhlas společnosti Saluka Investments B.V. k nabytí přímého podílu na IPB, a.s. Dne 2. 10. 1998 převádí Nomura Europe, plc. 43% podíl akcií IPB, a.s. na Saluku Investments B.V., která je deklarovaným akcionářem po celou zbývající existenci IPB, a.s. 15. Dne 26. 5. 2000 generální ředitel ČSOB Pavel Kavánek zaslal ministru financí nabidku na převzetí IPB (tzv. Pařížský dokument). 16. Dne 30. 5. 2000 generální ředitel ČSOB a reprezentant KBC p. Vermieren prezentovali Pařížský dokument guvernérovi ČNB Tošovskému a ministru financí Mertlíkovi na společném jednání v Paříži. Jednání bylo informativního charakteru, žádný závěr nebyl učiněn. 17. Dne 16. 6. 2000 rozhodla ČNB o uvalení nucené správy a jmenovala nuceného správce, který se ujal své funkce 18. Ve stejný den vydala ČNB neodvolatelnou záruku pro věřitele IPB, a.s. 19. Dne 19. 6. 2000 došlo k podpisu následujících smluv: 1)Smlouva o prodeji podniku mezi nuceným správcem a ČSOB 2)Smlouva a státní záruka mezi MF ČR a ČSOB 3)Kompenzace státní záruky mezi MF ČR a ČSOB 4)Smlouva a slib odškodnění mezi ČNB a ČSOB 20. Dne 21. 6. 2000 schválila vláda ČR usnesení č. 644. 21. Dne 23. 6. 2000 byla mezi MF ČR a ČNB podepsána státní záruka a dohoda o plnění státní záruky. Č.j.: VKPS–112000/500 Výtisk č. III. ZÁVĚRY l. Neúčast FNM na navyšování základního jmění při druhé emisi akcií ve dnech 1. – 10. 12, 1993 bylo hrubým pochybením, které zcela zásadně ovlivnilo možnosti státu rozhodovat o dalším vývoji banky. Zejména pak rozhodujícím způsobem omezilo možnosti optimální privatizace státního podílu v IPB, a.s. Vzhledem k výjimečnosti tohoto rozhodnutí a časování jednotlivých kroků se toto opatření jeví jako zjevný úmysl nepřipustit po fúzi IB a PB roli státu jako majoritního vlastníka a posílit pozici managementu banky. Odpovědnost za toto rozhodnutí nesou předseda VV FNM Tomáš Ježek, l. náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci Roman Češka, předseda Prezidia FNM a ministr pro správu národního majetku a jeho privatizací Jiří Skalický, ministr financí Ivan Kočárník a guvernér ČNB Josef Tošovský. 2. Za vážný nedostatek pokládá Komise skutečnost, že až do listopadu 1996 neexistovala koncepce rozvoje, resp. privatizace bank se státní účasti. Tato skutečnost do značné míry ovlivňovala kompetentnost výkonu vlastnických práv státu v IPB, a.s. Odpovědnost nesou vláda ČR a Bankovní rada ČNB z let 1992–1996. 3. Stát vykonával svá vlastnická práva pasivně a neúčinně. Jeho působení v této oblasti bylo působení hlavního akcionáře, který mlčí. Strategický rozvoj bank nebyl paradoxně ovlivňován především jejich vlastníkem, ale téměř výlučně jejich managementem. Zástupci státu v orgánech bank neměli při svém rozhodování oporu v žádné státní doktríně. Byli nuceni spoléhat se na vlastní úsudek, ze kterého navíc nebyla vyžadována žádná odpovědnost. Odpovědnost nesou členové „bankovní trojky“, resp. „čtyřky“ za dané období a zástupci státu v dozorčí radě banky. 4. Změnou privatizačních podmínek 4. 3. 1998 vláda ČR: a)Rozhodla o prodeji státního podílu nikoliv strategickému investorovi, ale společnosti s nulovým ručením, ve které se riziko spekulativního chování limitně blížilo jistotě. b)Smluvními podmínkami umožnila vytvořit prostředí, kde zájmy investora se logicky nekryly s ekonomickými zájmy ČR. c)Upustila od ověření auditu zadaného bankou vlastním auditorem a zejména upustila od podmínky vyjednávání o odkupu podceněných aktiv. Tím upustila od možnosti dosáhnout výhodnějších a vyváženějších smluvních podmínek pro ČR. Hlavní odpovědnost za přijaté rozhodnutí nesou ministr financí Ivan Pilip a předseda vlády Josef Tošovský. Dále pak členové vlády, kteří umožnili usnesení 162/1998 mírnou většinou hlasů schválit. 5. Výkon bankovního dohledu zejména v období po prodeji státního podílu hodnotí Komise jako málo důsledný a účinný. Soustřeďoval se mnohem více na vlastní alibi, než na možná aktivní řešení, která mu umožňuje zákon 2111991 Sb. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. Za zvlášť závažné pochybení pokládá Komise následující skutečnosti: a)Udělení souhlasu společnosti Saluka Investments plc. k nabytí akcií IPB, a.s. 30. 9. 1998. ČNB tímto souhlasem umožnila, aby se dominantním vlastníkem stala společnost bez jakýchkoliv záruk. b)Komise disponuje dokumentací, která nasvědčuje, že navýšení základního jmění formou podřízeného dluhu proběhlo v roce 1998 tak, že banka poskytla investorům úvěry za účelem nákupu podřízených dluhopisů. Pokud další šetření toto důvodné podezření potvrdí, jedná se o selhání výkonu bankovního dohledu. c)Nedůsledná a alibistická reakce na zjištěnou skutečnost, že odprodej pochybných úvěrů v roce 1999 byl realizován skupinou závislou na IPB. Přitom odprodej třetí straně nezávislé na IPB bylo podmínkou auditora pro udělení výroku „bez výhrad“ za rok 1998. Odpovědnost nesou vrchní ředitelé sekce bankovního dohledu a členové bankovní rady Ota Kaftan a Pavel Racocha a guvernér ČNB Josef Tošovský 6. Účast státu při řešení krize v červnu 2000 byla nezbytnou. Žádná varianta řešení nebyla myslitelná bez aktivní role státu a zapojení veřejných výdajů. Nečinnost vlády by měla za důsledek ekonomickou katastrofu. 7. Scénář násilného převzetí IPB formou nucené správy a následného prodeje ČSOB byl jako jedna z rovnocenných variant dlouhodobě připravován v ČSOB a prezentován ČSOB ministru financí a guvernérovi ČNB na jednání v Paříži 30. 5. 2000. Materiál předkládaný vládě ČR 15. 6. 2000, konstrukce transakčních dokumentů i schvalovací dokumentace ÚOHS Brno nese shodné věcné i formální znaky s tímto dokumentem. Státní instituce ve dnech 16. – 19. 6. 2000 postupovaly shodně podle scénáře ČSOB. Odpovědnými osobami jsou ministr financí Pavel Mertlík a guvernér ČNB Josef Tošovský. 8. Stanovením úkolu nucenému správci co nejrychleji prodat podnik ČSOB překročila bankovní rada ČNB své zákonné pravomoci. Odpovědnost nesou členové bankovní rady. 9. Způsob výběru investora ve dnech 16. – 19. 6. 2000 byl bezprecedentní a netransparentní. Odpovědnost nese nucený správce Petr Staněk a členové bankovní rady ČNB. 10. Nucený správce banku prakticky nespravoval. Zhostil se pouze úkolu banku převzít a prodat, aniž mohl tušit, co vlastně prodává. Odpovědnost nese nucený správce Petr Staněk a členové bankovní rady ČNB. 11. Transakční dokumenty podepsané 19. 6. 2000 jsou jednostranně výhodné pro ČSOB na úkor státního rozpočtu. Na základě šetření a znaleckého posudku Komise konstatuje, že transakční dokumenty nejsou zcela v souladu s platnými právními předpisy a že se jedná o ujednání, která jsou v příkrém rozporu s dobrými mravy. Ve svém důsledku získává ČSOB na úkor státního rozpočtu neoprávněnou výhodu ve výši mnoha desítek miliard Kč. Odpovědnost nese ministr financí Pavel Mertlík. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. IV. NÁVRH USNESENÍ Na základě závěrů, ke kterým dospěla, navrhuje Komise přijmout PS PČR následující usnesení: Poslanecká sněmovna I. B e r e n a v ě d o m í zprávu Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pro objasnění rozhodování státu v IPB od doby jejího vzniku do uvalení nucené správy a jejího prodeje ČSOB. II. Doporučuje 1)vládě ČR: a) usilovat o novaci transakčních dokumentů s ČSOB tak, aby byly uvedeny v soulad s právními předpisy a aby bylo dosaženo větší vyváženosti ve prospěch ČR. V případě nedohody zvážit napadení příslušných smluv u nezávislého soudu pro příkrý rozpor s dobrými mravy; b) ve spolupráci s ČNB navrhnout novelizaci zákona o bankách, který by precizoval ustanovení, týkající se nucené správy, zejména pak postavení a funkce nuceného správce; c) zveřejnit smlouvy podepsané s ČSOB 19. 6. 2000; d) v návaznosti na bod 2/II návrhu usnesení posoudit, do jaké míry byly porušeny závazky plynoucí z kupní smlouvy mezi FNM a Nomura Europe, se všemi právními výsledky z toho plynoucími. 2) ČNB došetřit ve spolupráci s ČSOB, zda nákup podřízených dluhopisů v roce 1998 byl realizován z úvěrových prostředků poskytnutých IPB. Navrhnout systémová opatření, jak porušením závazných norem účinně předcházet. 3) Vrchnímu státnímu zastupitelství Praha prošetřit případnou trestněprávní odpovědnost jednotlivých osob. III. U k l á d á Stálé komisi pro bankovnictví důsledně kontrolovat celý proces restrukturalizace aktiv IPB a o jeho průběhu pravidelně informovat Poslaneckou sněmovnu. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. IV. DŮVODOVÁ ZPRÁVA A Prostředí V českém bankovním sektoru vždy hrála drtivě dominantní roli skupina 4 tzv. velkých (českých) bank (také tzv. „velká čtyřka“). IPB byla v době uvalení nucené správy druhou největší bankou v České republice, přičemž pak skupina IPB byla největší finanční skupinou na českém finančním trhu, na kterém zároveň významně pokrývala prakticky všechny produkty. Dále lze říci, že jak samotná IPB, tak i celá skupina patřila mezi nejdynamičtěji rozvíjející se subjekty českého finančního trhu celých devadesátých let. Co je dále pro samotnou IPB charakteristické, je i to, že se zároveň významně angažovala v českém transformačním procesu, a to zejména formou rozhodujícího podílu na tvorbě domácí úvěrové emise pro podnikový sektor. Zásadním rozdílem v rámci 4 velkých českých bank byl fakt, že IPB byla plně zprivatizována jako první do soukromých rukou, a to již počátkem roku 1998, ČSOB byla plně privatizována v roce 1999, Česká spořitelna v roce 2000 a Komerční banka by měla být zprivatizována v roce 2001. V této souvislosti je nutné připomenout, že v letech 1997 – 1999 došlo k poklesu výkonnosti ekonomiky, což mělo za následek zásadní dopad zejména do kvality portfolia bank nejsilněji angažovaných v české transformaci. Vláda na situaci klesající kapitálové přiměřenosti bank s dominantním vlastnictvím státu (Česká spořitelna a Komerční banka) reagovala tak, že jednak navyšovala jejich kapitál a zároveň vyváděla problematické úvěry do Konsolidační banky. Tyto formy pomoci státu bankám s významnou účastí státu dosahovaly řádu desítek miliard korun, a v konečném součtu přesáhly v letech 1999 – 2000 řád 100 mld. Kč. V zájmu objektivity je třeba zdůraznit, že problematické úvěry, které si vyžádaly tuto masivní veřejnou podporu, byly poskytnuty zpravidla před tímto obdobím. Pro úplnost je ještě nutné zmínit, že pro ČSOB byl v polovině 90 let zřízen také speciální sanační program na řešení špatných úvěrů z dob plánované ekonomiky, a to ve formě České inkasní jednotky a Slovenské inkasní jednotky, který dodnes v úhrnu představuje pro veřejné finance zátěž až 75 mld. Kč. Z výše uvedeného popisu plyne, že jedinou bankou, která neobdržela v druhé polovině devadesátých let žádnou významnou státní pomoc, byla pouze IPB. Příčiny této disproporce jsou dvě: 1)V období těsně před privatizací dala vláda přednost variantě riskantního prodeje před zapojením veřejných výdajů a bezpečnějším prodejem strategickému partnerovi. 2)V období po privatizaci odmítala vláda poskytnout veřejnou podporu bance plně vlastněné privátním kapitálem. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. B Založení a počáteční rozvoj banky, okolnosti významné ztráty vlivu státu na chod a další rozvoj banky Ještě v předlistopadovém ČSSR zřídilo Federální ministerstvo financí ČR Investiční banku jako státní peněžní ústav, který obdržel komplexní bankovní licenci. K l. lednu 1990 měl přidělený kapitál ve výši 978 mil. Kč., který byl v letech 1990–1991 navýšen na 1,5 mld. Kčs. Prakticky veškeré finanční zdroje pro bankovní operace byly poskytovány SBČS, Českou státní pojišťovnou a Českou státní spořitelnou. Jako všechny banky vlastněné státem byla i IB, s.p.ú. zařazena do kupónové privatizace. Privatizační projekt schválila vláda ČSFR usnesením č. 108 dne 20. 2. 1992 (příloha č. 2). Na základě tohoto usnesení založil FNM ČR 21. 2. 1992 Investiční banku , a.s. Praha se základním jměním 1 mld. Kčs. Podíl státu byl stanoven na 47,42% v držení FNM ČR, zbylé akcie byly nabídnuty v rámci kupónové privatizace. Rozvoj banky vyžadoval poměrně častá navyšování základního jmění. Průběh navyšování po dobu státní účasti je uveden v příloze č. 3. Navyšování kapitálu bylo na základě stanov společnosti schvalováno valnou hromadou, přičemž stávající akcionáři měli přednostní právo úpisu. Na řádné valné hromadě 30. 6. 1993 bylo schváleno navýšení základního jmění ve dvou po sobě následujících emisích. Při první emisi v objemu 500 mil Kč v termínu FNM své přednostní právo využil a za stanovený podíl 284,5 mil. Kč. akcie upsal. (Pokyn předsedy výkonného výboru FNM Ježka ze dne 30. 8. 1993). Při druhé emisi v termínu úpisu l. – 10. 12. 1993 se svého práva vzdal, čímž podstatně klesl jeho majetkový podíl ze 47,42% na 36,50%. O tomto rozhodnutí neexistuje žádný písemný záznam. Z výpovědí svědků vyplývá, že formální rozhodnutí učinil 1. náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci Roman Češka, s rozhodnutím byli srozuměni i předseda výkonného výboru FNM Tomáš Ježek a věcně příslušní místopředsedové Jan Princ a Jindřich Kapoun. Jako jediný důvod tohoto rozhodnutí uvádí příslušní svědkové nedostatek zdrojů pro úpis. Toto vysvětlení je těžko akceptovatelné a stanovisko FNM pro Komisi ze dne 9. 2. 2001 také potvrzuje, že bylo v disponibilních možnostech FNM se tohoto navýšení účastnit. Komise se domnívá, že skutečným důvodem byly okolnosti sloučení Investiční a Poštovní banky, které proběhlo ve dnech 13. a 14. 12. 1993. Po transformaci Správy pošt a telekomunikací Praha se státní podnik Česká pošta, založený t. l. 1993 stal i dědicem majoritního vlastnictví v Poštovní bance, a.s. Během roku 1993 ČNB zvýšila povinné minimální kriterium výše základního jmění na 500 mil. Kč. V zájmu zachování majority České pošty, s.p. upsala příslušnou částku s termínem splacení do konce září a v souladu s platnou legislativou požádala svého zakladatele (ministerstvo hospodářství) o výjimku z §45 zák. 92/1991 Sb. Bez vysvětlení a bez doložitelného rozhodnutí tato výjimka nikdy nebyla udělena. Odpovědní funkcionáři z té doby (ministr Dyba a náměstek Chrudina) nedokázali vysvětlit, proč ministerstvo nekonalo. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. Vzhledem k tomu, že České poště bránila legislativní zábrana v získání příslušného podílu, investovala do těchto akcií IB, a.s., která se tak v závěru roku 1993 stala téměř 70%ním akcionářem PB, a.s. Sloučení IB, a.s. a PB, a.s. bylo pro IB důležitým strategickým krokem. PB, a.s. představovala potenciál 3 500 pracovišť pro drobné bankovní služby a byla tak klíčová pro získávání primárních zdrojů. Pokud by však FNM podržel svůj podíl stanovený privatizačním projektem, byl by důsledkem sloučení i majoritní podíl státu ve společnosti, protože podíl FNM a České pošty, s.p. by dohromady přesáhl 50%. Došlo tedy k následujícím krokům: 1) V důsledku nečinnosti MH ČR získala IB, a.s. majoritní podíl v PB, a.s. 2) Ve dnech 1. 12. – 10. 12. 1993 se FNM neúčastnil navýšení základního jmění v IB, a.s. a významně tak snížil svůj majetkový podíl. 3) Dne 10. 12. 1993 vydala ČNB souhlas se sloučením IB, a.s. a PB, a.s. s tím, že pro banku vzniklou tímto sloučením bude platit licence vydaná pro IB, a.s. 4) Dne 13. 12. 1993 rozhodla mimořádná valná hromada PB, a.s. o zrušení PB, a.s. bez likvidace a o jejím sloučení s IB, a.s. 5) Dne 14. 12. 1993 rozhodla mimořádná valná hromada IB, a.s. o sloučení s PB, a.s., vzala na vědomí s tím související navýšení základního jmění včetně nových majetkových podílů a schválila nový název společnosti – Investiční a poštovní banka, a.s. Orgány státu musely nejméně celou druhou polovinu roku 1993 vědět o zamýšleném sloučení a všech okolnostech a důsledcích z toho plynoucích. Přesto, či mnohem spíše právě proto nedošlo k úpisu akcií FNM ve dnech 1. – 10. 12. 1993. Komise dospěla k závěru, že se jednalo o úmysl a neformálně koordinovaný postup mezi managementem IB, a.s. a státními orgány. K tomuto závěru jí vede nejenom časové řazení, jednotlivých rozhodnutí, ale i fakt, že neúčast FNM při 2. emisi akcií byla jedinou neúčastí po celou dobu existence státního podílu v IPB, a.s., resp. IB, a.s. Tato fáze je pro další vývoj banky zcela rozhodující. Ve svých důsledcích tento postup znamenal: 1) Vědomé oslabení role státu a posílení pozice managementu. Od tohoto okamžiku byl stát odsouzen do pasivní role a vždy pak až se zpožděním reagoval na situaci vyvolanou chováním managementu banky. 2) Oslabení pozice státu při prodeji zbytkového státního podílu. Neschopnost nabídnout většinový balík silně omezila možnost vyhledání optimálního strategického investora. Nesporně také tato skutečnost snížila kupní cenu prodávaných akcií. Z těchto důvodů hodnotí Komise chování státu v závěru roku 1993 jako hrubé pochybení, které významně přispělo k budoucím škodám a ztrátám. Za nezbytné považuje Komise dodat, že na postupu vedení státního podniku Česká pošta jako akcionáře PB, a.s. nebylo shledáno žádné pochybení. Lze naopak konstatovat, že vedení podniku i za obtížné situace, kterou nezavinilo, sledovalo důsledně a prioritně zájmy České pošty. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. C Výkon vlastnických práv státu v letech 1993–1998 Výkon akcionářských práv byl poznamenán zejména skutečností, že až do konce roku 1996 neexistovala žádná oficiální státní doktrína (strategie, koncepce) přístupu státu k rozvoji a privatizaci velkých bank. Strategický rozvoj bank nebyl proto paradoxně ovlivňován jejich vlastníkem, ale téměř výlučně jejich managementem. Stát vykonával svá vlastnická práva v IPB zcela pasivně. Jediným aktivním krokem, který Komise zaznamenala, bylo prosazení tzv. zlaté akcie pro FNM na valné hromadě 29. 4. 1994. Tato akcie se zvláštními právy dávala FNM právo mít v dozorčí radě 4 zástupce, právo svolat valnou hromadu a určitá práva veta na rozhodnutí valné hromady. FNM svá místa v dozorčí radě sice obsadil (seznam členů dozorčí rady v příloze č. 13), z jejich činnosti však nevyžadoval žádnou odpovědnost a Komise má za to, že účast zástupců FNM v dozorčí radě IPB, a.s., byla zcela formálním a pasivním výkonem. Rozsah pověření dozorčí rady byl upraven stanovami společnosti. Mezi základní úkoly patřilo vykonávání kontrolní činnosti, posuzování obchodního plánu a obchodních záměrů, přezkoumávání účetní závěrky apod. Stanovy společnosti umožňovaly dozorčí radě být v jakémkoli okamžiku informována o chodu a finanční situaci banky a v případě pochybností získat detailnější informace o finančních a obchodních operacích managementu na jakékoli úrovni. Lze konstatovat, že z hlediska zákonných úprav neexistovala zábrana pro uplatnění kontrolní činnosti zástupců státu v dozorčí radě. Komise však nezaznamenala případ, kdy by se tak skutečně stalo. Konstatuje, že činnost zástupců státu v dozorčí radě IPB, a.s., znamenala zcela nulový přínos pro ochranu zájmů státu jako akcionáře. Podobně lze (s výjimkou uplatnění práva zlaté akcie) charakterizovat činnost zástupců státu na valných hromadách. Specifickou kapitolou této problematiky je existence poradního orgánu, nazývaného „bankovní trojka“, resp. „čtyřka“. Dne 23. 4. 1993 jmenovalo Prezidium FNM ČR poradní skupinu „pro řízení výkonu akcionářských práv FNM ve vybraných bankách a pojišťovnách“. Členy této skupiny byli ministr financí, guvernér ČNB, předseda výkonného výboru FNM a od roku 1994 do poloviny roku 1996 také předseda Prezidia FNM – ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Tato skupina neměla mimo zmíněného ustanovení Prezidiem FNM žádnou pravomoc z hlediska platných zákonných norem. Vzhledem k exkluzivnímu složení byly však její závěry vnímány jako zcela zásadní. Přes výraznou absenci písemných dokladů o jednáních tohoto orgánu se velké množství úřední korespondence mezi institucemi odvolává právě na závěry či dokonce „rozhodnutí“ bankovní čtyřky, resp. trojky. Formální odpovědnost tohoto orgánu nelze odvodit z žádného předpisu. Odpovědnost jeho členů je však vzhledem k jejich funkčnímu postavení bez jakýchkoliv pochybností (seznam členů „bankovní trojky“, resp. „čtyřky“ uveden v příloze č. 14). Ilustrativním příkladem, jak byla vnímána konkrétní odpovědnost za výkon vlastnických práv státu je usnesení vlády č. 162 ze 4. 3. 1998 (příloha č. 7). V něm v bodě I. vláda konstatuje, že „Stát špatným výkonem vlastnických práv ztratil vliv na řízení akciové společnosti IPB, a.s.“. Z tohoto konstatování nikdy nebyla vyvozena žádná konkrétní odpovědnost. Paradoxní skutečností je, že pod tímto usnesením je podepsán Josef Tošovský jako předseda vlády. Přitom právě Josef Tošovský je z hlediska jak délky výkonu funkce, tak z hlediska šíře pravomocí (vlastník, privatizátor, regulátor) za rozhodování státu v IPB odpovědný zcela zásadně. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. r D Prodej státního podílu v letech 1997–1998 První dokument, kterým vláda ČR stanovila svou strategii přístupu ve velkých bankách, byl materiál ČNB „Návrh strategie o postupu realizace akciových podílů v komerčních bankách“. Vláda ČR ho projednala 27. 11. 1996. Odpověď na otázku, proč se tak dlouho váhalo s doprivatizací státních podílů ve velkých bankách, překračuje rozsah mandátu i šetření Komise. Upozorňujeme však na skutečnost, že se jedná o jeden z klíčových problematických otazníků nad průběhem polistopadové ekonomické transformace v ČR. Materiál podrobně rozebíral stav a možnosti dalšího rozvoje velkých českých bank a navrhoval optimální postup při prodeji státních podílů. Na základě tohoto materiálu vláda ČR přijala usnesení č. 603/97, kde l.) konstatovala svůj zájem na doprivatizaci komerčních bank se státním podílem, 2.) uložila místopředsedovi vlády a ministru financí předložit návrh rozhodnutí o privatizaci zbývajícího státního podílu v IPB, a.s. Za optimální způsob privatizace byl označen prodej celého balíku akcií zahraničnímu strategickému investorovi. Bylo rovněž doporučeno využít služeb zahraničního poradce. Pro koordinaci přípravných prací a stanovení kritérií výběrového řízení byla za předsednictví ministra financí ustanovena pracovní skupina ze zástupců MF, ČNB a FNM. Jako poradce byla vybrána firma Salomon Brothers. V březnu 1997 pak bylo vyhlášeno veřejné výběrové řízení s vícekolovým systémem. Oproti předpokladům projevili vážný zájem pro vstup do IPB pouze dva uchazeči: ING Bank a Nomura. ING Bank však požadovala získat majoritní balík akcií a částečné garance státu. Nomura doplnila svou nabídku informací, že jedná ve shodě s dalšími akcionáři, která ji dává kontrolu nad balíkem 49,373% akcií. Seznam akcionářů IPB k datu 30. 6. 1997 je uveden v příloze č. 5. Další jednání se proto soustředila na Nomuru, pokud jde o ING, byla požádána o podržení nabídky, což bylo potvrzeno. Dne 7. 7. 1997 předložila Nomura závaznou nabídku na odkup akcií státu. Hlavní body nabídky jsou uvedeny v příloze č. 4. Pro zvýšení ochrany prodávajícího (FNM) doporučoval ministr financí doplnit podmínky prodeje: 1) Zesílením dikce závazků kupujícího k budoucímu úpisu emise dluhopisů. 2) Zejména pak právem FNM jednat o aktivech, o kterých se bude domnívat, že byla auditem podceněna a v případě nedohody zorganizovat odkup těchto aktiv. Dne 23. 7. 1997 vláda ČR akceptovala nabídku Nomury, doplněnou o výše uvedené podmínky a svým usnesením č. 468 vydala privatizační rozhodnutí za podmínek uvedených v příloze č. 6. Návazně byla zahájena jednání o smlouvě o prodeji akcií. Za FNM jednání vedli předseda Češka a místopředseda Hrubý, za MF ČR ministr Pilip a náměstek Fišer. Jednání probíhala v mimořádně obtížné ekonomické i politické situaci. Samotná pozice banky byla velmi obdobná jako v roce 2000. Situace banky se v roce 1997 prudce zhoršovala a stávala se obdobnou jako v roce 2000. Zhoršila se její likvidní pozice a kapitálová vybavenost nebyla na dostatečné úrovni. Prodej zbytkového podílu státu nebyl proto ani tak operací rozvojovou, jako spíše pokusem o operaci záchrannou. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. Alternativou prodeje za nevýhodných a riskantních podmínek byl razantní zásah státu, který mohl využít svého postavení akcionáře na straně j edné a regulátora na straně druhé. Z dnešního pohledu se tato alternativa jeví jako vhodnější s mnohem méně škodlivými důsledky. Optikou tehdejší politické a ekonomické situace to však bylo řešení problematické. Této situace investor zjevně využíval k možnému dosažení příznivějších podmínek, jednání komplikoval a protahoval. V polovině prosince byl z podnětu IPB dokončen firmou Ernst & Young předběžný audit banky, který mimo jiné naznačil mnohem nižší kupní cenu, než stanovilo privatizační rozhodnutí dané usnesením č. 468/97. Na základě tohoto auditu vznesla Nomura dodatečné požadavky na částečné oddlužení banky, resp. na poskytnutí omezených garancí. Tzv. bankovní trojka na svém jednání 23. 12. 1997 tyto požadavky odmítla, potvrdila podmínky prodeje dané usnesením č. 468/97 a stanovila konečný termín (15. 1. 1998), ve kterém měla Nomura sdělit, zda tyto podmínky.přijímá. Dne 14. 1. 1998 Nomura potvrdila svůj zájem o transakci, vznesla však znovu jiné požadavky na změnu privatizačních podmínek. Zejména šlo 0 odmítnutí role strategického investora včetně závazků s tím spojených. Dále pak o změnu nabyvatele na společnost Nomura Europe. Dne 20. 1. 1998 byl parafován text dohody, který tyto požadavky reflektuje a 4. 3. 1998 vláda ČR svým usnesením č. 162 změnila rozhodnutí o privatizaci dané usnesením č. 468/97. Podmínky privatizace podle tohoto změněného rozhodnutí jsou uvedeny v příloze č. 7. Tímto usnesením vláda ČR: 1) Upustila od rozhodnutí zajistit vstup strategického investora. 2) Změněnými podmínkami vědomě připustila vysoké riziko, že investor nebude sledovat prioritně rozvoj a prosperitu banky, ale spekulativní obchody s aktivy banky. 3) Akceptovala výsledky auditu objednaného IPB, a.s., netrvala na ověření vlastním auditorem (resp. auditorem FNM) a zejména vypustila klí`covou smluvní pojistku – právo FNM jednat o aktivech, o kterých se bude domnívat, že byla auditem podceněna a v případě nedohody zorganizovat jejich odkup. Usnesení bylo schváleno jen mírnou většinou. Hlavní odpovědnost za změnu podmínek privatizace nesou Ivan Pilip, jako tehdejší ministr financí, předseda prezídia FNM a navrhovatel usnesení a Josef Tošovský, jako tehdejší předseda vlády. Toto kontroverzní a netransparentní rozhodnutí je třeba doplnit ještě o následující skutečnost: Navrhovanou změnu nabyvatele z Nomura Belgium na Nomura Europe, PLC komentuje materiál předkládaný vládě 4. 3. 1998 takto: „Změna nabyvatele znamená zvýšení komfortu pro prodávajícího, tj. FNM ČR, protože Nomura Europe je mateřskou společností firmy Nomura Belgium.“ Přitom již 1 l. 2. 1998 požádala Nomura ČNB o předběžný souhlas k nabytí všech akcií pro společnost Saluka Investments, B.V. Řadě členů vlády byla tato skutečnost známa a byli srozuměni s tím, že schvalovaná změna nabyvatele není změnou konečnou. Dne 8. 3. 1998 pak podepsal FNM Smlouvu o prodeji a koupi akcií s firmou Nomura Europe. Dne 30. 9. 1998 ČNB udělila souhlas společnosti Saluka Investments, B.V. k nabytí přímého podílu na IPB, a.s. Dne 2. 10. 1998 převedla Nomura Europe na Saluku 43% podíl akcií IPB, a.s. Popis nabyvatele a předmět jeho činnosti je uveden v příloze č. 8 Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. E Výkon funkce bankovního dohledu ČNB vykonává bankovní dohled podle zákona č. 6/1993 Sb., o ČNB a zákona č. 21/1992 Sb.. o bankách, které upravují její kompetence vůči bankám, v tomto případě i vůči IPB, a.s. Zejména v období od prodeje státního podílu do uvalení nucené správy hodnotí Komise tento výkon jako alibistický, málo důsledný a pasivní. Dne 30. 9. 1998 schválila ČNB převod akcií z Nomury Europe na Saluku Investments. Přitom žádost o nabytí pro Saluku Inv. byla ČNB doručena již 11. 2. 1998. Tedy tři týdny před rozhodnutím vlády ČR prodat státní podíl společnosti Nomura Europe. ČNB musela vědět, komu ve skutečnosti vláda ČR státní podíl v IPB prodává. Společně s vládou se však snažila nepříliš důstojným způsobem alespoň kosmeticky zakrýt a v čase rozložit privatizační debakl. V každém případě tímto rozhodnutím na sebe bankovní dohled převzal přímou odpovědnost za to, že do IPB vstoupil investor s nulovými zárukami. Nikoliv významný bankovní dům (jak bylo veřejnosti předkládáno), ale společnost s ručením omezeným ve 100% vlastnictví nadace založené dle nizozemského práva. V roce 1998 proběhlo v souladu s privatizační smlouvou navyšování základního jmění IPB. Komise disponuje podklady, které svědčí o tom, že v rozporu se závazky i se závaznou legislativou proběhl nákup podřízených dluhopisů za prostředky, které k tomu účelu poskytla banka sama. Přitom tato operace podléhá velmi striktním kritériím stanovených „Opatřením ČNB o kapitálové přiměřenosti bank“. Jedním z podstatných kritérií je, že banka si může započítat podřízený dluh do svého kapitálu jen v případě, že k tomu obdržela souhlas ČNB. Bankovní dohled je tedy povinen prověřit splnění všech kriterií podřízeného dluhu. Potvrdí–li se důvodné podezření o porušení těchto kriterií, je to mimo jiné i selhání bankovního dohledu. Ze získaných informací vyplývá, že se bankovní dohled potýkal s nechutí managementu poskytovat dostatečné informace o prováděných transakcích. Zákon o bankách totiž zakazuje bankám provádět operace pro banky nevýhodné. Komisi se nedostalo dostatečného vysvětlení, proč bankovní dohled tak dlouho váhal s důslednou kontrolou v této bance a zejména s jejím vyhodnocením. K důsledné dohlídce se ČNB odhodlala na podzim roku 1999 a v podstatě až do uvalení nucené správy ji neuzavřela. V této souvislosti je nezbytné zmínit i roli auditora, firmy Ernst & Young. Svůj výrok „bez výhrad“ za rok 1998 podmínil auditor odprodejem problematických úvěrů subjektům nespřízněných s IPB v účetní hodnotě minimálně 11 mld. Kč tak, aby příslušnou hotovost banka obdržela nejpozději do 28. 6. 1999. Za tímto účelem uzavřela banka 30. 11. 1998 smlouvu se společností X, která byla deklarována jako nespřízněná, a která odkoupila od IPB nestandardní aktiva v účetní hodnotě více než 11 mld. Kč za hotovost. Částka byla splacena ve dvou tranších – 3,6 mld. obdržela banka 10. 6. 1999, zůstatek byl zaplacen 25. 6. 1999. Auditor obdržel informace, že na financování akce se významně podíleli někteří akcionáři banky. Tím pokládal svoji podmínku za splněnou a následně vydal výrok „bez výhrad“. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. Dne 10. 6. 1999 byl však ke smlouvě z 30. 1 l. 1998 podepsán dodatek se společností Y, vůči které se IPB významně úvěrově angažovala právě za účelem odkupu vlastních úvěrových pohledávek. Je zřejmé, že odkup problematických úvěrů řeší až tento dodatek smlouvy, kde smluvním partnerem je společnost s IPB spřízněná. Auditorovi muselo být známo, že došlo ke změně dlužníka, čili zdroje financování. Hájí se tvrzením, že neměl právo zjišťovat způsob, jakým společnost X získala finanční prostředky a že nepravdivost informací obdržených od managementu IPB zjistil až po vydání výroku. Komisi nepřísluší hodnotit míru odborné péče, se kterou auditor zkoumal tuto transakci. Konstatuje však, že činnost auditora při výroku za rok 1998 nelze považovat za přínos pro pravdivé informování akcionářů, bankovního dohledu i veřejnosti o skutečném hospodaření banky. V každém případě bylo auditorovi i ČNB v říjnu 1999 známo, že prostředky na platby provedené 10. a 25. června neposkytla třetí strana ani někteří akcionáři banky, ale banka sama. Z výše popsaných skutečností je zřejmé, že management banky opakovaně uváděl v omyl auditora i orgány bankovního dohledu. Komise má za to, že bankovní dohled měl na základě těchto informací neprodleně konat, protože mu bylo známo, že ne všechny údaje v účetní závěrce za rok 1998 odpovídají skutečnosti a kapitálová přiměřenost banky není na deklarované úrovni. Bankovní dohled však alibisticky vyčkával na výrok auditora za rok 1999. K tomu však již nedošlo, protože ho časově předstihly události z června 2000. V únoru 2000 rozhodla valná hromada akcionářů o navýšení základního jmění banky v rozsahu 2 až 12 mld. Realizaci tohoto schváleného záměru zabránil žalobou minoritní akcionář František Chládek. ČNB nevyužila svých kompetenci daných zákonem o bankách a nezasáhla proti minoritnímu akcionáři a nechala se pouze informovat o krocích IPB proti žalující straně. Navýšení základního jmění ve schváleném rozsahu v danou chvíli mohlo významně přispět ke stabilizaci IPB. Dne 16. 6. 2000 jmenovala bankovní rada ČNB nuceného správce a stanovila mu úkoly. Zadáním úkolu uvedeného pod písmenem 1 písm.c zápisu z bankovní rady (viz příloha č. 10) překročila bankovní rada své zákonné kompetence. Nucený správce sice popírá, že by mu takový úkol byl sdělen, tato výpověď je však příkrém rozporu se zápisem z bankovní rady, výpovědí vrchního ředitele bankovního dohledu Racochy a konečně se samotným konáním nuceného správce, který daný íikol přesně naplnil. Nucený správce banku de facto nespravoval. Zhostil se pouze úkolu banku převzít a podepsat příslušné transakční dokumenty. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. F Okolnosti závěrečného vývoje IPB (uvalení nucené správy a následný prodej ČSOB) Již v průběhu roku 1999 bylo zřejmé, že problémy 4 velkých českých bank – a zejména i snaha o privatizaci zbývajících tří velkých českých bank s významným podílem státu – jsou takového charakteru, že si vyžádají nějakou formu státní pomoci. Zatímco ČS, KB a ČSOB) tuto pomoc obdržely, IPB s odkazem na to, že jde o plně privátní podnik, nikoliv. Roky 1999 a 2000 bylý také charakteristické medializovanými „poplašnými zprávami“ o zhoršující se situaci velkých bank (zejména KB a IPB). Vzhledem k výše uvedené situaci a dále vzhledem k informacím o nedůvěryhodných obchodních transakcích zahájila ČNB na podzim roku 1999 v IPB podrobnou dohlídku, která podle bankovního dohledu ČNB signalizovala „velmi vážnou situaci v IPB – insolvenci“. Pozici IPB začaly v roce 2000 zhoršovat navíc ještě tři faktory: 1.) pozastavení možnosti navyšování kapitálu IPB, zablokovaná žalobou minoritního akcionáře, 2.) termín konání valné hromady (26. 6. 2000) a indicie, že auditor bude konstatovat kapitálovou nepřiměřenost banky, 3.) druhý „run na banku“, který nastal počátkem června 2000. V této situaci bylo odpovědným orgánům státu i rozhodujícím vlastníkům banky zřejmé, že řešením situace v IPB je pouze vstup strategického investora za aktivní účasti státu. Od konce dubna 2000 se aktivita ČNB a MF ČR se soustředila na jednání s akcionáři IPB a potenciálními investory, kteří sami projevili zájem. Nejvážnějšími zájemci se jevila ČSOB a skupina UniCredito/Allianz. Podle výpovědí svědků byla těchto víceméně konzultativních jednání dlouhá řada, byla však pouze spíše informativního, ústního a nezávazného charakteru. První doložitelnou písemnou prezentací nabídky řešení v IPB, kterou vyšetřovací komise disponuje, je dokument zaslaný generálním ředitelem ČSOB Pavlem Kavánkem ministru financí ČR 26. 5. 2000 a prezentovaný Pavlem Kavánkem ministru Mertlíkovi a guvernéru Tošovskému 30. 5. 2000 při osobním jednání v Paříži (dále jen „Pařížský dokument“). Průvodní dopis adresovaný ministru financí je uveden v příloze č. 15. V tomto materiálu ČSOB prezentuje svou připravenost převzít IPB, deklaruje vhodnost spojení IPB a ČSOB v rámci bankovního sektoru ČR a navrhuje možné varianty řešení. Varianta rychlého odkupu podniku od nuceného správce je v Pařížském dokumentu předložena jako rovnocenná s variantou dohody ČSOB a bývalých akcionářů banky. Je velmi podrobně propracovaná včetně časového harmonogramu a návrhu nezbytných rozhodnutí státních institucí. Příslušná svědecká výpověď potvrzuje, že ČSOB byla první, kdo schéma nucený správce – rychlý prodej podniku navrhl. Svědek z jednání dále uvádí, že jednání o obsahu Pařížského dokumentu byla pouze informativní, nikoliv věcná a další jednání o obsahu tohoto dokumentu byla ministrem Mertlíkem i guvernérem Tošovským odmítnuta. K Pařížskému dokumentu je nutné dále podotknout, že je pouze v anglickém jazyce, má zcela profesionálně propracovanou formu a obsah investičního záměru západního typu, disponuje zcela interními informacemi zevnitř IPB a prezentuje velmi podrobné (neveřejné) informace o českém bankovním trhu a jeho subjektech. Č.j.: VKPS–1/2000/S00 Výtisk č Z této charakteristiky je zřejmé, že pařížský dokument nmsel být: – Zadán k vypracování v období minimálně několika měsíců před jeho prezentací v Paříži. – Vypracován renomovaným subjektem z oblasti investičního bankovnictví, t_j. nikoliv samotnou ČSOB. – Zpracován i na základě neveřejných informací ze samotné IPB či bankovního dohledu. – Detailně konzultován a odsouhlasen majoritním vlastníkem ČSOB, tj. KBC. Mezitím situace kolem IPB eskaluje, a to jak probíhajícím mediálním „runem“ na IPB, tak i nejistotou kolem výroku auditora na valné hromadě 26. 6. 2000. V první polovině června ČNB již intenzivně zkoumá a rozpracovává dvě možné varianty řešení. Tzv. kooperativní, tj. vstup strategického investora po dohodě s akcionáři banky a tzv. nekooperativní, tj. prodej podniku nuceným správcem. Dne 12. 6. 2000 zadává sekce legislativy ČNB dvěma advokátním kancelářím žádost o posouzení možnosti prodeje podniku nuceným správcem z hlediska obchodních rizik a rizik trestněprávních pro bankovní radu a nuceného správce. Tyto analýzy byly obratem vypracovány a vyšetřovací komise jimi disponuje ve spisu. V podkladu pro jednání bankovní rady dne 12. 6. 2000 je předložen již podrobný harmonogram kroků realizace prodeje podniku. Aniž by bylo uvedeno konkrétní datum, jsou dny pátek až neděle stanoveny jako nezbytná podmínka eliminace rizika, že proti krokům nuceného správce bude postupováno právní cestou a tento proces proto nemohl být případně přerušen. Tento harmonogram včetně podmínky časového intervalu pátek až neděle je shodný s harmonogramem zpracovaným v Pařížském dokumentu. S nimi shodný je i harmonogram, předložený v materiálu pro jednání vlády ČR dne 15. 6. 2000. Podkladový materiál pro bankovní radu definuj e i 10 nezbytných podmínek, které musí být splněny pro možnost zahájení nekooperativní varianty (příloha č. 16). Vzhledem k závěrům zprávy č. 8, 9 a 10 Komise zdůrazňuje podmínku č. 8: „Regulátor určí osobu, která bude připravena přijmout jmenování nuceným správcem v bance; musí být zajištěno, že dotyčný se seznámí s připravovanými aktivitami a bude souhlasit s navrženým schématem řešení a bude srozuměn s tím, co se od něj očekává…“ . Je zřejmé, že výběr nuceného správce byl limitován zejména tímto kritériem. Interní materiály ČNB, určené jako podklad pro jednání bankovní rady, výrazně preferují variantu kooperativní jako variantu mnohem méně nákladnou pro veřejné finance a mnohem méně rizikovou. Výpovědi svědků popisují intenzivní jednáni s potenciálními investory, kteří projevili zájem, zejména se skupinou Allianz/UniCredito a ČSOB a jednání s vlastníky banky. Komise má k dispozici materiály ČSOB, které na vyžádání pracovní skupiny Ministerstvo financí, ČNB, KoB, ze dne 13. 6. 2000 zaslala ČSOB 14. 6. 2000. Základem materiálu je Pařížský dokument, obohacený o konkrétní návrhy transakčních dokumentů jak pro kooperativní, tak pro nekooperativní variantu. Opět je nutné podotknout, že i návrhy transakčních dokumentů pro zmíněnou pracovní skupinu Ministerstvo financí, ČNB a KoB jsou v anglickém jazyce. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. Z výpovědí svědků dále vyplývá, že ČNB do poslední chvíle usilovala o kooperativní variantu, nebylo však v její moci o tom rozhodnout. Do poslední chvíle v tomto případě znamená jednání předsednictva vlády, které dne 15. 6. 2000 zasedalo za přítomnosti guvernéra ČNB několikrát. Členové předsednictva vlády však kooperativní variantu shledávali pro vládu neúnosnou, neboť dle svědeckých výpovědí považovali jednání akcionářů IPB za vydírání a pokládali za morálně nemožné poskytnout veřejnou podporu skutečným viníkům krize. Ve čtvrtek 15. 6. 2000 ve večerních hodinách zasedla vláda ČR, které byl na místě rozdán materiál „Návrh postupu při řešení situace v IPB“. Ve vládním materiálu byly prezentovány varianty řešení s návrhem usnesení doporučující nekooperativní variantu. Zejména v přílohách vykazuje materiál pro jednání vlády shodné věcné a formální znaky s Pařížským dokumentem. Tento vládní materiál byl zpracován v ČNB sekcí bankovního dohledu. Předkladateli byli ministr Mertlík a guvernér Tošovský. Materiál, jehož přijetí predikuje zátěž na státní rozpočet, nebyl ani zpracován ani připomínkován odborným věcně příslušným úsekem MF ČR s výjimkou krátké konzultace ministra financí s náměstkem Janotou k návrhu usnesení č. 622 (příloha č. 9). Většina členů vlády ČR neměla možnost být na jednání řádně připravena, neboť příslušné analýzy a informace neměli ministři dříve k dispozici, přesto, že tyto analýzy objektivně existovaly. Pod časovým tlakem byli členové vlády nuceni spolehnout se na informace a doporučení předkladatelů materiálu – Pavla Mertlíka a Josefa Tošovského. Tlaku byla vláda vystavena zejména v důsledku informací, že: 1) dochází k masivnímu odlivu bonitních aktiv do podílových fondů Tritton na Kajmanských ostrovech, 2) představenstvo banky samo na sebe vyhlásí konkurs, pokud vláda nepřistoupí na kooperativní variantu. Tyto informace (jejichž pravdivost se doposud nepodařilo potvrdit) zásadním způsobem limitovaly možnost vlády své rozhodnutí odložit a vyžádat si další analýzy a doporučení. Časový tlak byl umocněn skutečností, že „run na banku“ pokračoval a docházelo k masivnímu odlivu primárních depozit. Ve vztahu s usnesením vlády č. 622 je nutné upozornit na svědectví, které poukazuje na to, že návrh usnesení vlády byl v diskusi upravován a v konečné podobě byl členům vlády přednesen pouze ústně. Vzhledem k tomu, že se zároveň jednalo o utajené jednání vlády, neexistuje ani zvukový záznam, takže podle svědka není již možné zkontrolovat a prokázat, zda to, co bylo nad ústním návrhem odhlasováno, je totožné s písemným vyhotovením usnesení vlády č. 622. V návaznosti na rozhodnutí vlády proběhlo jednání bankovní rady v dopoledních hodinách dne 16. 6. 2000. Na tomto jednání bankovní rada: – Vzala na vědomí rozhodnutí vrchního ředitele Pavla Racochy o uvalení nucené správy (příloha č. 17) – Jmenovala nuceným správcem Petra Staňka a v rozporu s ustanoveními zákona č. 21/1992 mu jasně zadala úkol, jak si má ve své funkci počínat (příloha č. 10) Ve stejný den vydala ČNB neodvolatelnou záruku pro věřitele IPB, a.s. (příloha č. 18). Komise . považuje za nezbytné zdůraznit, že vklady milionů klientů IPB, a.s. byly ochráněny právě tímto aktem. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. Ministr financí dne 16. 6. 2000 ve večerních hodinách vydal pokyn věcně příslušným pracovníkům ministerstva a KoB k jednání o státních zárukách s ČSOB. Ve své svědecké výpovědi ministr financí však uvádí, že s rozhodnutím, kdo je strategickým partnerem byl seznámen až 19. 6. 2000 při podpisu smlouvy o prodeji podniku nuceným správcem. Usnesení vlády č. 622 chápal jako zmocnění pro vystavení záruky jakémukoli investorovi, nikoliv výlučně ČSOB. Komise konstatuje, že během víkendu 17. – 18. 6. 2000 proběhla jednání mezi ČSOB a státními orgány v zásadě podle schématu uvedeném ve vládním materiálu a v Pařížském dokumentu a návrhu transakčních dokumentů prezentovaných pracovní skupině MF, ČNB a KoB dne 14. 6. 2000 ze strany ČSOB. V ranních hodinách dne 19. 6. 2000 došlo k podpisu příslušných smluv mezi nuceným správcem a ČSOB. MF ČR a ČSOB, ČNB a ČSOB. Jedná se o následující smlouvy: 1. Smlouva o prodeji podniku mezi nuceným správcem a ČSOB. 2. Smlouva a státní záruka mezi MF ČR a ČSOB, která upravuje podmínky pro poskytnutí státních záruk strategickému investorovi za aktiva IPB k datu 19. 6. 2000. 3. Kompenzace státní záruky mezi MF ČR a ČSOB. 4. Smlouva a slib odškodnění mezi ČNB a ČSOB, kde se ČNB zavazuje uhradit ČSOB škody, které vyplynou z neevidovaných závazků IPB. 5. Návazně na to byla 23. 6. 2000 podepsána státní záruka a dohoda o plnění státní záruky mezi MF ČR a ČNB, které upravují závazek MF ČR a způsob jeho plnění vůči ČNB uhradit škody vzniklé plněním smlouvy a slíbu odškodnění. Na základě žádosti MF ČR vydal dne 19. 6. 2000 ÚOHS Brno rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazu veřejné podpory. O kontinuitě procesu podle předem připraveného schématu svědčí i to, že v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou uvedeny tabulky a akronymy totožné s Pařížským dokumentem. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. G Hodnocení transakčních dokumentů Na základě Čl. 21–23 Přílohy č. 1 Zákona o Jednacím řádu PSP ČR přibrala Komise svým usnesením č. 27 k hodnocení transakčních dokumentů znalce, JUDr. Vladimíra Balaše, CSc., ředitele Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Uložila mu vypracovat písemný posudek na otázky schválené výše uvedeným usnesením. Na základě předloženého písemného posudku byl pak proveden ještě výslech znalce. Na základě znaleckého posudku a vlastního šetření Komise konstatuje: Existují rozdílné právní pohledy na výklad §§ 27 až 33 bankovního zákona v tom smyslu, zda byl vůbec nucený správce oprávněn k prodeji podniku. Konečné stanovisko by mohl dát pouze nezávislý soud. Pokud by k takovémuto soudnímu rozhodnutí v budoucnu došlo, nese nucený správce a bankovní rada plnou odpovědnost. Smlouva a státní záruka není v souladu s právní úpravou rozpočtových pravidel platnou v roce 2000. Jedná se zejména o vztah mezi výší splátek a maximálně povoleným limitem 8% všech příjmů státního rozpočtu. V souladu se zákonem o veřejné podpoře požádal ministr financí ÚOHS Brno o výjimku ze zákona o veřejné podpoře pro podpis dokumentu „Smlouva a státní záruka“. Pro výjimku ze zákona pro dokument „Kompenzace záruky“, která veřejnou podporu obsahuje rovněž, nepožádal. Tím došlo zjevně k porušení zákona o veřejné podpoře. „Smlouva o prodeji podniku“ mezi nuceným správcem a ČSOB předpokládá ocenění aktiv k 18. 6. 2000, tedy bez zohlednění státní záruky. Ministerstvo financí se ČSOB zaručilo za čistou hodnotu aktiv IPB, oceněnou ke dni 19. 6. 2000. Vzhledem k tomu, že dodnes (25. 6. 2000) nebyla konečná čistá hodnota aktiv smluvními stranami odsouhlasena, nelze definovat reálnou výši závazku plynoucí ze státní záruky. Teoreticky se jedná o záruku do plné výše aktivní bilance banky ke dni 19. 6. 2000 (cca 300 mld. Kč), prakticky bude celková částka o mnoho nižší. V období po odsouhlasení čisté hodnoty aktiv připraví ČSOB a Konsolidační banka plán restrukturalizace aktiv. Po jeho vzájemném odsouhlasení přejdou závazky MF ČR na Konsolidační banku. Ve svém důsledku je ponese státní rozpočet. Kromě této záruky se zavázala ČNB uhradit ČSOB ztráty plynoucí z neevidovaných závazků. Dohodou mezi MF ČR a ČNB ponese případné náklady tohoto závazku opět státní rozpočet. V praxi to tedy znamená, že veškeré ztráty vzniklé v IPB do 19. 6. 2000 uhradí ČSOB stát. Č.j.: VKPS–1/2000/500 Výtisk č. V dokumentu „Kompenzace záruky“ se ČSOB zavázala zaplatit MF ČR poplatek za poskytnuté státní záruky. Mechanismus výpočtu stanovuje, že teoreticky se může jednat maximálně o 4,5 mld. Kč, prakticky bude částka nepochybně nižší. Dokument však dále obsahuje závazek, že od této částky bude odečtena kupní cena podniku dohodnutá mezi nuceným správcem a ČSOB. Dokonce i tehdy, pokud by kupní cena byla vyšší než poplatek za záruky, vzniká MF ČR povinnost zaplatit ČSOB rozdíl podle uvedených podmínek. Tento závazek je ve skutečnosti mechanismem, jak stát uhradí ČSOB kupní cenu, kterou se zavázala nucenému správci zaplatit ve smlouvě o prodeji podniku. Bude–li kupní cena podniku kladná, zaplatí ji za ČSOB stát. Přitom stát nemá možnost konečnou výši kupní ceny žádným způsobem ovlivnit. Zavázal se však zcela neodvolatelně převzít veškeré náklady vyrovnání ztrát banky na sebe, tj. na státní rozpočet. ČSOB neriskuje nic. Jediný existující reálný závazek je pro ni poplatek za státní záruku v předpokládané výši 3 – 4 mld. Kč. Za těchto podmínek získává ČSOB státem zcela „očištěnou“ IPB do svého vlastnictví. Nelze říci jinak, než že darem. Pro představu, jaká je skutečná hodnota očištěné IPB lze zvolit metodu referenčního příkladu. Jako vhodný referenční příklad může paradoxně posloužit privatizace samotné ČSOB. Za 66% částečně oddlužené ČSOB bylo zaplaceno státu 40 mld Kč. Vezmeme–li v úvahu, že tržní síla obou bank (zjednodušeně měřená jejich podílem na trhu depozit) je 2,4:1 ve prospěch IPB, vezmeme–li v úvahu, že IPB má komplexní a neodvolatelnou záruku za celou bilanci a že kupující získal celý podnik včetně potenciálu a postavení dceřinných společností IPB na finančním trhu, pak hodnota oscilující kolem 100 mld. Kč. není nijak přeceněná. V této úvaze navíc nejsou zahrnuty multiplikátory, které plynou ze zcela dominantního postavení ČSOB + IPB na českém bankovním trhu. Za stávající konstrukce transakčních dokumentů však stát získá pouhou desetinu příjmů, kterou získal při prodeji podílu samotné ČSOB. Pokud by se ministr financí věnoval smluvním podmínkám v souladu s určením svých zákonných kompetencí, dbal by především, aby za významnou získanou hodnotu zaplatil investor odpovídající cenu. Touto cenou aby pak byly přednostně kompenzovány náklady státu na restrukturalizaci banky. Nic takového se bohužel nestalo, i když alternativní konstrukce transakčních dokumentů se nabízejí. Znalecký posudek hodnotí stávající dokumenty jako ustanovení, které jsou z hlediska obchodně–právní terminologie v příkrém rozporu s dobrými mravy. Komise má za to, že prvořadým zájmem vlády ČR by mělo být tento stav alespoň částečně narovnat a formuluje to ve svém návrhu usnesení.

STAV STÁTU A PRÁVA

Akademie věd České republiky

Národní 18, 116 91 Praha 1

Tel. ústř. 24912002-5, sekr. 24912258, fax 24910495

Vážený pan

Ing. Miroslav Kalousek

V Praze dne 10. května 2001

Vážený pane předsedo,

Věc: Posouzení některých právních aspektů spojených s převodem IPB na ČSOB

Dovoluji si Vám předložit odpovědi na parlamentní vyšetřovací komisí položené otázky týkající se převodu IPB na ČSOB.

Komise mně položila dvě otázky:

1. Jsou transakční dokumenty, podepsané v červnu 2000 mezi nuceným správcem, ČSOB, MF ČR a ČNB v souladu s příslušnými a tehdy platnými právními normami? (obchodní zákoník, zákon o bankách, zákon o ČNB, rozpočtová pravidla republiky):

2. Je soubor transakčních dokumentů, podepsaný v červnu 2000 mezi nuceným správcem, ČSOB, MF ČR a ČNB z obvyklého hlediska stejně vyvážený a stejně výhodný?

V odpovědi na otázky položené mně Komisí jsem se zabýval zejména právními aspekty nucené správy, státní záruky a nakonec jsem se pokusil poukázat na některé sporné momenty v samotných transakčních dokumentech. Rád bych však připomněl, že můj posudek je posudkem doktrinálním. Skutečně autoritativní výklad by mohl podat pouze soud. Při zpracovávání posudku jsem se seznámil s celou řadou materiálů, jež nashromáždila v průběhu své činnosti parlamentní vyšetřovací komise. Nebudu je ale vypočítávat, nejdůležitějšími dokumenty byly z mého hlediska právě ony transakční dokumenty - smlouva o prodeji, státní záruka a slib odškodnění. Ani jeden z nich mne příliš neoslnil vybroušeným právnickým stylem, spíše naopak, to však samo o sobě nemusí znamenat, že by právě toto bylo důvodem zpochybnitelnosti těchto dokumentů. Dokumenty nepovažuji ani za příliš vyvážené, nicméně jejich případné vady se mohou projevit až při praktickém naplňování jejich ustanovení. Právní záruky pro stát nejsou příliš dobře zakotveny, a tak nezbývá než doufat, že určitých sporných míst nebude ČSOB zneužívat. V každém případě by se stát měl více starat o to, jakým způsobem se ČSOB stará o aktiva bývalé IPB a v případě, že bude vyzván k platbám, měl by jednoznačně trvat na předložení relevantní dokumentace a dokladů. Sám jsem udělal jednu zkušenost, podle níž se může ukázat, zda stát skutečně banku v tomto ohledu efektivně kontroluje či nikoliv. Na tomto místě je dobře připomenout, že je daleko jednodušší připravit vyvážené smlouvy a vyhnout se tak případným potížím. Vzhledem k tomu, co jsem ze smluv vyčetl, se však domnívám. že by standardní řešení problémů IPB bylo levnější variantou. Nebudu však předcházet událostem. V každém případě se však domnívám, že by s ČSOB měla být sjednána nově záruka a to tak, aby nebyla v rozporu s obecně platnými právními předpisy. K některým jednotlivostem se vyjadřuji níže.

Nucená správa a její cíl

Ustanovení §§ S 27 až 33 bankovního zákona upravují zvláštní právní režim resp. zvláštní druh správního řízení, nucenou správu. Cíl bankovní nucené správy není výslovně definován (na rozdíl od obdobného zákona o spořitelních a úvěrových družstvech). Při systematickém výkladu jej však lze nepochybně vyčíst zejména z dikce ustanovení 5 30 bankovního zákona, zvláště pak z jeho první věty. V ní se stanoví, že nucenou správu může Česká národní banka zavést za situace, kdy nedostatky v činnosti banky ohrožují stabilitu bankovního systému a akcionáři neučinili potřebné kroky k odstranění těchto nedostatků.

Je nesporně otázkou odborného posouzení, zda situace skutečně ohrožovala stabilitu celého bankovního systému, resp. nebezpečí jakého rázu hrozilo. Bylo by jistě naprosto nedostatečné uvalovat nucenou správu při jakémkoli (např. nepatrném či nepříliš vážném) ohrožení stability bankovního systému. Neméně důležitá je i druhá podmínka, totiž že musí být prokázáno, že vlastníci musí učinit potřebné kroky k nápravě. Obě podmínky jsou kumulativní a musí být splněny zároveň.

K posouzení rozhodnutí České národní banky nepochybně existují kvalitní podklady, které naprosto bez jakýchkoliv pochyb dokazují, že hrozila podstatná destabilizace bankovního sektoru. Stejně tak má Česká národní banka zcela jistě k dispozici doklady o nečinnosti vlastníků. V opačném případě by totiž nemohla nucenou správu uvalit, neboť by nebyly naplněny zákonné požadavky. Bohužel jsem se k oněm materiálům nedostal a mohu se pouze domnívat, že je všechno v naprostém pořádku.

Na tomto místě bych se ještě jednou rád vyjádřil k otázce posuzování stability bankovního sektoru. Je jisté, že destabilizován může být bankovní sektor z mnoha různých příčin. Je však otázkou, zda jej natolik výrazně může destabilizovat špatné hospodaření pouze jediné banky. Domnívám se, že ani zpráva auditora o špatné hospodářské situaci té či oné banky je sice informací, jíž by se měl bankovní dohled vážně zabývat, není však ještě analýzou, jež by postačovala k tvrzení, že je podstatným způsobem destabilizován celý bankovní sektor. Jde o indicii, na jejímž základě je teprve třeba situaci důkladně analyzovat. Samotné tvrzení bez pečlivé a důkladné analýzy podle mého mínění k takto radikálnímu kroku naprosto nepostačuje.

Vraťme se zpět k cíli a účelu nucené správy. Gramatickým výkladem příslušného ustanovení dospějeme k závěru, že cílem nucené správy v bance je odstranit nedostatky v činnosti banky. které ohrožují stabilitu bankovního systému.

K odstranění přetrvávajících nedostatků povolává správní úřad manažera, nuceného správce. Úkolem nuceného správce je učinit kroky potřebné k odstranění nežádoucího stavu, které neučinili akcionáři nebo představenstvo banky.

V případě nedostatků takového rázu, že ani při náležité odborné péči nuceného správce nelze očekávat splnění shora uvedeného úkolu. jímž je stabilizace a v případě, že správce zjistí předlužení banky, je oprávněn s předchozím souhlasem České národní banky podat návrh na vyrovnání nebo na prohlášení konkurzu. To je také podle mého soudu jediný způsob, jak banku resp. její majetkovou podstatu zcizit. Je však zjevné. že ryze pozitivně právní výklad ustanovení § 29 odst. 1 a 2 může nasvědčovat o opaku.

§ 29 odst. 1:

„Okamžikem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí o zavedení nucené správy se pozastavuje výkon funkce všech orgánů banky. Tímto okamžikem je toto rozhodnutí účinné vůči každému. Postavení statutárního orgánu má správce, který svolává valnou hromadu a má právo se j í zúčastnit.“

§29 odst. 2:

„O věcech v působnosti valné hromady rozhoduje správce. Rozhodnutí o věcech v působnosti valné hromady činí s předchozím souhlasem České národní banky.“

Podle mého soudu se jedná pouze o taková rozhodnutí valné hromady. která jsou učiněna v souvislosti s řízením banky a s jejím každodenním chodem v průběhu procesu stabilizace při výkonu nucené správy. Jak jsem však uvedl výše, vyloučen není ani opačný názor, podle nějž není nucený správce resp. ČNB ve věcech rozhodování nijak omezován a může skutečně učinit jakékoliv rozhodnutí, které za normálních podmínek přísluší představenstvu nebo valné hromadě. Nicméně, proces stabilizace musí rovněž vykazovat jisté parametry a jen těžko lze mluvit o stabilizaci nebo alespoň o snaží stabilizovat, není-li takovémuto procesu věnována náležitá odborná péče. Trochu to připomíná chirurgii. Asi nelze mluvit o stabilizaci zdravotního stavu pacienta v případě, že jej místo léčby rovnou mumifikujeme.

Připusťme, že by nucený správce mohl na základě ustanovení § 29 odst. 2 bankovního zákona banku opravdu prodat. Takovémuto kroku by ovšem měla předcházet alespoň snaha o „výkon správy“. Banka však vůbec spravována nebyla a vzhledem k rychlosti s jakou byla její majetková podstata prodána, vzhledem k rychlosti a překotnosti celé transakce ani být spravována nemohla. Lze mít proto vážné pochybnosti o výkonu nucené správy vůbec nebo alespoň o řádném a odborně vedeném výkonu nucené správy.

Na tomto místě se ještě krátce zmíním o postavení nuceného správce. Nucený správce, ostatně stejně jako správce konkursní podstaty. není orgánem korporace, ale pouze jejím ze zákona určeným zástupcem. Jeho postavení zakládá norma veřejného práva, která je prvkem veřejnoprávní ingerence do autonomie subjektů práva soukromého. Nucený správce je tedy oprávněn činit pouze to, co mu zákon ukládá a nic jiného.

Budeme-li se zabývat postavením nuceného správce, bude dále zapotřebí ve stručnosti zmínit také co je to nucená správa. Podle všeho je nucená správa speciálním druhem správního řízení, specifický právní režim, kterým se subjektu soukromého práva na základě rozhodnutí dohledového orgánu odnímá možnost spravovat autonomně své vztahy, zejména jednat ve vnitřních i vnějších vztazích právnické osoby jejími řádně jmenovanými nebo zvolenými statutárními orgány. Stejně tak se odnímá možnost rozhodovat i valné hromadě, která je orgánem rozhodujícím o celé řadě důležitých záležitostí, např. o přijetí a změně stanov.

Byl-li by zákon o bankách skutečně interpretován tak, že má uvalení nucené správy a jmenování nuceného správce neomezené účinky, šlo by nepochybně o přesah únosné legislativní ingerence do právem chráněných zájmů osob soukromého práva ve prospěch veřejných zájmů. Náš zákon však není z tohoto hlediska koncipován příliš dobře a o této skutečnosti svědčí kromě jiného také to, že zatímco působnost představenstva a valné hromady přechází po dobu nucené správy zavedené v bance na správce, působnost dozorčí rady nevykonává po dobu nucené správy nikdo. Nikdo by tedy neměl možnost kontrolovat neomezený výkon veřejné moci, neexistoval by subjekt, který by při nucené správě zajišťoval zpětnou kontrolu ze strany akcionářů atd.

Jednou z pojistek proti možné zvůli orgánu dohledu je právě v bankovním zákoně stanovený návrh na vyrovnání nebo prohlášení konkursu, ve kterém však je správce pod určitou kontrolou ze strany věřitelského výboru. Správce konkursní podstaty je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Správce je navíc povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.

Přestože není funkce nuceného správce v zákoně o bankách příliš pregnantně popsána, zejména není stanoveno, jakým způsobem má k výkonu své funkce přistupovat, jaká je jeho odpovědnost atd., vyplývá z povahy věci naprosto jednoznačně, že nucený správce je povinen věnovat správě banky minimálně stejnou péči, jakou jejímu řízení za normální situace musí věnovat statutární orgány, do jejichž postaveni se správce ze zákona dostává. Můj závěr v tomto případě je tedy takový, že s největší pravděpodobností nucený správce tuto svou funkci řádně nevykonával a s ohledem na rychlost, s jakou bankou resp. její majetkovou podstatu zcizil, ji ani řádně vykonávat nemohl. Tomu nepřímo nasvědčuje i výpověď nuceného správce před parlamentní vyšetřovací komisí. V každém případě by pro příště bylo vhodné podrobněji a pečlivěji popsat postavení nuceného správce a obecně i důvody a způsoby výkonu nucené správy.

Státní záruka

Limity pro poskytování státních záruk třeba posuzovat podle příslušných ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech č. 576/1990 Sb. ve znění platném v době poskytnutí záruky.

Ustanovení znějí takto:

§ 36 Ministr financí je oprávněn

a)provádět opatření potřebná k překonání dočasné neshody mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu až do výše 6% celkových výdajů státního rozpočtu schválený zákonem o státním rozpočtu na příslušný rok, zejména opatřovat prostředky úvěrem nebo prodejem státních pokladničních poukázek, které jsou k tomuto účelu vydány.

b) poskytovat státní záruky k zajištění splátek úvěrů a obdobných forem finanční výpomoci a úroků z nich, upravených o případné kurzové rozdíly, a dalších výdajů spojených s úvěry a obdobnými formami finanční výpomoci určených k financování vládou schválených rozvojových programů.

(2) Státní záruky lze poskytnout pouze do výše, v níž souhrn splátek podle odstavce 1 písm. b) splatných v jednotlivých kalendářních rocích nepřekročí v těchto rocích 8% předpokládaných příjmů státního rozpočtu republiky.

Lze poskytnout záruky za nedefinovanou výši závazku, protože kritériem zákona není výše závazků, které budou státem zaručeny.

Ministr financí musí posoudit

a) zda se jedná o vládou schválený rozvojový program, a současně

b) zda souhrn veškerých splátek, tedy všech poskytnutých záruk i z minulých let, nemůže v žádném budoucím rozpočtovém roce překročit zákonem stanovených 8% příjmů v rozpočtu

Potud by bylo snad vše v pořádku, kdyby v samotné smlouvě o poskytnutí státní záruky. konkrétně v bodě 2. nebylo stanoveno, že se stát zavazuje, že v případě negativní čisté hodnoty aktiv splatí příslušnou částku do tří let tak, že padesát procent platby splatí do roka. Za předpokladu, že by předpokládaná čistá hodnota aktiv byla negativní a částka kterou se stát zavázal zaplatit přesáhla spolu s ostatními splátkami 8% předpokládaného příjmu rozpočtu, mohlo by takovéto ujednání být dokonce považováno našimi soudy za absolutně neplatné (na rozdíl např. od soudů německých, kde by za neplatnou bylo takovéto ujednání považováno pouze částečně).

Vzhledem k předpokládanému příjmu státu v roce 2001, jež je zhruba. 627 mld. Kč, vzhledem k informaci. že ztráta. k jejímuž uhrazení se stát zavázal může činit podle jednoho z odhadů i 170 mld. Kč. by se tak stát v souladu s ustanovením bodu 2. smlouvy o státní záruce zavázal ke splacení částky 85 mld Kč, což by byla částka, která sama o sobě převyšuje zákonem danou možnost. Takovýmto způsobem koncipovaná smlouva, bez jasného nastavení horní hranice případné splátky či splátek, by však musela být pro rozpor s obsahu nebo účelu právního úkonu s kogentní právní normou považována za absolutně neplatnou. Není ani vyloučeno, že v dané věci mohou existovat i jiné důvody neplatnosti, např. pro obcházení účelu sledovaného zákonem případně pro rozpor s dobrými mravy.

Vážné pochybnosti mohou existovat i o tom, že se v případě sanace banky jedná o rozvojový program. Osobně se domnívám, že tomu tak není, jasná pravidla pro určování rozvojového programu vládou však nemám k dispozici. Bohužel se mi nepodařilo ani zjistit, jaká je praxe státu v těchto otázkách. Dalo by se s jistou dávkou nadsázky dokonce tvrdit, že rozvojový program je vše, co za něj vláda prohlásí. Takovýto stav by byl naprosto absurdní.

Stav v rozhodování o tom co je rozvojový program a v poskytování státních záruk vedl dokonce ke změně zákona o rozpočtových pravidlech. V důvodové zprávě se k příslušnému ustanovení, jež se týká státních záruka rozvojových programů dokonce uvádí: „V době, kdy je vytvářen nebývalý tlak na poskytování státních záruk obecně například různým fondům s nejasnou právní formou (na rozvoj bydlení, na venture kapitál, na podporu podnikům v nesnázích), je třeba trvat na podmínce rozvojovosti programu a jeho adresnosti. Ze zkušenosti některých jiných států vyplývá, že naše dosavadní právní úprava státních záruk je dosti benevolentní. Světová banka například doporučuje zpřísnit poskytování státních záruk tom smyslu, že stát nebude garantovat jistinu i úrok ve stoprocentní výši, ale bude požadována spoluúčast úvěrující banky na riziku.“

Na rozdíl od autora důvodové právy se však nedomnívám, že by byl benevolentní zákon. Příliš benevolentní byla spíše exekutiva při jeho aplikaci. Dokonce by se mohlo zdát, že uvedený zákon nerespektovala nebo alespoň obcházela jeho ustanovení.

Vzhledem k výše uvedenému si nejsem vůbec jist tím, zda bylo možné k poskytnutí státních záruk v daném případě vůbec zákona o rozpočtových pravidel použít.

Zpřísnění podmínek pro poskytování státních záruk je dáno i stanovením podílu celkového objemu poskytnutých záruk na celkovém objemu výdajů státního rozpočtu v každém roce.

Nemožnost MF ovlivnit výši plnění státní záruky

Nároky ze smlouvy mají být uplatněny nikoli dle skutečného odhadu plnění zárukou zajištěných závazků, nýbrž na základě kvalifikovaného odhadu tohoto plnění. Odhad hodnoty aktiv má být nejprve proveden samotnou ČSOB, resp. jí jmenovaným auditorem (s tím, že již při tomto odhadu může ČSOB na základě vlastního uvážení použít při ocenění libovolného jí vybraného majetku, závazku a podrozvahových položek jí stanovenou tzv. reálnou cenu namísto ceny účetní).

Smlouva sice předpokládá, že výsledek ocenění aktiv ČSOB a , „jejím“ auditorem bude přezkoumána auditorem jmenovaným MP, který má právo navrhnout úpravy, avšak nestanoví žádný způsob postupu v případě, že ČSOB (auditor ČSOB) odmítne takové úpravy provést. Smlouva pro tento případ počítá pouze s právem ČSOB vyřešit spory ohledně hodnoty konkrétních aktiv tím, že ČSOB může (ale nemusí) tato aktiva prodat KOB (a KOB je v takovém případě povinna je od ČSOB koupit) za cenu „rovnou čisté účetní hodnotě takového aktiva“ zvýšenou o úrok 3M PRIBOR + 0,9% od 19.6.2000 a sníženou o případně ČSOB přijaté plnění z daného aktiva po 19.6.2000. To znamená, že ČSOB není povinna ani motivována jakkoli ustupovat od vlastního odhadu hodnoty aktiv bývalé IPB - výši plnění ze státní záruky tak stanoví subjektivně sama ČSOB.

Státní záruka sice nestanoví závazné konkrétní datum, ke kterému musí být čistá hodnota aktiv bývalé IPB mezi stranami odsouhlasena (a teoreticky tak poskytuje časově neomezený prostor pro dosažení kompromisního řešení), avšak stanoví, že celá splatná částka je retroaktivně úročena úrokovou sazbou 3M PRIBOR + 0,9% (tj. sazbou o 0,9% vyšší než za jakou si na trhu půjčují peníze české banky) počínaje dnem 19.6.2000, do zaplacení. Tím fakticky nutí MF k co nejrychlejšímu jednání - buď v podobě odsouhlasení ocenění stanoveného ČSOB nebo v podobě sjednání odlišných, pro stát výhodnějších podmínek plnění.

Smlouva ČSOB umožňuje inkasovat platbu ze záruky i ponechat si aktiva

Přestože se MF fakticky zavázalo za splnění závazků dlužníky IPB, z textu smlouvy plyne, že (nebudou-li podmínky smlouvy novou dohodou změněny) je vyloučena tzv. subrogace v případě plnění státu. To znamená, že bude-li ručitel (stát) plnit namísto dlužníka např. úvěrového dlužníka bývalé IPB), nestává se po splnění ručitelského závazku automaticky věřitelem zaručené pohledávky a nenáleží mu tedy práva na plnění z pohledávky zajištěné jeho ručením. Tím dojde k tomu, že ČSOB je podle podmínek smlouvy oprávněna obdržet plnění jak od státu, tak od původního dlužníka, a obě tato plnění je oprávněna si ponechat.

Ocenění aktiv ke dni, kdy již platila státní záruka na tato aktiva

Je zajímavé, že ocenění aktiv se provádí ke dni 19.6.2001, tj. ke dni, kdy již nabyla účinnosti záruka MF za veškerá aktiva bývalého podniku IPB (srov. Čl. 2.4 smlouvy - „Pro vyloučení jakýchkoli pochyb, se tímto MF navíc k veškerým přijatým závazkům a zárukám obsaženým v této Smlouvě zaručuje za aktiva Podniku a Organizační složky“.) To by mělo znamenat, že ke dni ocenění veškerá oceňovaná aktiva již byla zajištěna státní zárukou a jejich hodnota tedy nemohla být horší, ale naopak jen lepší, než účetní. Dosud prováděná ocenění ČSOB tuto skutečnost neberou v úvahu.

Nákupní opce MF/KOB situaci neřeší

KOB má podle smlouvy právo na základě vlastního uvážení, avšak nejpozději do 19.6.2001. požadovat, aby jí ČSOB prodala (za cenu rovnou čisté účetní hodnotě příslušného aktiva ke dni 19.6.2000) jakékoli aktivum IPB, avšak pouze pokud toto aktivum je součástí revitalizačních/restrukturalizačních programů garantovaných nebo prováděných vládou ČR, KOB nebo jejími dceřinými společnostmi. Nákupní opce KOB je tak co rozsahu omezena rozsahem vládních restrukturalizačních programů a nikdy nepokryje veškerá aktiva bývalého podniku IPB. Stát tak v naprosté většině nemá možnost „ubránit“ se příliš vysokému plnění ze záruky tím, že by aktiva bývalé IPB od ČSOB koupil a výnos z nich následně použil alespoň k částečnému snížení nákladů na plnění ČSOB

Právo ČSOB podnik IPB státu „vrátit“

ČSOB má právo „vrátit“ získaný podnik ve stavu, v jakém se bude v té době nacházet, zpět KOB s tím, že KOB je v takovém případě zavázána podnik v takovém stavu koupit za cenu rovnou veškerým nákladům vynaloženým ČSOB v souvislosti s „dočasným držením“ podniku, jakož i případnou cenu, kterou ČSOB zaplatila za podnik IPB (podle smlouvy o prodeji podniku). Toto právo ČSOB je časově omezeno do 19.6.2001 a zároveň podmíněno tím, že nastaly některé ve smlouvě vyjmenované skutečnosti (z nichž některé - vztahující se k ovládání IPB Pojišťovny, a.s. - zřejmě nastaly).

Kromě toho má ČSOB stejné právo - ovšem časově omezené - v případě, kdy MF porušilo závazky ze smlouvy nebo ČNB porušila závazky ze smlouvy a slibu odškodnění, který poskytla ČSOB. Stát tak de facto ručí za splnění závazků ČNB ze slibu odškodnění (ten je sám tak jednostranně formulován a neposkytuje ČNB žádné možnosti kontrolovat, zda výzvy k platbám ze strany ČSOB jsou skutečně oprávněné nebo ne, že nezbývá než věřit, že ČSOB svého zvýhodněného postavení nezneužije - na tak důležitou smlouvu je to jen velmi malá útěcha ).

Právo ČSOB požadovat, aby od ní stát kdykoli odkoupil jí určená aktiva

ČSOB má právo požadovat, aby od ní KOB kdykoli odkoupila jakékoli aktivum. Tato specifická prodejní opce ČSOB není ničím podmíněna - je tedy zcela na vůli ČSOB zda a ve vztahu ke kolika aktivům tuto opci uplatní. Pokud se ČSOB rozhodne specifickou opci uplatnit, prodá vybraná aktiva KOB (a KOB je povinna je na výzvu ČSOB koupit) za cenu „rovnou čisté účetní hodnotě takového aktiva“ zvýšenou o úrok 3M PRIBOR +0,9% od 19.6.2000 a sníženou o případně ČSOB přijaté plnění z daného aktiva po 19.6.2000. Časově je uplatnění specifické opce omezeno do 19.6.2001, resp. data odsouhlasení čisté hodnoty aktiv podniku oběma stranami, podle toho, které z dat nastane později. To znamená, že CSOB si právo specifické prodejní opce podrží i po dni 19.6.2001, kdy již stát (KOB) nebudou mít žádné (ani na restrukturalizaci vázané) reciproční opční právo k nákupu jakýchkoli aktiv z bývalého podniku IPB

Úplata za státní záruku je ve skutečnosti mechanismem, jak stát uhradí ČSOB kupní cenu, kterou se zavázala za podnik zaplatit

Ve zvláštním dokumentu nazvaném „Kompenzace záruky“, který má formu dopisu ČSOB MF, ze dne 19.6.2000, se ČSOB zavázala zaplatit za vystaveni záruky MF poplatek, který je násobkem čísla 0,014 a hodnoty tzv. rizikově vážených aktiv (tj. aktiv bývalé IPB s nižším než státním rizikem - typicky průmyslové úvěry), jež si ČSOB na konci transakce. po případných převodech aktiv na základě prodejní opce ČSOB, rozhodne skutečně ponechat. Tento poplatek tedy teoreticky motivuje ČSOB převést většinu aktiv bývalé IPB do KOB za účetní hodnotu tak, aby základ pro výpočet poplatku za ručení minimalizovala. I kdybychom však vyšli z hypotézy, že si ČSOB ponechá naprosto všechna aktiva a že všechna aktiva IPB byla rizikově vážená (tedy maximální možná výše poplatku) nemohla by výše poplatku činit více než 4,5 mld. Kč.

Mechanismus pro výpočet poplatku však dále stanoví, že od takto vypočtené výše poplatku bude odečtena tzv. Konečná kupní cena, kterou má podle smlouvy o prodeji podniku ČSOB za podnik zaplatit bývalé IPB, nyní v nucené správě.

„Takto určená výše kompenzace se snižuje o částku Konečné kupní ceny tak, jak je definována ve Smlouvě o prodeji podniku. V případě, že Konečná kupní cena bude stanovena až po zaplacení výše kompenzace, vrátí MF (na základě výsledků jednání o koupi Podniku (IPB) ze dne 19.6.?000) ČSOB částku ve výši Konečné kupní ceny.“

Dokument „Kompenzace záruky“ současně zvlášť stanoví, že tato Konečná kupní cena bude ČSOB ze strany MF uhrazena vždy. Má se tudíž za to, že podpis tohoto dokumentu MF zakládá povinnost MF zaplatit ČSOB částku ve výši Konečné kupní ceny dle výše uvedených podmínek. To znamená, že když Konečná kupní cena podniku IPB podle smlouvy o prodeji podniku bude vyšší než dle shora uvedených pravidel vypočtený poplatek (maximálně výše uvedené 4,5 mld. Kč), nejenže stát od ČSOB za vystavení záruky nic nedostane. ale naopak bude zavázán ČSOB rozdíl mezi poplatkem a Konečnou kupní cenou doplatit.

Tímto krokem stát fakticky umožnil ČSOB zcela zdarma získat státními prostředky „očištěnou“ IPB - nejprve totiž poskytl ČSOB veřejnou podporu (státní záruku za veškerá aktiva IPB), čímž „doplnil“ opravné položky chybějící bývalé IPB (navíc v ČSOB subjektivně stanovené výši) a následně se zavázal, že ČSOB uhradí i kupní cenu podniku IPB. Na rozdíl od ostatních případů veřejné podpory bankám (kdy se vynaložené prostředky vrátily alespoň zčásti v podobě příjmu z privatizace) tedy stát uzavřením smluvní dokumentace předem souhlasil s tím, že nebude naprosto nijak kompenzován za jím vynaložené veřejné prostředky. Tuto kompenzaci zjevně bylo možné získat v podobě jinak strukturovaného poplatku za poskytnutou státní záruku, jednáním s dalšími zájemci o podnik IPB atd. Jestliže tak MF neučinilo, nepochybně tím poskytlo obrovskou a přinejmenším z dnešního pohledu neodůvodněnou výhodu ČSOB.

Sluší se rovněž poznamenat, že závazky MF z dokumentu „Kompenzace záruky“. přestože zjevně zakládají další veřejnou podporu státu společnosti ČSOB, která je navíc poskytována k veřejné podpoře na základě smlouvy, nebyly nikdy schváleny Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže podle zákona o veřejné podpoře. Tím tedy MF citovaný zákon nepochybně porušilo.

Základní logické problémy konstrukce stávajícího smluvního vztahu mezi MF a ČSOB

by se tedy daly shrnout do následujícího závěru:

Je legitimní, že ČSOB za podnik IPB nucenému správci nic nezaplatí, jestliže tento podnik neměl žádnou kladnou hodnotu. Není legitimní, že ČSOB za podnik IPB nic nezaplatí v případě, že tento podnik kladnou hodnotu měl jenom proto, že místo ní se z neznámých důvodů za tyto hodnotu zavázal zaplatit IPB (tedy akcionářům IPB) stát. ČSOB tedy opět může inkasovat dvakrát - poprvé v podobě kladné hodnoty převzatého podniku a podruhé v podobě náhrady kupní ceny, kterou za ni uhradí stát. Je naprosto nelogické, že ČSOB odmítla zaplatit za objektivně získanou hodnotu a že MF s touto podmínkou souhlasilo. MF navíc tuto podporu poskytlo v rozporu, když si pro ni nevyžádalo příslušnou výjimku ze zákazu veřejné podpory.

Bez ohledu na právě uvedené rovněž není legitimní, že ČSOB neposkytne státu žádné protiplnění za poskytnutou veřejnou podporu, když má navíc možnost sama subjektivně určit výši této podpory. I když je zřejmý účel poskytnuté veřejné podpory - rychlá stabilizace bankovního sektoru - nelze zjevně souhlasit s poskytnutím podpory „za každou cenu“. v příjemcem stanovené výši, když navíc příjemce není nijak zavázán ani motivován tuto výši minimalizovat.

Co je však zcela zarážející je skutečnost, že se do promítané hodnoty IPB nepromítá hodnota bankovního trhu, kterou ČSOB s IPB získala. Je přitom nabíledni, že v případě likvidace IPB standardní metodou, by ČSOB zdaleka nezískala takový podíl po IPB, jaký by asi získaly na drobnou klientelu orientované KoB či Spořitelna, které k tomu účelu disponovaly mnohem rozsáhlejší sítí poboček. 22% trhu a zhruba 3 mil. klientů představuje jistě značný potenciál Dá se dokonce tvrdit, že se ČSOB stává plně konkurenceschopná právě díky daru, který od státu v podobě IPB dostala.

Ze shora uvedeného podle mého soudu vyplývá, že celá řada ustanovení transakčních smluv je přinejmenším sporná a není vyloučeno, že by je nezávislý soud mohl kvalifikovat jako ustanovení, jež jsou v rozporu s dobrými mravy. Kromě toho jsem přesvědčen i o tom. že některá ustanovení jsou přímo v rozporu s platnou českou právní úpravou. Naprosto zjevné je i to, že smlouvy jsou koncipovány příliš jednostranně a v podstatné míře zvýhodňují ČSOB. Je však sporné, zda by mohly být považovány za neplatné pouze pro svoji jednostrannost. Tím jsme se dostali k otázce platnosti či neplatnosti transakčních smluv. Předem bych jen uvedl, že se jedná o otázku, v níž je rozhodující konečný verdikt soudu.

Obchodní zákoník neupravuje případy absolutní neplatnost právních úkonu a je nutné použit úpravy občanskoprávní. Obchodní zákoník upravuje důvody relativní neplatnosti v § 264. Tato úprava však vylučuje použitelnost § 40 a občanského zákoníku. § 267 odst. 1 obchodního zákoníku poněkud relativizuje dělení neplatnosti na absolutní a relativní. Záleží tedy na právním posouzení, zda některé zákonné zákazy a příkazy ve smlouvě porušené byly stanoveny na ochranu pouze účastníka právního vztahu (relativní neplatnost, pokud by se jí účastník dovolal), nebo zda se chrání veřejný zájem (v takovém případě jde o neplatnost absolutní).

S výhradou možné „relativizace“ lze mezi důvody absolutní neplatnosti zařadit:

Rozpor obsahu nebo účelu právního úkonu s kogentní právní normou, obcházení účelu sledovaného zákonem, příkrý rozpor s dobrými mravy, počáteční a objektivní nemožnost plnění, nedostatek právní způsobilosti jednajícího, nedostatek zákonem vyžadované formy.

Není vyloučeno, že zejména první tři důvody mohou hrát určitou roli i ve zkoumaném případě.

S pozdravem

Vladimír Balaš