ZÁVOD ZAČÍNÁ

Do cílové rovinky je zatím daleko

Otázka, zda bude Česká republika usilovat o nové stíhačky, je zodpovězena. Vláda minulý týden uložila ministru obrany Vetchému, aby do konce listopadu vypsal společně se třemi dalšími ministry tendr na 24 nebo 36 víceúčelových taktických nadzvukových letounů za zhruba sto miliard korun. Ministerské odhady předpokládají, že na předložení nabídek bude mít pětice výrobců supersoniků pět měsíců, dalších pět měsíců se bude vláda rozhodovat o nejlepším kandidátovi. První stíhačka pro Českou armádu by se tak podle tohoto scénáře měla začít vyrábět už v polovině příštího roku. Stát na to nemá. Je však bláhové si myslet, že se tak skutečně stane. Za prvé si vláda nechala otevřená zadní vrátka s tím, že žádný z kandidátů nakonec nemusí být vybrán. „Pokud by žádná z nabídek vládě nevyhovovala, mohlo by se stát, že armáda stíhačky nenakoupí, připustil Vladimír Vetchý. To je dost pravděpodobné, protože brzký nákup supersoniků má mnoho vlivných odpůrců. Jedním z nich je například ministr financí Mertlík, který je po letních útocích opozice opět silný v kramflecích. Patří k nim také předseda bezpečnostního výboru Parlamentu Petr Nečas a s ním vlastně celá pravice, která v otázce nákupu letadel žádá širší politický konsenzus. Tito lidé si dokázali spočítat, že rozpočet na stomiliardovou investici jednoduše nemá. Už nyní jsou všechny armádní investice zmrazeny na pět let vzhledem k 72 lehkým bitevníkům z Aera Vodochody. Ty představují pro armádní rozpočet sumu padesáti miliard korun. Co udělá s armádní pokladnou dvojnásobný výdaj rozložený do deseti či patnácti let? Nelze zapomínat na další náklady na provoz, údržbu a náhradní díly během dvou tří desetiletí životnosti letounů, nepočítajíc investice do veškerého technického zázemí. Poláci a Maďaři už dávno na nové stíhačky zapomněli a věnují se raději modernizaci nepříliš zastaralých MiG 29. Česká republika se jich před lety zbavila výměnou za polské vrtulníky PZL Sokol. Offsety s otazníkem. Odpověď na otázku platební schopnosti státu by měly dát offsety, tedy kontrakty a investice minimálně ve stomiliardové výši, které má do České republiky přilákat vítězný kandidát. Nad tím ale visí v pořadí druhý otazník. Vítězná firma musí ode dneška do sedmi měsíců nasmlouvat v tuzemsku zakázky za sto miliard korun. Když se ale člověk rozhlédne po startovním pelotonu zájemců, naskytne se mu spíše žalostný pohled. Francouzský Dassault zatím v tuzemsku nepůsobí, nemá zde zastoupení a nedává ani najevo, že by měl připravený jediný offsetový kontrakt. To platí také o americkém Lockheedu. Boeing má sice v Česku investované peníze do vodochodského Aera, to mu ale nepomůže, protože mu to stát neuzná jako offset. Komise totiž může uznat jen případy s datem po 28. prosinci 1998. Možná že to americkému obru ani nebude příliš vadit – potřebuje přece nejdříve zinkasovat peníze z bitevníků. Vždyť více než osmdesát procent letounu L–159 pochází z USA. Zbývají britsko–švédské konsorcium Bae/Saab a evropská EADS, které sice v uplynulém roce byly poměrně agilní, dostupné informace ale uvádějí, že dosud se mohou pochlubit zakázkami v řádech pouhých milionů korun. A odsud je ke sto miliardám ještě daleko. Nad offsetovým závodem tedy visí mračna nejistot. Není nepravděpodobné, že někteří zájemci nakonec ze soutěže odstoupí a vládě nabídku vůbec nepředloží. Pokud na jaře bude mít vláda vůbec z čeho vybírat, bude muset hledat způsoby financování. Do toho ještě vstoupí řada proměnných veličin, které mohou výběrové řízení urychlit, nebo naopak úplně zastavit. Jsou to blížící se parlamentní volby, zesílený lobbing jednotlivých výrobců (účastníků tendru i domácí opozice, ale také producentů raket, jež jsou alternativou ke stíhačkám) či pokračující pády dosluhujících migů.

Co jsou to offsetové programy Mnohokrát skloňované slovo offset představuje státní program, na základě kterého vláda přiměje úspěšného uchazeče o velkou státní zakázku k určitým kompenzacím pro národní hospodářství. „Přesná definice offsetu neexistuje, každá země si tyto programy přizpůsobuje svým potřebám, říká člen offsetové komise ministerstva průmyslu a obchodu Martin Štícha. V České republice jsou offsety použity poprvé právě na nákup nadzvukových stíhacích letounů. Vláda v jejich rámci stanovila, že ten, kdo republice dodá letouny za čtyřicet miliard, přinese zemi kompenzace minimálně ve stejné výši. A to jak v podobě přímých investic, tak v podpoře exportu, podpoře výzkumu a vývoje, zvyšování zaměstnanosti, podpoře malých a středních podniků a budování společných podniků s tuzemskými partnery. Smyslem těchto kompenzací je nahradit ztráty výrobních a pracovních příležitostí, které vzniknou české ekonomice tím, že veřejná zakázka se uskuteční v zahraničí. Cílem je také zvýšit konkurenceschopnost tuzemské ekonomiky, přilákat nové technologie a investice, podpořit rozvoj regionů a místní výzkum a vývoj a založit dlouhodobou spolupráci s renomovanými firmami ze zahraničí. Česká republika sestavila seznam 140 firem určených pro tuto kooperaci.

(han)