Ben–Ami, Daniel: Cowardly Capitalism
Každý člověk se v životě snaží omezovat rizika, která na něj číhají. Lidé se více pojišťují a investují do konzervativních instrumentů. „Prostředí velké averze vůči riziku je poměrně novým fenoménem. Nelze přesně určit, kdy se strach z rizika v tak silné formě poprvé objevil, avšak anglické a americké trhy začal výrazně ovlivňovat někdy ke konci osmdesátých let,“ píše ve své knize Daniel Ben–Ami. Globální finanční trhy jsou oblíbeným terčem kritiky a bývají označovány za zdroj ekonomické a sociální nestability. Jak autor uvádí, snahy o regulaci finančního systému výrazně zesílily ve druhé polovině devadesátých let, když se objevila asijská krize. Spousta významných ekonomů začala naznačovat, že by nebylo od věci zamyslet se nad novým uspořádáním finančního světa, které by vedlo ke větší stabilitě. „Hlavním problémem světové ekonomiky je spíše nevýrazný ekonomický růst než finanční nestabilita,“ tvrdí autor (str. 31). Za pozornost stojí jeho úvaha, zdali k podlomenému zdraví ekonomik nepřispěla právě přílišná averze vůči riziku.
Svět burzovních obchodníků a velkých mezinárodních transakcí nemá příliš dobrou pověst. Třetí kapitola je věnována okolnostem, které pokažené image vytvořily. Velké skandály, jejichž aktéři přišli pochybným způsobem k milionům dolarů, podlomily důvěru lidí ve zdravě fungující finanční trhy. Vše prý začalo již během Velké deprese, kdy se profiloval první významný kritik John Maynard Keynes. „Existence peněz přináší do ekonomiky faktor nejistoty. Keynes uznal, že ve zjednodušeném tržním modelu, kde hrají peníze marginální roli, není problém dosáhnout ekonomické rovnováhy. Existence měnového systému se vším všudy ale znamená, že tato rovnováha bývá často narušována.“ Keynesovi následníci nebyli o nic shovívavější. Britská ekonomka Susan Strangeová napsala v roce 1986 knihu Casino Capitalism, kde obhajovala myšlenku, že západoevropský finanční systém se stále více podobá obrovskému kasinu (str. 46).
Následující kapitola rozkrývá další teorie, které stojí za současným přístupem k moderním financím. Výsledkem přehnané averze k riziku jsou změny v samotném finančním systému. Hlavní funkce systému se údajně změnila ze zprostředkovatele v kapitálových tocích na řízení rizik. „Moderní finanční systém je více o alokaci rizik než o alokaci kapitálu,“ dovozuje Ben-Ami. Zajímavé jsou změny na burze. Akciový trh za posledních dvacet let trvale roste, vyjádřeno například indexy S&P 500 a FTSE 100. “Pouze zlomek růstu cen akcií firem lze přičíst růstu ziskovosti těchto subjektů,“ soudí autor. Růst proto nelze zdůvodnit použitím starých oceňovacích metod. Stejně tak začaly mizet klasické dividendy. Ještě v padesátých letech je vyplácelo devadesát procent společností, zatímco v roce 1998 to bylo pouze 21 procent. Podobnou proměnu zažilo i komerční bankovnictví. Tradiční model se skládal z tvůrce úspor, banky jako prostředníka a vypůjčitele. V novém modelu funguje banka jako poradce vypůjčitele, který pomocí emise dluhopisů získává prostředky na kapitálovém trhu. Toto poradenství, jak vyvozuje autor, přináší bankám okolo čtyřiceti procent jejich celkového zisku (str. 83).
„Není přehnané tvrdit, že banky jsou dnes více zaměstnány řízením vlastních rizik než uspokojováním požadavků klientů,“ píše Ben-Ami (str. 84). Další charakteristikou moderního bankovnictví je totiž zvýšená regulace. První Basilejská dohoda byla podepsána roku 1988 a přinesla dnes již notoricky známý termín „kapitálová přiměřenost“. Banky musely vykázat jistý poměr kapitálu k rizikově váženým aktivům (osm procent), aby byly považovány za zdravé. Za dohodou z Basileje stály dvě hlavní příčiny. První byla krize v Latinské Americe, která se objevila v roce 1982 a chvíli ohrožovala celosvětový bankovní systém. Druhým faktorem byla konkurenční hrozba ze strany podkapitalizovaných bank, které agresivně bojovaly o větší podíl na trhu. Současný Basel je některými považován za špatný. Autor na podporu svých tvrzení cituje jednoho z guvernérů Fedu Laurence Meyera: „Naše kapitálová regulace dnes se svým jednotným měřítkem pro všechny úvěry navádí banky k tomu, aby opustily úvěrové trhy s nízkým rizikem a pustily se do většího rizika. Kapitálové požadavky totiž v tomto případě neodpovídají ekonomickému riziku, které tyto aktivity skutečně nesou.“ Připravovaná dohoda Basel II má však tuto nedokonalost odstranit a výrazně rozlišovat rizikové váhy u úvěrů podnikovému sektoru (EURO 4/2002). Kromě bankovního sektoru identifikuje autor také změny v pojišťovnictví (str. 86). Nemalý prostor je věnován otázkám finančních derivátů a jejich roli v moderním finančním systému. Rovněž si autor všímá rozmachu nejrůznějších investičních fondů, a současné období dokonce nazývá „Fund Manager Capitalism“.
Cílem rozsáhlých popisných kapitol není nic jiného než obhájit v předposlední kapitole názor, že příliš velký strach z rizika škodí. „Pokud se své děti snažíte příliš chránit, budou tím nejspíše trpět,“ používá autor přirovnání (str. 130) a pokračuje, „Každý nový lék může pacientům více ublížit než pomoci.“ Paradoxní je, jak píše Daniel Ben-Ami, že přílišná bojácnost může přinést více nebezpečí a rizika. Příkladem může být panika při asijské krizi a následné chování západních investorů. Jako správný vědec uvádí autor i vyhlídky do budoucna a možné alternativy vývoje. Stručně řečeno, žádný dokonalý model neexistuje. Nejlepší asi bude „nebát se a zdravě riskovat“.
Ben–Ami, Daniel: Cowardly Capitalism - The Myth of the global financial casino
