Aby se česká města mohla normálně rozvíjet, musejí se legislativa oprostit od předpisů, kterými se řídíme mnohdy více než padesát let
Urbanistická koncepce Karla IV. v Praze přetrvala bez velkých změn přes pět století. Zhruba před sto lety nechyběla vize starostovi Františku Ulrichovi, který budoval Hradec Králové tak důsledně, až ho proměnil v urbanistickou perlu. Třetím mužem, který v této souvislosti stojí za pozornost, je nepochybně Tomáš Baťa. Bez jeho investic a vizí by Zlín nebyl Zlínem. Chodí i dnes mezi námi natolik osvícení politici, investoři, architekti či urbanisté, kteří mají vlastní vizi budoucnosti českých měst? Vyloučeno to není, ale přinejmenším v posledních dvaceti letech o nich nebylo slyšet. Skupina profesionálů podepsaných pod iniciativou Za novou Prahu chce, aby se alespoň česká metropole otázkou své podoby za deset či patnáct let zabývala. Na začátku roku proto vyzvala novou pražskou politickou reprezentaci k debatě o směřování hlavního města. Jejím cílem je uspořádat diskusi odborníků i laiků, která by zhodnotila rozvoj Prahy mezi lety 1990 a 2010 a identifikovala nejproblematičtější rozhodnutí. Jedním z jejich mluvčích je architekt Jakub Fišer. Spolu s kolegou Janem Aulíkem ze stejného ateliéru se urbanismu věnují dlouhodobě.
Města, která nefungují
Vyhraněný názor mají oba architekti na způsob, kterým by se mělo rozhodovat o rozvoji velkých územních celků, jako je v Praze třeba Nákladové nádraží Žižkov, Rohanský ostrov nebo lokalita zvaná Bubny. „Musí fungovat určitá souslednost kroků. Nejprve by měla existovat představa města o tom, jak se má území rozvíjet, jaká zástavba a náplň využití zde mají být. Město se dnes v tomto ohledu chová zcela pasivně a chybí schopnost participace mezi jeho vedením, občany a developery.“ tvrdí Fišer. Podle něj by urbanistický koncept nebo zastavovací plán lokality měly být výstupem shody mezi všemi zmíněnými a teprve pak by měl následovat prodej developerům. „Pravidla hry tak budou předem jasně stanovena,“ míní Fišer. Předejde se tím podle architekta situaci, kdy developer vnímající zúženě jen vlastní kapacity krátce poté, kdy koupí pozemek, vytvoří nějakou studii, kterou publikuje. „Následně nastane šok ze strany občanů a někdy i města. To neví, jak se chovat, protože reaguje až na následné podněty v době, kdy už je pro všechny pozdě,“ dodává Fišer.
Co se týče tolik diskutované územní regulace, není podle architektů náhodou, že se stala tak silným tématem právě v poslední době. „Krystalizuje to až po dvaceti letech svobody, kdy jsme udělali dostatek zkušeností,“ domnívá se Aulík. „Myslím, že až po této době je vůbec možné pokoušet se hledat rovnováhu mezi zájmy developerů, kvalitním městským prostředím a tvůrčí svobodou architektů. Ode všech to ale vyžaduje určitou zralost a emancipaci. Pak samozřejmě nikoho nenápadně regulovat někomu malou parcelu na okraji města nebo pozemky, které nejsou pro rozvoj města významné,“ je přesvědčen architekt. „Jinak je to ale u lokalit, které lze považovat za naše rodinné stříbro, a to jsou určitě všechna už zmíněná území,“ podotýká Aulík.
Skutečnost, že v devadesátých letech žádná regulace nefungovala, neměla podle architektů paradoxně jen negativa. „Lidé, kteří by to koncipovali, nebyli připraveni k takové úloze, nevnímali by zřejmě nároky nových typologií budov. S developerskou výstavbou tu nebyly žádné zkušenosti. Většina urbanistických plánů by tak zřejmě ani nemohla fungovat,“ myslí si Fišer. „A mentální nastavení lidí vůči jakékoli regulaci nebo čemukoli nařízenému shora bylo tehdy negativní,“ dodává.
Aby se ale česká města konečně mohla normálně rozvíjet, musí se legislativa oprostit od rigidních předpisů, kterými se řídíme mnohdy více než padesát let. „Jsou velkou bariérou rozumného chování ve městě a příčinou toho, proč nemůže vzniknout kompaktní město, které funguje,“ vysvětluje Fišer. Má na mysli především požadavky na velké odstupy staveb. „Ty jsou jedním z faktorů, které způsobují, že se město nesmyslně rozrůstá do krajiny,“ tvrdí Fišer.
Zvuková odrazivost
Oba architekti přirozeně nejsou jen teoretiky – kromě návrhů solitérních staveb a projektů mají za sebou i zpracování celého urbanistického konceptu BB Centra – souboru administrativních budov a bytů, mezi které se vešlo i wellness centrum, komunitní centrum či park. Investorem celého území je Passerinvest Group, součástí BB Centra je realizace důvěrně známá každému, kdo často cestuje do Prahy po Severojižní magistrále. Moderní sídlo energetické společnosti ČEZ se směrem k silnici otevírá atypickým prolamovaným štítem. Je to přitom jen jedna ze součástí BB Centra.
Budova, v níž sídlí ČEZ, uzavírá severní zástavbu komplexu. Ač by se tak na první pohled mohlo zdát, její atypická architektura není vůbec samoúčelná. Stavba je jakýmsi štítem, jenž bude chránit před hlukem magistrály bytové domy, které zde brzy vyrostou. Geometrické řešení čelní fasády totiž umožňuje, aby plášť budovy odrážel hluk buď do travnatého porostu mezi dálnicí a rampou, nebo pod vysokým úhlem tak, aby se rozptýlil ve výšce.
Budova jako by svou funkčností a přiměřeností stvrzovala pravdivost postoje, ke kterému architekti podle svých slov dospěli. Důležitou roli prý hraje respekt k funkčním a racionálním požadavkům. „Ve vazbě na výtvarné vnímání objektů tak má možnost vzniknout kompaktní vyvážená architektura bez zbytečných exhibic a módního nánosu,“ píší architekti na webových stránkách svého ateliéru.
Kostel i wellness
Spektrum tvorby architektů Aulíka a Fišera je pestré – sahá od administrativních budov po moderní kostel, rodinné domy nebo návrhy interiérů. Spolupracovat začali ve druhé polovině devadesátých let. Jan Aulík sice založil své Studio A už roku 1992, ale první zaměstnance mohl přijmout až o tři roky později. V tu dobu k němu na praxi přišel o třináct let mladší Jakub Fišer, tehdy student posledního ročníku architektury. U svého prvního zaměstnavatele Fišer už zůstal a roku 2007 se oficiálně stali společníky v ateliéru s novým názvem Aulík a Fišer Architekti.
Komplex budov BB Centra na pražské Brumlovce je jejich největší dosavadní zakázkou. A to nejen co do velikosti, nýbrž i rozmanitosti. Málokterému architektovi se dnes například poštěstí, aby se dostal k projektování sakrální stavby. Aulík a Fišer se takovou realizací mohou chlubit. Přáním developera Radima Passera, který je znám svou příslušností k Církvi adventistů sedmého dne, totiž bylo, aby se součástí komplexu na Brumlovce stalo komunitní centrum. To nemělo sloužit jen jednou týdně v sobotu jako modlitebna, ale i jiným společensko-kulturním aktivitám během týdne. Přímou inspiraci se mezi současnými sakrálními budovami architekti vůbec nepokoušeli hledat. „Podobné stavby se dnes málokdy povedou. Nesli jsme si v sobě proto jen esenci, vlastní vnímání toho, co takové stavby v sobě nesou,“ popisuje Aulík.
Hlavním tématem bylo pro architekty hledání, jak by se vyrovnali s malým měřítkem komunitního centra v kontextu mnohem vyšších budov. „Museli jsme přijít na to, jak zařídit, aby ten domeček nevypadal zvláštně, aby se mezi ostatními budovami prosadil, měl svoji gravitaci a významnost. To pro nás bylo klíčové,“ popisuje Aulík. Jako prostředek pro vyrovnání se s měřítkem okolních staveb nakonec zvolili formát jediného ‚okna‘ do exteriérového krytého prostoru před vstupem. To se stalo hlavním motivem domu.
Srdcem budovy je sál, kde se odehrávají bohoslužby a jenž je zároveň otevřen koncertům, přednáškám či třeba společenským akcím firem. Protože sál modlitebny potřebuje při různých programech rozdílné množství denního světla, přivádí ho jak velké okno v čele, tak střešní světlík ve tvaru trojúhelníku.
Spěch nevede k úspěchu
Architekti mají za sebou celou řadu realizací obytných staveb. Patří mezi ně například rodinný dům v Myšlíně poblíž Prahy, který ale nenavrhovali společně. Autory jsou Jakub Fišer a jeho bývalá manželka Simona. Hlavním tématem moderního domu ve svažitém pozemku bylo splynutí s okolní chatovou zástavbou. Jan Aulík zase pro vlastní rodinu navrhl vícegenerační vilu stojící v těsném sousedství pražského Kunratického lesa. Mezi stromy se otevírají hlavní obytné prostory domu, po stranách jsou pak umístěny klidové zóny. Takové uspořádání je důsledkem komplikovaného protáhlého pozemku, jejž měl architekt k dispozici a který tímto dokázal obrátit v přednost, podobně jako se to povedlo v případě svahu Fišerovým v Myšlíně.
Oba architekti však převážně navrhují bytové domy pro developery. Jejich realizace stojí kromě hlavního města v Brně nebo Jihlavě. Co si architekti myslí o současných trendech, kdy developeři podle vlastních slov sázejí hlavně na nízkoenergetické stavby? „Zelená architektura sice u nás hodně rezonuje, ale u bytových projektů je to většinou jen proklamace,“ tvrdí Aulík. Daleko lépe se jí prý daří v administrativě, kde je silný tlak nájemců, v bytových projektech jde častěji o počáteční marketing. Developeři si nakonec výstavbu v nízkoenergetickém standardu rozmyslí. Český klient je prý konzervativní a nedůvěřivý k novým technologiím. Nad ekologií, která má navíc požadavky na vysoké vstupní náklady, tak nakonec vítězí vnitřní vybavení. „Stále je to o kachličkách, značkách toaletních mís a podobně,“ myslí si Fišer.
Developeři tvrdí, že krize jim umožnila podobu bytových domů více promyslet a prodiskutovat a že nové projekty už nebudou tak uspěchané. „Z našich zkušeností i z toho, co se dozvídáme od našich kolegů, ale nic nového nepozorujeme. Běží to pořád stejně jako v době boomu, je to stále stejný rutinní proces,“ tvrdí Fišer. Architekti mají zkušenost s tím, že developerské soutěže mají pořád stejně krátké časy pro zpracování a stejně neadekvátní „skicovné“, jako tomu bylo před krizí. „Za pár týdnů musíte vytvořit celý koncept. Výsledek se sice nazývá studií a proces soutěží, ale fakt je ten, že už v této fázi je určena definitivní podoba stavby. Pak se projektuje další dva nebo tři roky, ale staví se na základě tohoto zrychleného procesu na začátku,“ uzavírá Aulík.
AULÍK A FIŠER ARCHITEKTI
Jan Aulík
- Do roku 1990 byl zaměstnancem Projektového ústavu hl. m. Prahy.
- Poté působil v architektonické kanceláří Alfa Věry Machoninové.
- V roce 1992 založil vlastní ateliér Studio A.
- V roce 2007 se jeho společníkem stal Jakub Fišer a ateliér změnil jméno na Aulík a Fišer Architekti.
Jakub Fišer
- V roce 1995 nastoupil jako student posledního ročníku Fakulty architektury ČVUT do Studia A a s Janem Aulíkem pracuje v jednom ateliéru dodnes.
