Kostely má smysl zachraňovat a vůbec nevadí, že už třeba nikdy nebudou sloužit náboženským účelům, myslí si architekt Jan Soukup
Kostely, kláštery a další sakrální stavby se v Česku stále ještě vyrovnávají s dopadem čtyř dekád budování socialismu. Na masivní bourání jako za Stalinovy éry v Sovětském svazu sice nedošlo, přesto jich jenom v západních Čechách bylo 64 srovnáno se zemí. Tím, že se do údržby téměř nic neinvestovalo, jsou dnes mnohé z těch přeživších v žalostném stavu.
Nedostává se peněz na prostou záchranu, natož na náročné rekonstrukce. Kupříkladu v Plzeňské diecézi je aktuálně ohrožena jedna třetina z celkového počtu 480 kostelů. Více než polovina z nich se přesto opravuje, a to i díky různým sdružením. Dvě taková občanská sdružení, která už na západě Čech zachránila šestnáct kostelů, vede plzeňský architekt Jan Soukup. Má za sebou řadu rekonstrukcí, ale například i spolupráci na projektu trapistického kláštera Nový Dvůr. „Bez občanských sdružení by spousta staveb zanikla. V balíku, který církev ročně dostává na záchranu zdejších 480 kostelů a několik set kaplí, je jen 1,5 milionu korun,“ tvrdí architekt.
První pomoc chátrajícím kostelům na území Česka přicházela po revoluci hlavně ze strany německých rodáků. „Za těch dvacet let ale zestárli a už na to nemají energii. Mysleli si tehdy, že roztlačí káru, my se chytneme a budeme ji tlačit dál. To se však nestalo, protože nebylo dost finančních prostředků,“ popisuje Soukup.
Má ovšem vůbec smysl zachraňovat památky, které neslouží svému účelu a pravděpodobně mu už nikdy sloužit nebudou? „Ty stavby třeba nejsou zapotřebí z funkčního nebo ekonomického hlediska, ale pořád jsou součástí krajiny, místa a především naší kultury a není možné je zahodit jen proto, že nevíme co s nimi,“ tvrdí Soukup. Naše generace má podle něj povinnost jim pomoci, aby nás přečkaly. „Leckdy nedokážeme předjímat, co se bude dít a kam se společnost zaměří svými potřebami. A pak by mohlo být pozdě,“ dodává architekt.
Hlas autorit zeslábl
Případy, kdy se do oprav pustil nadšenec nebo občanské sdružení, dokazují, že kostely a kaple mohou najít uplatnění, přestože se v nich primárně neslouží bohoslužby. „Citlivý člověk chápe, že do kostela nepatří něco laciného a podbízivého, ale čeká tam něco podstatného. Nemusí to být nutně mše, ale třeba koncerty, literatura, poezie nebo dramatické umění,“ říká Soukup. Kostely se mnohde staly novými centry setkávání lidí a kulturního dění tam, kde do té doby podobná místa chyběla. Jedno z nich je třeba ve Skokách u Žlutic, kde dlouho chátral barokní kostel Navštívení Panny Marie. Na jeho obnově se podílí hlavně občanské sdružení Pod střechou, ale přispívají i četné církevní a krajské instituce nebo Svaz Němců v Čechách.
Letos v létě uspořádalo sdružení v kostele několik koncertů. A to nejen skladeb vážné a spirituální hudby, ale třeba i koncert skladeb v německém egerlandském nářečí. Přestože sdružení netvoří věřící, snaží se zde obnovit alespoň párkrát do roka bohoslužby a především tradiční náboženské pouti. „Líbí se mi na panu Schierlovi, který je předsedou sdružení, že obnovu místa chápe v celistvosti. Ač je sám nevěřící, zažil jsem ho jednou, když se zdravě rozčiloval, že na bohoslužbu nedorazil kněz,“ vypráví Soukup.
Trend patrný po celé republice naznačuje, že se mění naše pojetí kultury i prostoru, v němž se má odehrávat. V postmoderní době už zkrátka není tak snadné rozpoznat, co je hlavní proud a co vedlejší. Hlas autorit, které o hodnotě konkrétního umění dříve rozhodovaly, zeslábl. „Například v Plzni je opuštěné, chátrající nádraží. A to překvapivě dává prostor lidem, kteří dělají nekonvenční, otevřenou kulturu. Pořád se tam něco děje,“ popisuje Soukup. Určitá neuzavřenost a nedokončenost je podle něj tím, co alternativní kulturní proudy přitahuje, protože právě v takovém prostředí se nejlépe uplatňují.
„Jsem přesvědčen, že zázemí pro kulturu je velmi široké, dokonce mnohem širší, než si myslíme,“ domnívá se Soukup. Má s tím dokonce osobní zkušenost. Loni totiž vážně onemocněl a v rámci své arteterapie začal s malováním. Dodnes namaloval kolem osmdesáti obrazů, které by si jako začátečník nikdy netroufl vystavovat v některé z oficiálních galerií, ale vystavuje je v klášteře v Chotěšově, opravovaném jedním z „jeho“ sdružení. „Myslím, že to je přesně místo pro mě. Jsou součástí velkého celku, jen tak ,vykukují' za rohem. Každý má na vybranou, zda si jich všuimne a zda ho osloví,“ vysvětluje Soukup.
Trapisté a minimalismus
Zkušenosti s rekonstrukcí chátrajících sakrálních památek mohl Ateliér Soukup uplatnit na začátku tisíciletí, kdy jej oslovil mnišský řád trapistů. Jelikož do té doby neměli v Čechách vlastní klášter, odcházeli mladí muži oslovení trapistickou spiritualitou do francouzského Sept Fons. V průběhu devadesátých let jich tam z Česka odešlo kolem dvaceti, čímž se tamní komunita významně rozrostla. Když v Sept Fons koncem devadesátých let začalo být těsno, rozhodl se tamní opat, že nechá zbudovat nový klášter. Jedním z důležitých aspektů tohoto řádu je totiž „slib místu“ – novicové se zaváží k tomu, že po celý zbytek života budou pobývat v jediném klášteře. Výjimkou je, pokud se opat rozhodne pro založení úplně nového kláštera.
Vhodné místo v Česku hledali trapisté dlouho, přičemž prošli kolem 50 míst. Až jim premonstráti z kláštera v Teplé doporučili bývalý zemědělský statek Nový Dvůr u Toužimi. Zchátralá barokní stavba skrývající se uprostřed lesů trapisty okamžitě nadchla. Za zdmi kláštera v Sept Fons se totiž nachází továrna Renaultu, takže jim hluk ruší jejich tichý způsob života. V lednu roku 1999 se rozhodli, že Nový Dvůr rekonstruují a objekt rozšíří o další budovy.
Prvním úkolem bylo nalézt architekta, který by dokázal navrhnout odpovídající stavbu. Trapisté, kteří jsou jednou z větví cisterciáckého řádu, ctí regule svatého Benedikta doporučujícího vyvarovat se barev a zdobení, jež by mnichy rozptylovaly při modlitbě a meditaci. Architekta blízkého duchu řádu trapisté objevili v Angličanovi Johnu Pawsonovi. A našli mu i českého spolupracovníka se zkušenostmi s rekonstrukcí sakrálních staveb a obdivovatele cisterciácké architektury Jana Soukupa.
„Když jsem Johna Pawsona poprvé navštívil u něj doma, měl jsem pocit, že omdlím. Všechno v jeho bytě bylo bílé a najednou bylo těžké rozlišit, kde je nahoře a kde dole,“ vzpomíná Soukup na setkání s architektem, který ctí zásady minimalismu. Od roku 2002 se do Nového Dvoru část bratrů z Francie přesunula a od dva roky později byl vysvěcen i kostel.
Stavba, kterou dnes odborníci označují za architektonický unikát, získala řadu uměleckých cen doma i v zahraničí a pro milovníky architektury se stala takřka poutním místem. Zhlédnout její vnitřní prostory je ale téměř nemožné. Do kláštera se dostane jen ten, kdo se rozhodne s řeholními bratry účastnit několik dní modliteb a rozjímání.
Z bývalého statku se podařilo zachránit historicky cennou západní část. Novou dominantou stavby se stal minimalistický kostel. Velmi důležitou roli v prostých, nezdobených prostorách hraje světlo, které je symbolem Boží přítomnosti. Při rekonstrukci došlo i na překvapivé objevy. Našel se například barokní pisoár, pravděpodobně jediný dochovaný v Česku. „Bylo trochu těžké přesvědčit bratry, aby jej zachovali, ale povedlo se,“ dodává Soukup.
Za dálnici duchovnější
Jednou z dalších sakrálních staveb, pod kterou je podepsán Jan Soukup, je první dálniční kaple na území Česka. Rozhodlo se ji zbudovat občanské sdružení Via Carolina. Kaple, kterou Soukup označuje jako novodobá Boží muka, stojí nedaleko Plzně u dálnice vedoucí z Prahy do Norimberka. Jde o vůbec první dálniční kapli v zemích bývalého východního bloku, v západní Evropě jsou ale stavby tohoto druhu běžné. Hlavně řidičům, kteří cestují na delších trasách, může posloužit k zastavení a modlitbě, podobně jako kdysi sloužila Boží muka na rozcestích.
„Někteří lidé se s moderně pojatou kaplí nemohou smířit. Říkali mi, takhle kaple přece nevypadají,“ uvádí Soukup. Dvanáct metrů vysoká železobetonová stavba má velice jednoduchý tvar. Uprostřed se pak nachází menší prosklená kostka, v níž je liturgický prostor.
Soukup má samozřejmě na kontě i „světské“ stavby a rekonstrukce. Jednou z nich je proměna jednoho z vůbec největších evropských náměstí – náměstí Republiky v Plzni. Autorem výtvarného návrhu je kromě Soukupa jeho kolega Jiří Opl a Václav Ulč. Architekti se v něm rozhodli navázat na historický kontext a náměstí nechali vydláždit italským porfyrem. „Památkáři dlouho trvali na žule. Jenže použít ji na takto rozsáhlý prostor bylo takřka nemožné, protože když se štípe, je velmi křivá. Pro porfyr jsme se rozhodli, protože je přirozeně rovinným materiálem a jeho barva je velmi podobná valounům, které náměstí pokrývaly 700 let,“ vysvětluje architekt.
Součástí řešení byly také kašny. „Došli jsme k závěru, že náměstí rostou celá staletí a dnes bychom pustupný vývoj shrnuli do jediného pohledu v krátkém časovém úseku. Vědomě jsme přizvali k projektu další umělce formou soutěže,“ říká Soukup. V architektonické soutěži na zbudování kašen nakonec zvítězil architekt Ondřej Císler. Ten souhlasil s užitím symbolů městského znaku tak, jak to navrhoval Soukup ve svém konceptu. „Jeho návrh se úžasně doplňuje s katedrálou, která je centrem náměstí. Ta má přitom tak obrovské měřítko, že se zdá, že vše ostatní by v jejím kontextu mohlo vypadat drobně, ztraceně. Bylo třeba prosté, jednoduché myšlenky, a přesně to se povedlo. Navíc se Císler rozhodl vycházet ze stejné barevnosti jako morový sloup, čímž se mu podařilo velmi pokorně včlenit kašny do kontextu náměstí,“ vysvětluje Soukup.
Ne každý dokázal Císlerovo řešení ocenit jako Soukup. Strhla se velká debata, protože pro mnohé byl Císlerův koncept nepochopitelný. Proti byli i někteří zastupitelé a nebylo vůbec snadné je přesvědčit o opaku. „Myslím, že by politici neměli rozhodovat o tom, co je hezké, a co ne. Hlasovat by měli pouze o tom, jestli výtvarná soutěž proběhla regulérně. Měli by zkrátka více důvěřovat odborníkům,“ je přesvědčen Soukup. Neuplyne prý ani moc času a Plzeňané budou na své náměstí s moderními kašnami hrdí.
Ateliér Soukup
Založen 1998
Významné realizace:
Klášter Nový Dvůr
Dálniční kaple Smíření
Katedrála sv. Bartoloměje v Plzni – vytvoření nového liturgického prostoru
Rekonstrukce náměstí Republiky v Plzni
Rekonstrukce rodného domu Augustina Němejce v Nepomuku
Rekonstrukce jízdárny Světce u Tachova
