Vyprodáno. Strohé oznámení, které den co den zklame mnoho návštěvníků Národní galerie v Londýně přicházejících shlédnout nejúplnější výstavu Leonardových obrazů, jaká se kdy konala. Ač je londýnská exhibice s názvem Leonardo da Vinci: malíř na milánském dvoře vyprodána až do posledního dne konání, stále existuje jistá naděje, že ji stihnete navštívit. Galerie totiž denně uvolňuje pět stovek vstupenek pro nejrychlejší příchozí. Připravte se ale na to, že fronta před budovou na Trafalgar Square je značná. Vstupenky seženete i od překupníků přes internet, v tom případě ale zaplatíte až patnáctinásobek oficiální ceny.
Krédem organizátorů je totiž: „Raději nižší zisk z prodaných vstupenek než přeplněné sály.“ Máte tak jistotu, že počet lidí v jednotlivých místnostech bude přiměřený a obrazy si budete moci prohlédnout zblízka.
Shodou náhod
Nápad uspořádat výstavu obrazů malířského génia žijícího na přelomu patnáctého a šestnáctého století se zrodil už před pěti lety. Luke Syson, kurátor starého italského umění, dostal od tehdejšího ředitele galerie Charlese Saumareze Smitha jasné zadání – vymyslet vlastní výstavu.
Ty nejlepší věci někdy vzniknou vlastně mimoděk a díky shodě náhod. Bylo tomu tak i v případě londýnské „výtvarné události století“, jak o výstavě referují výtvarní kritici. V době, kdy Smith navštívil Sysona se žádostí o námět na výstavu, měl kurátor plnou hlavu Leonardovy Madony ve skalách, jednoho z nejcennějších obrazů, které britská Národní galerie vlastní. Myšlenka, která ho tehdy napadla, byla ve své podstatě bláznivá. Sehnat a dát dohromady takřka všechny Leonardovy obrazy, které stejně jako Madona ve skalách vznikly v malířově nejplodnějším období – tedy mezi lety 1482 a 1499, v době pobytu na dvoře milánského vévody Lodovika Sforzy – bylo takřka nemožné. Znamenalo to jednat s galeriemi i soukromými sběrateli po celém světě a přesvědčit je, aby Londýnu zapůjčili to nejcennější co mnohdy mají, svého Leonarda.
Nemožné se ale stalo skutečností. V Sainsburském křídle Národní galerie nyní visí devět Leonardových obrazů a nesčetně kreseb, skic a notesových poznámek s náčrty. Mezi nimi obraz s názvem Kristus. Salvator Mundi, o kterém před pěti lety nikdo netušil, že je také Leonardovým dílem. Italskému malířskému géniovi byl připsán teprve před pár měsíci. Odborníci i laici tak mají vůbec první příležitost vidět patnácté da Vinciho dílo na vlastní oči.
Syson si fakt, že k tak grandiózní výstavě vůbec mohlo dojít, pro sebe vysvětluje po jungovsku takzvanou synchronicitou událostí. Tedy teorií, že shluk zdánlivých náhod se objeví v pravou dobu a má hlubší význam. Do této kategorie tak může patřit i fakt, že obrazy do Londýna neputovaly na základě oficiálních rozhovorů na mezinárodní úrovni, ale spíše na základě neformálních vazeb. Když Syson například zatelefonoval svému protějšku, který ve Windsdorském paláci spravuje šest stovek Leonardových kreseb patřících královně, okamžitě získal velkého spojence. Podobně tomu bylo i v pařížském Louvru, který uchovává druhou Leonardovu verzi Madony ve skalách.
Postupně se Syson a jeho kolegové zkontaktovali i s výstavními síněmi ve Vatikánu, v Krakově, v petrohradské Ermitáži nebo se soukromými držiteli Leonardových obrazů, kteří je neváhali poslat na celé tři měsíce do Londýna. Obrazy nevyčíslitelné hodnoty pak do centra Londýna putovaly velmi nenápadně, například spolu s cestujícími vlakem Eurostar.
Šest pokojů
Místnosti v Sainsburském křídle londýnské Národní galerie kurátoři vybrali především kvůli jejich prostornosti a absenci přirozeného světla. První část výstavy rozdělená do šesti pokojů představuje da Vinciho tvorbu dle témat a výtvarných prostředků, které užíval.
Začátek výstavy pokrývá hlavně malířovo hledání přirozenosti a ideální krásy. První sál nazvaný Muzikant v Miláně: Tichá revoluce připomíná, že Leonardo do Milána původně nepřišel jako malíř, ale jako talentovaný hráč na lyru. Portréty, které v tu dobu kreslil, nijak nevybočovaly z tehdejších uměleckých konvencí. Běžné například bylo, že portrétované osoby byly zobrazovány z profilu. Portrét mladého muže, který namaloval v letech 1486 až 1487, byl proto revoluční, neboť jej nejen obrátil tváří k divákovi, ale využil i své malířské a pozorovatelské schopnosti k tomu, aby vyjádřil individualitu zobrazeného.
Dvěma největšími „taháky“ dalšího ze sálů, který nese název Krása a láska jsou slavné portréty dvou Sforzových milenek – Dáma s hranostajem do Londýna přicestovala z Krakova a La Belle Ferronnière zapůjčil pařížský Louvre. Četnost náčrtů a notesových zápisků, které na výstavě vyplňují prostor mezi jednotlivými obrazy první části výstavy, prozrazuje, kolik péče Leonardo věnoval tomu, aby zachytil každé gesto nebo výraz tváře. Ty podle jeho přesvědčení totiž dokážou vyjádřit jak vnitřní pohnutky, tak charakter zobrazovaného. Leonardo přitom akceptoval přesvědčení svých souputníků, že vnější krása je odrazem vnitřní krásy a čistoty, a stejně jako ostatní malíři i on idealizoval vzhled portrétovaných osob.
Tělo a duše je název třetího ze sálů, kterému dominuje nedokončený obraz Svatý Jeroným. I v případě zobrazení kajícího se světce užil malíř technik a vlastních znalostí fyziognomie k tomu, aby vyjádřil jeho vnitřní pohnutí. Podobně jako u dalších obrazů s náboženskými výjevy, které tvoří zbytek výstavy. Jak napovídá název čtvrtého sálu Obraz Boží: Madona ve skalách, je v něm centrem pozornosti slavný obraz, který malíř původně nakreslil pro milánské náboženské bratrstvo. Protože se ale tehdy vzájemně neshodly na ceně, prodal jej Leonardo jinému zájemci. Později, když si původní objednatelé uvědomili, že udělali chybu, objednali si jej znovu. Návštěvníci proto dnes mají možnost porovnávat dvě verze obrazu, které visí na protějších stěnách.
Madona Litta: Leonardo a jeho společníci, to je název pátého pokoje, jehož objekty zájemcům umožňují nahlédnou do Leonardovy dílny, ve které s ním spolupracovali bývalí žáci a později společníci Giovanni Antonio Boltraffio a Marco d’Oggiono. Centrální obraz doplňují další, které jsou s ním různým způsobem spojené – některé malované přímo mistrem, další jeho žáky.
Poprvé k vidění
Sál Zázračný talent: Leonardo a Francouz zaplnila díla z období, kdy Milán ovládl francouzský král Ludvík XII. Leonardo ještě několik dalších měsíců zůstal ve městě a přijal několik nabídek na práci, a to včetně té, která přišla přímo od Ludvíka. Pro něj pravděpodobně namaloval obraz Kristus. Salvator Mundi. Bezkonkurenčně nejobdivovanější dílo výstavy je středem pozornosti především proto, že k jeho „objevu“ došlo teprve nedávno. Po staletí se mělo za to, že obraz Krista spasitele nakreslil některý z Leonardových žáků, ovšem před pár měsíci odborníci po letech zkoumání dali za pravdu jeho newyorskému majiteli, který byl přesvědčen, že autorem není nikdo menší než právě Leonardo.
Poslední část výstavy, která zahrnuje dvě místnosti ve druhém patře galerie, je kompletně věnovaná Poslední večeři. Tento obraz Leonardo nakreslil na stěnu refektáře dominikánského kláštera Santa Maria delle Grazie, a do Londýna proto mohly putovat jen dvě kopie namalované Leonardovými žáky. Notesové zápisky, črty a skicy prozrazují, kolik úsilí Leonardo věnoval tomu, aby každé z dvanácti apoštolských postav do výrazu i postoje vtiskl obraz citů, které se jich zmocnily ve chvíli, kdy jim Kristus oznámil, že jeden z nich ho zradil.
Malíř na milánském dvoře
9. listopadu 2011 – 5. února 2012
Vstupenky
Dospělí 16 £
Senioři (60+) 14 £
Studenti a nezaměstnaní 8 £
Rodinné vstupné 32 £
