Plovoucí město, Město masek. Prostě Benátky. Severoitalský architektonický skvost postavený na dubových sloupech patří k nejnavštěvovanějším místům naší planety. Není divu, že se v něm pořádá i nejstarší filmový festival na světě a bienále výtvarného umění a architektury. Jako kulisa se objevily i v bondovkách.
Autor: Zuzana Šmajlerová
Zvony kostela San Marziale rozeznívají okolní uličky. Je teprve sedm hodin ráno, když přecházím most Ponte Chiodo, jeden z celkem 455, které překlenují 177 benátských kanálů. Patří sice k nejmenším, zároveň je ale svým způsobem unikátní. A nejen tím, že mu chybí typické zábradlí. Můžete se po něm de facto vypravit pouze jedním směrem, na druhé straně vede rovnou do malého hotýlku pojmenovaného po rodině, která v minulosti vlastnila i zmíněný most.
Do malé loďky kotvící opodál mezitím nasedá postarší muž, odvazuje lano a odplouvá, kolem se mihne žena se šátkem na hlavě a voňavou bagetou v ruce. Společníky mi na malou chvíli dělá i hejno holubů, kteří jsou po desetiletí neoficiálním maskotem „města na laguně“. O chvilku později, to už nad šálkem horké kávy, v duchu diskutuji sám se sebou, do jaké míry bylo správné rozhodnutí radnice zakázat krmení holubů, a to i na náměstí sv. Marka, kde se profese prodavače ptačího krmiva dědila z otce na syna. Benátčané platící ročně daň ve výši až 23 eur za čištění památek ale vědí své.
Do kostela San Marziale se mezitím trousí první věřící i turisté. Křesťané se přicházejí pomodlit, návštěvníci z celého světa především obdivovat malířského velikána 16. století, Tintoretta. Podobně jako se o něco později v kostele San Sebastiano kochají dílem dalšího z proslulé trojice renesančních mistrů ze slavné Benátské školy Paola Veroneseho. Chybí už jen Tizian, oficiální portrétista benátských dóžat, za jehož obrazy turisté míří do jedné z dominant Benátek, vladařského paláce na náměstí sv. Marka.
Po stopách Casanovy
Kanály, mosty, kostely, paláce i náměstí dotvářejí už po staletí neopakovatelnou atmosféru města, které ve středověku bylo i centrem Benátské republiky. Téměř čtyři kilometry dlouhý Grand Canal je dodnes hlavní dopravní tepnou lemovanou dvěma sty budov z 13. až 18. století. V jedné z nich, v paláci Malipiero, poprvé prokazoval své mimořádné nadání pro „umění lásky“ milovník a spisovatel Giacomo Casanova, dům Vendramin Calergi zase nemohou minout příznivci skladatele Richarda Wagnera, který v něm zemřel.
Mě láká palác Molina, v němž žil jeden z nejvýznamnějších autorů evropské milostné poezie, Francesco Petrarca. Čas už ale notně pokročil, a tak se musím prodírat davy turistů. Však jich také každoročně „Královnu Jadranu“, jak jsou Benátky také nazývány, navštíví na 15 milionů. Ze všech stran zní štěbetání snad všech světových jazyků. Hotový novodobý Babylon. Naštěstí mám v kapse pár „tajných“ adres, kde nenarazím na živáčka, tedy lépe řečeno na turistu, přestože se od dvou nejfotografovanějších míst v Benátkách, mostu Rialto a náměstí sv. Marka, nacházejí co by kamenem dohodil.
Po chvíli už se opírám o malou studnu naproti vchodu do kostela San Giovanni in Bragora (sv. Jana Křtitele), jednoho z osmi vůbec prvních chrámů ve městě, které podle legendy založil svatý Magnus. Krátce nato vcházím dovnitř budovy postavené z cihel. A v kapli po levé straně nacházím desku připomínající křest jednoho z nejslavnějších benátských rodáků, Antonia Vivaldiho.
K památečné události došlo v roce 1678, kdy se tento houslový virtuos narodil. Tehdy ovšem město postihlo ničivé zemětřesení. Vivaldiho matka neskrývala obavy o jeho život, nakonec ale malý Antonio přežil a stal se nesmrtelným. A stejně tak i samotné Benátky.
Slavné vzdechy
|BENÁTKY|
| Italsky zvané Venezia. Je to hlavní město severoitalské oblasti Benátsko. Historické jádro Benátek se nachází na mělké laguně, novější části města pak byly vybudovány na rozsáhlém břehu. Benátky leží na 118 ostrovech, které spojuje přes 400 mostů. Kromě kanálů jsou ve městě také ulice a uličky pro pěší, takže do všech částí starých Benátek se dostanete bez nutnosti použít dopravní prostředky. Město se dělí do tradičních správních čtvrtí: Cannaregio, Castello, San Marco, Dorsoduro, San Polo a Santa Croce. Každý rok sem přijíždí přibližně 12 milionů turistů, nejvhodnější dobu na návštěvu představují jaro a zima. Jak se tam dostanete Nejpohodlnější volbou je letadlo, zpáteční letenku pořídíte u některé z nízkonákladových leteckých společností už od pěti tisíc korun. Z Prahy přímo do Benátek jede také vlak, který vás na nádraží Venezia Mestre v průmyslové části města doveze za 15 hodin. Zpáteční jízdenka stojí 6 127 korun. Kde se můžete ubytovat Server pelikan.cz nabízí ubytování v hostelu Ostello Della Gioventu v přepočtu za 571 korun na noc pro jednu osobu. Dvoulůžkový pokoj v historickém centru Benátek i se snídaní se dá pak pořídit za 180 eur na noc. |
Šlechtické paláce z červených cihel a s podlouhlými komíny, jejichž průčelí směřuje do Velkého kanálu, a nad tím vším blankytně modrá obloha. Klasický, až kýčovitý obrázek z katalogů cestovních kanceláří nabízejících zájezd do Benátek. Přitom ale příznačně reprezentuje čtyři základní živly – zemi, oheň, vodu a vzduch.
O jejich spojení přemítám při pohledu z téměř stometrové kampanily, věže sv. Marka, stojící na stejnojmenném náměstí. Na jedné straně se hrdě tyčí katedrála byzantského typu s pěti kupolemi, vedle stojí Dóžecí palác, ve kterém se vystřídalo na 100 vládců Benátské republiky a v jehož útrobách se skrývá proslulý sál Velké rady i se slavným Veroneseho obrazem Triumf Benátek. A před jeho průčelím zdobeným dvěma řadami lodžií se na vlnách laguny pohupují všudypřítomné gondoly.
Po povinné prohlídce někdejšího dóžecího sídla i vedlejší věznice, které spojuje „Most vzdechů“, si vychutnávám kávu u Floriána – v nej- starší kavárně s nepřetržitým provozem nacházející se, jak jinak, na náměstí sv. Marka. Dodnes je zároveň symbolem obchodního ducha Benátčanů, kteří se ve středověku orientovali hlavně na Východ. Káva dovezená z Turecka se totiž v Benátkách s úspěchem začala prodávat už počátkem 17. století.
Mám štěstí, a nejen proto, že nacházím volný stolek. Do proslulého podniku vcházím doslova suchou nohou, což při vydatnějších deštích není obvyklé. Náměstí je totiž nejnižším místem v celých Benátkách, proto bývá jako první zaplaveno. Voda je ale nedílnou součástí ostrovního města, které se díky nejmodernějším technologiím snad už nemusí obávat, že ho nadobro pohltí hladina moře.
V klidu tedy srkám horký nápoj, obdobně jako to přede mnou v kavárně Florián s oblibou dělávali Goethe, Marcel Proust nebo Charles Dickens. Dalších známých jmen, která jsou s tímto kouzelným městem přímo spjatá, je řada: Marco Polo, Canaletto, Carlo Goldoni či Tiepolo.
Gondoly (ne)jen pro Japonce **
Gondoly. Neoddělitelná součást života v Benátkách již od 11. století. V dobách největší slávy jich mezi kanály křižovalo až 10 tisíc. Dnes je těchto na černo natřených plavidel se štíhlým trupem a plochým dnem v provozu jen asi 400. Chybí na nich také kdysi typické kabinky chránící převážené zákazníky před rozmary počasí. Turisté holt potřebují jasný výhled, za který si ovšem patřičně zaplatí.
„Sto eur za jednu jízdu“, odpovídá mladý gondoliér německým turistům. Zdá se jim to příliš, zatímco mladý japonský pár s radostí využívá možnosti, že se jedno z plavidel uvolnilo. Za snímek u Grand Canalu či Arco del Paradiso jsou Asiaté ochotni zaplatit cokoli. K patronovi gondoliérů, Janu Nepomuckému, jehož socha stojí u kostela svatého Jeremiáše, je nově doveze i Giorgia Boscolo, historicky první žena gondoliérka.
Většina návštěvníků Benátek tedy raději využívá motorové lodě, které je dovezou i na nedaleký ostrov Murano, proslulý výrobou skla. Přesto gondoly nesmí chybět alespoň na jednom snímku domácích i zahraničních turistů. To platí zvláště v době tradičního karnevalu, který se na konci 70. let minulého století dočkal svého znovuvzkříšení. Tradiční masky proslavil i film Eyes Wide Shut s Tomem Cruisem a Nicole Kidmanovou. Do ulic během karnevalu vyrážejí desetitisíce lidí a lehce nasládlé víno prosecco teče proudem. Ověřit si to můžete na vlastní kůži – příští karnevalové veselí vypukne už 25. února 2011.
