RESTAURACE KOGO - Restaurace se popularity a přízně hostí domohou různě. Vyhlášenou kuchyní, atraktivním interiérem, příjemnou obsluhou či přijatelnými cenami. Existuje však v české metropoli podnik, který podle mnohých ničím z tohoto nevládne. Přesto je vzýván coby Mekka pražských restaurací.
Z pražské restaurace Kogo vás jako první atakuje zahrada pod mohutnými stromy v příjemném prostředí vnitrobloku „Slováče“. Za ní potom nevzhledný, tolik však dnes módní igelitový stan a ještě dále pak vlastní kamenná restaurace. Protože však nepanuje „zahrádkové“ počasí a potit se v umělohmotně vonícím „šapitó“ se zmuchlanými okny mě neláká, rozhoduji se pro lokál. Není to má prvá návštěva, už kdysi jsem se pokoušel objevit onen fenomén, který sem denně táhne desítky, ba stovky lidí z vysoké až nejvyšší manažerské vrstvy. Marně. Dnes se o to pokusím znovu.
Odpuzující odér kuchyně
Veliká hala s celou jednou prosklenou stěnou a zčásti i střechou; takový podolský bazén, tak působí prostor na první pohled. Co je příznačné a bylo tu vždy, to je odér z dopředu otevřené kuchyně. Bohužel ne ten lákající vonnými pečeněmi či libou vůní zeleniny, spíše ten druhý, méně populární.
Hned u vchodu se mě zmocňuje číšník a vede mne oblakem pachů druholigové přístavní krčmy halou až k malému stolku, kam ani odkud není příliš vidět. Zřejmě mne odhadl na hosta, jímž by se podnik honosit moc neměl. Nestěžuji si, výseč pohledu mi otevírá možnost sledovat personál u velkého baru. Dobře přehlédnu i velkou část kuchyně, což se později ukáže jako velmi zajímavé.
Zdaleka není plno, černovlasí mládenci v růžovoučkých košilích mají nad hosty téměř početní převahu. Přesto si odčekám dlouhých 17 minut, než se objeví jeden z nich s nabídkou. Po celou dobu jukám zpoza sloupu, zčásti obloženého kamením, zčásti krémovým táflováním, a zvědavě sleduji činnost personálu. Zatímco několik stolů, včetně mého, nemá ještě předloženy lístky, na baru se vytvořil růžový obláček číšníků. Mají k diskuzi jistě cosi velezajímavého, když kvůli tomu ponechají hosty jejich osudu. Jeden z nich mne přece jen zaregistroval a přinesl jídelní lístek. Přestože přetéká těstovinami a je až zbytečně rozsáhlý, nechci riskovat další a další čekání, proto si, aniž bych pročítal vše, na první „drc“ objednávám. Jen abych to stihnul před jeho odchodem.
Číšník je zde kupodivu obratem a první chod mi předkládá vmžiku. Trippa alla Romana je zvláštní dršťková polévka, možná je lépe říci zadělávané dršťky. Hustá konzistence na talíři připomíná antukově zbarvenou hladinu, která se marně a jen místy dere ke světlu skrze souvislou plochu dršťkových „ker“, zcela pokrývajících povrch. Od naší polévky se dost liší, je bez majoránky, zato však s bílým vínem, tomaty a spoustou cibule.
Lehce nakyslá tekutina dolaďuje na poměrně velké kousky pokrájený jeden z kravských žaludků, voní jihem a byla by jistě úžasná, kdyby… kdyby nebyla studená. Takto se chuťové variace nerozvinuly, zbyla jistá trpkost po víně a rajčatech, vazké dršťky zahrály sólo, trochu nedotažené, a celý dojem jaksi rozplizl do neuchvacujícího vytracena.
Restaurace bez tváře
Čekání na debaras, opět o hodně delší, než bylo nezbytné, si krátím dalším obhlížením těch sektorů hospody, které mi umožní vidět má dobře utajená pozice. I když nevidím vše, konečně zjišťuji, že Kogu chybí styl, výraz. Všemožně poskládané prvky nedovedou navodit náladu, neumějí hosta „zahřát“. Silou moci se o to snaží elegantní polstrovaná polokřesílka a sympaticky vydlážděná podlaha, ale síly obou jsou chabé. Proti mase eloxovaných aluminiových rámů skleněné stěny, spíše proti jejich odosobněnému chladu, nemají šanci.
Když už nebylo nač pohlédnout, otáčím se zpět ke kuchyni, zaslechnuv v ní jakýsi šramot. Z výdejního okénka se však nenoří talíř s mým telecím, ale, považte! Dvé mužských nohou „… chlupatých jak dva kaktusy“ a obutých do tenisek promaštěných tak, že by z nich mohl být slušný vývar. Ve vteřině se objevuje i jejich majitel, podsaditý snědý kuchtík. Usazuje se pohodlně v okénku a sleduje „růžovou“ konferenci u baru. Chybí mu jen doutník, který by klidně mohl odklepávat do Scallopine di vitello al pomodoro e funghi porcini, mého hlavního chodu, který se zjevuje v mezeře vedle jeho „posezu“.
„Můj“ obsluhující, nejrychlejší z pomalých, jej zaregistroval – ten pokrm, vydoloval z okénka a přikvačil s ním. Na oválku se skvěla krmě napohled lákající. Tři tenoučké plátky telecího, přelité signálně červenou omáčkou, v níž se bělala tělíčka podélně pokrájených hříbků. Kupička zlatavých plátků opečených brambor vyhlíží, jakoby kuchařovi vypadl měšec s historickými dukáty a ty se navršily právě v mé omáčce. Potěšen vzhledem a v naději na rehabilitaci za studené dršťky se dávám do souboje s jídlem.
Výzva na souboj
Bylo teplé, to je pravda. Pravda ale je i to, že šlo o skutečný souboj. Maso bylo přetažené, tuhé a suché. Ukrojit jej bylo jako odehrát třetinu hokejového mače bez střídání. Jeden z kousků dokonce, jak se mi zdá, pocházel z předchozího „vrhu“, z některé minulé porce. Od svých dvou souputníků se výrazně lišil a nabízel chuť, jakou čerstvé maso nikdy nemá, „ohřívanou“ chuť. Omáčka díky tomu vyzněla ostře, šťávy z masa ji nespoutaly, neboť žádné nebyly. A houby se s pikartem rajčat „rohožkózní“ úpravou telecího také příliš neskamarádily. Někde uprostřed spektra zahrály své krátké, smutné sólo a vzápětí zanikly v převaze tomatové dravosti. A napohled tolik sympatické „tolárky“ brambor? Bohužel byly cítit. Tukem, patrně ne nejčerstvějším, ve kterém byly opékány. Navíc nekřupaly, mokvaly a bředly v podivné sousto.
Rozčarován marně přemýšlím, co že je to za kouzlo, které sem vábí stovky lidí. Vždyť zde denně „vystřílejí“ až tisícovku kuvérů. To je pro mne údaj spíše varující. Mám touhu se zvednout a odejít. Než se však rozhodnu, přichází na pořad dezert. Objednal jsem si ho, pravda, ale klidně bych jej i oželel. Nicméně panna cotta con frutti di bosco je zde a musím se s ní porvat. Pohledově jde o asi nejvydařenější obraz dnešního podvečera.
Kužel alabastrově bílé, opalizující hmoty smetanového krému, po jehož úbočích stékají nachové potůčky šťávy. Přes vrchol přehozená narezlá kštice rybízu, v rudém „oku“ hladiny ovocných „freshů“ plody malin, borůvek a jahod. Ovoce také bylo nejpříjemnějším aktem celé podvečerní hry. Svěží a čerstvé, lehce sugestivní, si na nic nehrálo a odvedlo očekávané. Panna cotta už tak nerezonovala. Možná pro vyšší podíl želatiny postrádala tu příjemnou, hladivou, smetanovou chuť, jež tak dobře ladí se sebevědomými valéry lesních plodů. Byla pevná, pravda, ale nevýrazná, umělá chuť nabytá želatinou vyzněla levně, jako v cukrárně třetího ranku.
Za tohle představení, trochu teatrální, trochu levné, které rozhodně není o vrcholné gastronomii, mi k úhradě předepsali 1200 korun. Cena zde zřejmě obvyklá, ale ve souvztažnosti k servisu, nepřekvapujícímu interiéru a jen prostředním představením kuchyně mi přijde nadnesená. Nevím, zda hostům do jídla přidávají zázračný prášek, vzbuzující touhu po návratu. Pokud ano, mně ho nedali.
