Kapitáni světového průmyslu by se měli nově podívat na problém existence zdí mezi lidmi
Revoluční změny následující po pádu železné opony přinesly svobodu stovkám milionů lidí. Nikdy dříve nemělo tolik lidí možnost konzumovat takové množství informací a navazovat vzájemné kontakty jako dnes. Přesto je na světě nemálo zdí, které se drze tyčí i dvacet let po pádu té Berlínské. A co víc – budují se další.
V polovině 19. století britský státník Benjamin Disraeli, jeden ze zakladatelů konzervativní strany, promluvil o existenci dvou národů, jež sice žijí v Británii vedle sebe, ale odděluje je stěna vzájemného neporozumění: „Dva národy, mezi nimiž nejsou ani styčné body ani vzájemná přitažlivost, a které nic nevědí o zvycích, názorech a pocitech těch druhých. Jako by to byli obyvatelé naprosto rozdílných zemí, nebo dokonce žili na různých planetách. Jsou to bohatí a chudí.“ Dnes existuje svět, v němž se stýkají vyvolení z Bombaje, Šanghaje, Dubaje, Londýna, New Yorku či Sao Paula, aby posoudili společně odborné zájmy u sklenky archivního vína. Nikdy nepociťují stesk po domově, protože neustále komunikují se svými blízkými pomocí blackberries či iPhones. Ve stejné době v zapadlých koutech světa vegetují stovky milionů lidí odstíněných od všech vymožeností současné civilizace. Víc než tři miliardy z nich nemají přístup k normálním životním podmínkám. Disraeliho lze parafrázovat: na stejné planetě existují dva různé světy, v prvním žijí lidé, kteří jsou v centru dění, ve druhém ti vytlačení na okraj. Jen za poslední dva roky se počet lidí trpících podvýživou zvýšil o dvě stě milionů a přesáhl jednu miliardu. Bude-li nynější prudký růst obyvatel pokračovat i v příštích deseti letech, pak šance na zmizení zdí oddělujících tyto dva světy nejsou valné.
Tyto neviditelné zdi jsou podstatnější než mediálně populární a 1200 kilometrů dlouhý drátěný plot mezi USA a Mexikem nebo bezpečnostní zeď na hranicích Izraele. O nesmyslnosti jejich srovnávání s Berlínskou zdí svědčí, že zatímco kvůli ní za čtvrt století přišlo o život asi 150 východních Němců, ona izraelská zhruba stejný počet životů zachránila za jediný rok. Stačí zhlédnout bollywoodský trhák Milionář z chatrče, abychom poznali, jak nesnadné je překonat tuto neviditelnou překážku. Pro mnoho lidí zůstává paradoxně jedinou možností ke vstupu do zapovězeného „lepšího světa“ zločin. Lze předpokládat, že v důsledku hospodářské krize a následného příliš pomalého zotavování tyto zdi porostou do výšky i do šířky.
Stejně jako rozebranou Berlínskou zeď nahradily hranice Schengenské zóny, i od spravedlivé a otevřené globální tržní ekonomiky nás oddělují různé obchodní bariéry. Obzvlášť neprůstřelné jsou pomyslné stěny, jimiž jsou zvenku obšancovány rozvojové země. Kupříkladu dovozní cla do USA ze tří nejchudších zemí světa – Kambodži, Bangladéše a Pákistánu – činí zhruba sedmnáct, patnáct a deset procent. Cla na dovoz zboží z bohatých zemí, jako je Velká Británie a Francie, jsou však podstatně nižší než jedno procento. Tyto drakonické tarify brzdí rozvoj chudých zemí, a proto zdi mezi bohatými a chudými státy zůstanou stejně vysoké jako dříve. Překonat je měla jednání v rámci Světové obchodní organizace (WTO) známá jako Rozvojová agenda z katarského Dauhá. Tato jednání, která začala v roce 2001, se však dostala do slepé uličky. A šance, že budou úspěšná, je takřka nulová. Nemluvě o různých formách národnostní, náboženské nebo genderové diskriminace, které vytvářejí okolo jednotlivých skupin lidí mnohovrstevné zdi jako závin z lístkového těsta.
Byznys vždy dokázal překonávat překážky a obcházet zdi. I v dobách železné opony bylo nemálo podnikatelů, kteří vydělali peníze na obchodu se Sovětským svazem. Podíváme-li se víc do dějin, vidíme, že mnoho podnikatelů se neštítilo zneužívat otrockou pracovní sílu, kterou si vybírali za dráty koncentračních táborů. Filozofie těchto podnikatelů spočívala v tom, že brali na vědomí realitu existence zdí. A svému cynickému počínání vznešeně říkali pragmatismus. Pozvolna končící doba oslav spojených s pádem železné opony zavdává důvod zastavit se a zapřemýšlet, odkud jsme přišli a kam směřujeme. Kapitáni světového průmyslu by se měli nově podívat na problém existence zdí mezi lidmi. Třeba by dospěli k poznání, že by se měli vzdát navyklého postoje, který kalkuluje s existencí zdí, a stát se součástí síly schopné je zbourat. Nejen proto, že je to věc bohulibá a zcela v souladu s vyšším mravním principem. Ale především proto, že je to jediná záruka jejich přežití.
