Rusko by mělo umožnit „zákaznickou“ kontrolu některých plynových zařízení
Spor mezi Ruskem a Ukrajinou je letitým plynárenským evergreenem. V dobách existence SSSR bývalo výsledkem krátkodobé snížení dodávek směrem na západ, což většinou odnesly bratrské země RVHP; dolarových dodávek pro západní Evropu se zpravidla ani netklo. Dělo se tak převážně tehdy, když dlouhodobější mrazy vyšroubovaly sovětskou spotřebu plynu a na ostatní odběratele se jaksi nedostávalo. Doba však pokročila a jak SSSR, tak RVHP jsou již součástí trochu frustrujících dějin. Ruské mrazy to však zjevně neberou v potaz. Z „interních“ potíží se stala záležitost mezinárodního významu; viníkem byla shledána Ukrajina. Abychom byli spravedliví, ani její chování nebylo vždy zcela bezproblémové. Připomeňme jen, že ukrajinská premiérka nemohla kvůli „plynárenským záležitostem“ po určitou dobu cestovat do Moskvy, aniž by riskovala zatčení.
Kupecké počty Dalo by se tedy říci, že vedle jolky a dědy Mráze zavedlo Rusko další novoroční obyčej – krácení dodávek plynu. Letos se však zdá, že jeho kreativita v dané oblasti se rozrostla o další úroveň. Ještě nikdy se nestalo, aby byl – třeba jen na krátkou dobu – úplně zastaven export plynu pro zahraniční odběratele. Ze zpráv v polovině minulého týdne vyplývalo, že exportní dodávky ruského plynu byly následující: Rakousko deset procent sjednaného objemu, Slovensko 25, Česká republika 25, Rumunsko 25, Německo přes Waidhaus nula, Bulharsko nula, Makedonie nula procent a tak dále. Od čtvrtka byly již na měřidlech plynu z Ruska na Ukrajinu samé nuly všude. Ukrajina žaluje na Rusy, že nedávají plyn, Rusové žalují na Ukrajinu, že zavírá exportní plynovody. Kde je ale pravda? Pokud použijeme kupecké počty, potom docházíme ke zvláštnímu výsledku. Spotřeba ruského plynu na Ukrajině – na úrovni sjednaných dodávek – je něco přes devadesát milionů metrů krychlových plynu denně. Export ruského plynu přes Ukrajinu činí denně asi 300 milionů metrů krychlových. Pokud by Rusko zadržovalo denní dodávku pro Ukrajinu ve výši 65 milionů metrů krychlových jako odvetu za údajně nesplacený plyn a Ukrajina si tento plyn z potrubí dále odebírala na úkor tranzitu, stále by pro export mělo zbývat minimálně 235 milionů metrů krychlových. Kdepak asi jsou?
Přidusit odběratele Evropská unie tvrdošíjně – a správně – deklaruje tento spor jako čistě obchodní záležitost. Konec konců, co je nám do toho, že se dva obchodní partneři nejsou schopni dohodnout? Pro EU je dodavatelem plynu Rusko, a to své obchodní povinnosti neplní. Snaha zatáhnout unii do pozice jakéhosi arbitra je tedy mimořádně riskantní; donutila by totiž Evropu, aby se přikláněla na jednu z znesvářených stran a posílila ji ve sporu, který se jí bezprostředně právně netýká. Existují přece mezinárodní arbitrážní instituce, jejichž základním posláním je řešit právě takovéto spory. Kde však hledat důvody neutěšeného stavu, jehož jsme svědky a v budoucnu možná i oběťmi? Nabízí se několik vysvětlení; nevím, které je pravděpodobnější. V prvé řadě je možné, že spotřeba plynu v Rusku nekontrolovatelně vzrostla tak, že na export již mnoho nezbývá. Pokud by tomu tak bylo, vyřeší se celý problém spolu s růstem atmosférických teplot; poučení však zůstane. Druhou možností je fakt, že Rusko založilo krytí svého státního dluhu na křivce rostoucích cen ropy – a tedy i ceny zemního plynu. Dramatický pád světových cen ropy ve druhé polovině loňského roku musí být nepochybně provázen i značným poklesem ceny zemního plynu. Za této situace by však příjmová část rozpočtu nebyla ani zčásti schopna pokrývat rostoucí deficit. Řešením by ovšem bylo zachování či nejlépe zvyšování ceny zemního plynu. Proč tedy evropské odběratele trochu nepřidusit, aby ještě rádi přijali nové cenové podmínky Gazpromu?
Ztracená důvěra Zastavení dodávek zemního plynu, zvláště v období třeskutých mrazů, je svým způsobem válečným aktem. Je to válka bez vojska, bez tanků a bez munice; přesto může mít značné oběti: poškozenou ekonomiku, společenský chaos a, nedej Bože, třeba i oběti na civilním obyvatelstvu. Jako každá válka, i tato musí mít nějaký konečný cíl. Je jím posílení velmocenského postavení? Hospodářský a politický diktát? Nevím. Vím však, že takový akt bude mít dlouhodobé důsledky v poklesu mezinárodní důvěry. Povede nikoli k posílení ruské pozice, ale k prohloubení příkopu mezi „evropským“ a „asijským“ způsobem myšlení. Povede k tomu, že Evropa se začne stavět zády k ruskému plynu a bude o to silněji hledat jiné energetické alternativy a nové, spolehlivější zdroje plynu, i kdyby měly být dražší. Plynovod North Stream, v nějž vkládají naděje jak Rusové, tak Němci, a který Poláci trefně označují jako „plynovod Molotov–Ribbentrop“, se tak může stát mnohem obtížněji uskutečnitelným. Evropa jej třeba nebude už chtít. Důvěra se totiž buduje dlouho, ale ztrácí rychle; i ta mezinárodní.
Šance pro EU Vraťme se však k možnému dalšímu vývoji celého problému. Pro Evropu, a Evropskou unii zvláště, je to náročná zkouška. Nejde přitom jen o to vydržet tlak, kterému jsou vlády vystaveny ze strany nespokojených či zoufalých odběratelů. Jde především o udržení jednotného názoru celé Evropské unie. A tady vzniká jistá potíž. Tradiční závod Německa a Francie, kdo bude mít lepší vztahy s Ruskem, rozhodně nepřispívá k jednotnému postoji. Důvody jsou nejen v dávnější historii vztahů, ale působí zde i silný vliv národních plynárenských lobby, kterým obchod s ruským plynem po dlouhá léta přinášel mimořádné zisky utužující přátelské osobní svazky s východním producentem plynu. Definovat evropskou strategii chránící členské země před vydíráním, jehož jsme právě svědky, je za těchto okolností poněkud obtížný úkol. Ukazuje se však, že bruselští byrokraté si přes tyto vnitřní názorové odlišnosti vlád jednotlivých členských zemí začali dobře uvědomovat nebezpečí, jež představuje nekontrolovatelná liberalizace trhu se zemním plynem. K velké nelibosti Rusů tak krok za krokem vzniká bezpečnostní strategie EU, která v evropském plotě zaceluje díry, jimiž by mohly vstupovat do jejího ekonomického prostoru subjekty s poněkud hypertrofovanými mocenskými ambicemi. Ostatně i jedním z klíčových cílů českého předsednictví Evropské unie je energetika úzce spjatá s růstem bezpečnosti a spolehlivosti. Inu, zdá se, že jsme dostali nečekanou šanci v tomto ohledu něco podniknout.
Pomohou měřidla?
Barevné papíry z vánočních dárků u nás již dávno odvezli popeláři; ve světě pravoslaví však Vánoce vypukly před pár dny. Je nutno doufat, že po návratu Rusů a Ukrajinců od svátečních stolů do zaměstnání, se situace opět trochu zkonsoliduje. Skutečností však zůstává, že tento plynový dárek pod ukrajinský stromek se ruskému dědovi Mrázovi moc nevyvedl.
Lze si jen těžko představit, že by plynová krize v současném rozsahu přetrvala delší dobu. Nepřináší totiž nikomu nic dobrého. Rusům sráží příjmy za prodej plynu a navíc snižuje důvěru zákazníků v jejich spolehlivost. Ukrajinu trápí nedostatkem plynu, který zřejmě řeší po svém; omluvou pro to není ani fakt, že za zvýšení ceny plynu navrhované Rusy by se nemuseli stydět ani renomovaní raketýři. Zbytek Evropy pak stojí s otevřenými ústy a zmrzlýma nohama. Tato krize zajisté pomine; lze však zabránit jejímu opakování, aniž by se Evropa vzdala dodávek ruského plynu? Pauperizované Rusko je přece mnohem nebezpečnější než Rusko syté.
Zdá se, že řešení možné je. Místo vytváření různých kartelů typu „G3“ by mělo Rusko umožnit „zákaznickou“ kontrolu některých plynových zařízení. Nejde o snahu získávat nějaké informace, s jejichž pomocí by Evropská unie dosahovala kupříkladu výhodnějších cen plynu, jako spíše o možnost kontroly měření průtoku plynu v hraničních předávacích stanicích na vstupu a výstupu z Ukrajiny. Tento požadavek není nijak výjimečný ani nový; vždyť na měřící a předávací stanici mezi ČR a Německem ve Waidhausu funguje od samého začátku skupina zástupců Gazpromu, aniž by to kohokoli znepokojovalo. Nemám sice informace o přesnosti měření plynu na ukrajinsko-ruských hranicích, nicméně předpokládám, že jejich úroveň nebude odlišná od toho, čím je měřen průtok plynu u nás; zde je tolerance měření na úrovni dvou promile přepravovaného objemu plynu. Měřidla jsou vybavena možností dálkového přenosu dat; nebyla by tedy nutná přímá účast unijních „dohlížitelů“. Údaje z měřících stanic by jednou provždy zamezily nejapnému handrkování o zavinění takové krize, jako je ta dnešní. Nikdo z evropských odběratelů by si již nepokládal otázku, která strana sporu lže. Opatření je to jednoduché, technicky nenáročné a ve výsledcích zcela průkazné. Moc by mne zajímalo, která z dotčených stran se jeho uskutečnění bude urputněji bránit a jaké k tomu bude používat argumenty. Pokud se Ukrajina v dlouhodobé perspektivě uchází o členství v Evropské unii, neměla by mít s kontrolou měření průtoku plynu žádný problém.
Diplomatický kolotoč
Vývoj sporů o plyn v období od prvního ledna dodnes rychle gradoval. Od „tradičních“ novoročních zpráv o krácení dodávek plynu „až o čtvrtinu“ se rychle údaj přehoupl „až na 75 procent“, aby pak po krátké chvíli zakotvil na čisté nule. Nešťastníci, kteří jsou plně odkázáni na plyn z Ruska, tedy Slovensko, Maďarsko, balkánské státy a Turecko, zažívají opravdu mrazivé chvíle. Kolotoč diplomatických aktivit se roztočil na plné obrátky. Premiéři, ministři a evropští komisaři poletují po celé Evropě a snaží se ulovit Putina, Juščenka, Millera a další exponenty sporu ve snaze natlačit je za společný jednací stůl. Krátké naděje bývají střídány zklamáním jak v Cimrmanovské hudební „frustrační kompozici“.
Z hlediska dlouhodobého vývoje lze očekávat určité změny preferencí v evropské energetické orientaci. Současná krize – jakkoli může trvat jen krátkou dobu – podpoří všechna řešení, která sníží závislost EU na ruském plynu. Urychlení lze očekávat zejména v oblasti využívání zkapalněného zemního plynu, kde tržní principy volného obchodu fungují přece jenom o poznání lépe než při tradiční dodávce plynovody. Nelze vyloučit ani určité vystřízlivění z „plynového opojení“, kdy toto palivo mělo vyřešit řadu neduhů současné energetiky – snížení emisí, pružnější výrobu elektrické energie, pokles závislosti na ropě a podobně. Otevírá se tak znovu evropská šance pro rozvoj jaderné energetiky, podpora „zelené“ energie poroste rychleji, mnohem dominantnější bude i požadavek na energetické úspory. Na jednu krizi obchodního vztahu mezi dvěma státy, které dříve spolutvořily Sovětský svaz, je to pozoruhodný výsledek, nemyslíte?
BOX
[Mapka evropských plynovodů]
