Podpis obtížně připravované smlouvy mezi Spojenými státy a Ruskem by měl vést k redukci jaderných arzenálů. Nová dohoda nahradí smlouvu START 1 z roku 1991, jejíž platnost vypršela koncem minulého roku.
Autor: wallpapers.jootix.com
Pražské setkání prezidentů Baracka Obamy a Dmitrije Medveděva, které se uskuteční tento týden, má historicky významnou dominantu: podpis smlouvy o omezení strategických zbraní. Úmluva bude znamenat snížení počtu jaderných náloží o čtvrtinu a nosičů o polovinu. Navazuje na šest obdobných dohod. Při podpisu první, smlouvy SALT 1 v květnu 1972, prezident Richard Nixon zformuloval princip: „Dohody, založené na předpokládané slabosti jedné strany, ji jenom nutí znásobit úsilí, aby se vypořádala se zaostáváním, zatímco dohody, založené na úctě a vzájemnosti, mají mnohem větší vyhlídky, že budou trvalé.“
Strategická triáda Na počátku nebylo takovéto porozumění, nýbrž výbuch v Hirošimě – zničené město, 70 tisíc mrtvých okamžitě, celkově 140 tisíc. Vojáci dostali strategickou zbraň. První a druhá světová válka vyžadovaly nasazení milionů vojáků. Jaderná puma nabídla něco zcela nového. Ničivou sílu, která může dosáhnout konečných – tedy strategických – cílů jedním úderem. V roce 1949 Moskva monopol USA ukončila. Druhá linie se týká nosičů. Na začátku měl Washington výraznou převahu v nosičích, jimiž byly výhradně strategické bombardéry. Spojené státy měly bombardéry odzkoušené ve válce a začaly intenzivně budovat síť leteckých základen kolem hranic Sovětského svazu. Vypuštěním prvního Sputniku však Moskva dala najevo, že má balistickou raketu. „Sputnikový šok“ vyvolal další závody ve zbrojení, které vedly k vyprofilování takzvané strategické triády. Jde o tři druhy nosičů. Prvním jsou mezikontinentální balistické rakety, které z Ruska či USA doletí na cíle v zemi protivníka. Jejich slabinou jsou relativně snadno zasažitelná sila. Nové typy ruských mezikontinentálních raket Topol M jsou však mobilní. Dalším klíčovým nosičem jsou jaderné ponorky. Výhodou systému je pohyblivost a skrytost. Nevýhodou je cena: ponorka třídy Ohio stojí přibližně dvě miliardy dolarů. Poslední skupinu tvoří strategické bombardéry. Strategickou funkci mohou plnit ještě dva systémy. Především jsou to střely s plochou dráhou letu. Podle některých analytiků by umístění takovýchto amerických střel na lodě v Černém moři mohlo vést k pokrytí až 60 procent ruského strategického arzenálu. Druhým systémem, který nebývá zařazován do triády, ale mohl by plnit strategické úlohy, jsou rakety středního doletu s jadernou náloží. Tuto funkci získaly naposledy v 80. letech. Sovětský svaz rozmístil rakety SS-20 na Ukrajině. Hlavní města evropských států NATO mohla být zničena během pěti minut. Jako odpověď začaly Spojené státy v západní Evropě rozmísťovat rakety Pershing 2. Tím se dostaly do výhody: žádná z raket SS-20 by nedoletěla do Washingtonu, ale všechny pershingy umístěné v Evropě mohly doletět do Moskvy. Po složitých jednáních se Michail Gorbačov a Ronald Reagan v roce 1987 dohodli na likvidaci sovětských a amerických raket středního a kratšího doletu. Kubánská raketová krize Slávu získaly rakety středního doletu za kubánské krize. V roce 1962 americký špionážní letoun vyfotografoval rozmísťování sovětských raket na Kubě. Prezident Kennedy nařídil námořní blokádu a začalo horečnaté vyjednávání. Výsledkem bylo stažení sovětských raket z Kuby, amerických z Turecka a závazek Spojených států, že nenapadnou Kubu. Od této doby se již ví, že před použitím strategických zbraní stojí za to zjistit, zda hodnota, která je předmětem sporu, stojí za riziko odvety. Analytici začali pracovat s poznáním, že použití jaderných zbraní může vést k tomu, že napadený zbytkem svých strategických zbraní ještě zdevastuje útočníka. V polovině 60. let sovětský i americký potenciál dorostl do kapacity zaručující nejen vzájemné zničení prostřednictvím druhého, tedy odvetného úderu, ale i likvidaci lidstva. Objevila se otázka, „jak moc je dost“. Stratégové začali diskutovat, zda mají být rakety zaměřeny na města či strategické síly, zda usilovat o co největší plošný účinek, nebo o takzvanou dekapitaci – přesný zásah vedoucí k likvidaci vedení protivníka. Od zničení k odstrašení
Při jakékoliv strategii bylo možné zmenšit arzenály, politicky přijatelné to však bylo jen tehdy, když tak učiní obě strany. Na světě se objevila idea kontroly strategického zbrojení. Slovo „kontrola“ je důležité: dohody týkající se strategické triády nejsou smlouvami o likvidaci uvedených zbraňových systémů. Takovou dohodou byly jen smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu a o likvidaci chemických zbraní.
Úvahy o dostatečnosti otevřely cestu k první smlouvě SALT. Dohody z roku 1972 zahrnovaly i smlouvu o mezení systémů protiraketové obrany. Tehdejší vedoucí představitelé USA a SSSR věděli, že omezení útočných zbraní je možné jen tehdy, když druhá strana nebude mít příliš dokonalou obranu. Protože ten, kdo má obranu schopnou zachytit odvetný úder, si může dovolit první úder, čili útok. Tuto dohodu vypověděl George Bush mladší, čímž vyvolal nevoli nejen Moskvy, ale i Pekingu a řady západoevropských spojenců.
Cesta k novému STARTu
Kontrola se od počátku týkala počtu nosičů a náloží, nikoliv jejich kvality. Likvidovaly se povětšině zbytečné zbraně a zdokonalování strategických zbraní pokračovalo. I dnes jsou Rusko a Spojené státy schopny vzájemně se zničit.
Před rokem vyšla studie s příznačným podtitulem Nová jaderná politika na cestě k odstranění nukleárních zbraní. Ta upozorňuje, že počet amerických jaderných náloží je nyní zdůvodněn požadavky zajistit úder na „velké množství cílů v půl tuctu zemí“; zajistit plnění válečných plánů včetně „velkých úderů proti Rusku a Číně a malých úderů proti regionálním státům“. Po studené válce je však jediným cílem odstrašení protivníka, aby jaderné zbraně nepoužil jako první. Každý jiný cíl nutí potenciální protivníky ke zkvalitňování arzenálů.
Autoři doporučují přijetí nové strategie, takzvané strategie proti infrastruktuře. Návrh směřuje k zaměření jaderného úderu proti cílům, které jsou životně důležité pro fungování moderní ekonomiky. Strategie proti infrastruktuře jako nástroj minimálního odstrašení obsahuje v podání autorů dvanáct velkých průmyslových cílů v Rusku. Přijetí této strategie by mělo vést od současných 5200 strategických náloží USA k pěti stům těchto náloží v roce 2025. Takovéto pojetí minimálního odstrašení prý vytváří podmínky pro cestu k jadernému odzbrojení.
Jiná cesta k jadernému odzbrojení než přes nové smlouvy ovšem neexistuje. Odzbrojování musí být postupné. Jen postupně může narůstat důvěra mezi mocnostmi, jen postupně se může vyvářet nová hladina rovnováhy sil. Také technická stránka likvidace zbraní vyžaduje čas. Rychlá může být jen jaderná sebevražda.
