Velcí zbrojaři v době recese rozhodně netrpěli, slovo krize tento průmysl nezná. České firmy to však nemají rozhodně jednoduché
Podzimního veletrhu zbraní v Libyi, posledního, než tam na jaře propukly boje, se zúčastnilo téměř padesát britských zbrojařských firem. Smlouvy, které tehdy přímo na místě podepsaly, byly samozřejmě legální. Všichni prodejci prošli důkladnou prověrkou a měli od své londýnské vlády na uzavírání kontraktů požadované licence. Stačilo však pár měsíců a vojáci plukovníka Kaddáfího začali těmito zbraněmi zabíjet vlastní, proti režimu rebelující spoluobčany. Izrael se navíc domnívá, že se zbraně z vyloupených vládních skladů nyní octly také v rukou radikálů z extremistického Hamásu. Dnes patří britští politici k největším evropským zastáncům vojenského zásahu v Libyi. „Musíme vyslat více letadel útočících na pozemní cíle, abychom ochránili civilisty,“ řekl v polovině dubna britský ministr zahraničí William Hague cestou do Kataru na jednání kontaktní skupiny pro Libyi. Británie však zdaleka není jedinou zemí v Evropě, kdo zbraně do oblasti vyvážel. K rušení rádiového signálu, jehož prostřednictvím se houževnatí protivládní povstalci snaží dorozumívat, používá libyjská armáda zařízení nesoucí nápis „Made in Germany“. Vrtulníky letící v nižší zóně sestřeluje francouzsko-německými protitankovými střelami Milan 3, pocházejícími z dílny konsorcia Euromissile původně založeného francouzským Aerospatiale-Matra a německým DaimlerChrysler Aerospace. Dodavatel sídlí ve francouzském městečku Fontenay-aux-Roses, odpalovací zařízení raket se vyrábí v bavorském Schrobenhausenu.
Nepříjemná bilance
Kaddáfí svou změnou rétoriky před pár lety dokonale zmátl řadu představitelů demokratických zemí, kteří se s ním opět začali objímat. Evropská unie zrušila embargo na vývoz zbraní do Libye v říjnu 2004 a v průběhu následujících pěti let udělila licence na export ve výši 834,5 milionu eur. Nejvíce licencí se vydalo v roce 2009, kdy Kaddáfí nakoupil od evropských zbrojařských firem zboží v hodnotě 343,7 milionu eur. Evropě se však tyto kontrakty vymstily. Jako zlý duch se teď vrací přes televizní obrazovky prostřednictvím záběrů z tamních bojů.
Do Libye nejvíce vyvážela zbraně Itálie – mezi lety 2004 až 2009 to byly dodávky v celkové hodnotě 276,7 milionu eur. Druhá příčka patřila Francii, jejíž export dosáhl za stejné pětileté období 210,15 milionu eur. Počátkem července to však byli právě příslušníci francouzské armády, kteří shazovali zbraně a další vybavení povstalcům obklíčeným Kaddáfího silami v horách v regionu Džabal Nafúsa. Francouzi se k tomuto kroku rozhodli údajně poté, co libyjské vládní jednotky neumožnily otevřít koridor pro humanitární pomoc.
Británie, jež mezi lety 2004 až 2009 vyvezla do Libye zbraně v hodnotě 119,35 milionu eur, by nyní ráda poskytla opozičním silám alespoň neprůstřelné vesty. A libyjští povstalci již dlouhodobě hlásí, že potřebují další a lepší zbraně.
Národní zájmy nade vše
Příklad Libye opět ukázal, že při vývozu zbraní nikdy nelze stoprocentně zaručit, kde a v jakých rukou tento materiál nakonec skončí nebo že ho státy nepoužijí proti vlastním lidem, kteří by chtěli změnu režimu. Navíc kvalitní tanky, helikoptéry, letadla a rakety mohou být funkční i několik desítek let, čímž se podobné riziko v případě rozvojových zemí ještě více zvyšuje. Morální aspekty jdou navíc často stranou. Výjimkou v tomto ohledu nejsou ani Spojené státy, největší exportér zbraní na světě. Když se například společnost Lockheed Martin snažila před pár lety prodat do středoafrického Čadu vojenská letadla, americká ambasáda v hlavním městě Ndjamena byla více než ochotna podat jejím zástupcům pomocnou ruku. A to přesto, že si velice dobře uvědomovala nebezpečí podobného obchodu. Podezření, že letadla mohou být v budoucnu použita na potlačení protivládní rebelie, bylo již tehdy velmi silné. „Dospěli jsme k závěru, že ať se nám to líbí nebo ne, je v našich zájmech prodej v nějaké formě povolit,“ napsal ve zprávě pro své nadřízené tehdejší americký velvyslanec. A to je problém, kvůli němuž je obchod se zbraněmi často terčem kritiky. Zbrojní průmysl se v žebříčcích organizace Transparency International pravidelně objevuje mezi trojicí nejvíce zkorumpovaných odvětví. Navíc jde o byznys, který poskytuje obrovský prostor pro pokrytectví. Západní státy na jedné straně mluví o demokracii, a na straně druhé prodávají zbraně ve velkém do nestabilních a nedemokratických zemí. Národní zájmy, a tedy i zájmy domácích koncernů a podnikatelů stojí totiž vždy na prvním místě. A zbrojní průmysl, byť podléhá různým omezením, není výjimkou. Navíc se už mnohokrát potvrdilo, že se dobrovolný odchod z trhu nevyplácí. Když neprodal zbraně jeden, udělal to místo něj někdo jiný, „šikovnější“.
Tak trochu vakuum
Pozornost mezinárodního společenství se vždy soustředila spíše na kontrolu zbraní hromadného ničení. A mezitím obchod s klasickými, konvenčními zbraněmi rostl, mimo jiné i díky existujícímu právnímu a morálnímu vakuu. Zemí vyrábějících malé zbraně také přibývá, nicméně zdaleka ne všechny jsou ochotny a schopny dodržovat při jejich prodeji bezpečnostní pravidla a nejrůznější embarga. Navíc obchodu se zbraněmi dominují Spojené státy, Rusko, Německo, Francie, Velká Británie a Čína. S výjimkou Německa jsou to všechno členové stálé Rady bezpečnosti OSN. Podle poslední studie stockholmského institutu SIPRI dosáhly celosvětové výdaje na zbrojení v loňském roce hodnoty 1,63 bilionu dolarů, což představuje nárůst za poslední desetiletí o 56 procent. Největší dodávky zbraní putují již tradičně na trhy třetího světa, přičemž největšími exportéry jsou Spojené státy a Rusko. Podle zprávy týkající se vývozu konvenčních zbraní do rozvojových zemí, vypracované pro americký Kongres, nakupovala v roce 2009 nejvíce Brazílie, a to za 7,2 miliardy dolarů. Dalším příjemcem byla Venezuela a na třetím místě skončila Saúdská Arábie, která importovala zbraně za více než čtyři miliardy dolarů.
V konfliktech kvete
Mezinárodní zbrojařský průmysl zřejmě vůbec nezná slovo krize. Recese a nejrůznější ekonomické problémy, stejně jako konflikty ve světě tomuto druhu byznysu naopak nahrávají. Rekordní účast a zájem zaznamenal například letos veletrh, který se v polovině února konal v Abu Dhabí. I když má v názvu slůvko obranný (International Defence Exhibition & Conference), jde o čistě zbrojařskou exhibici. Desátého ročníku se ve Spojených arabských emirátech (SAE) v době, kdy se už naplno rozjíždělo tzv. arabské jaro, zúčastnilo přes tisíc vystavovatelů z 52 zemí světa. Nabízené zboží by uspokojilo i ty nejnáročnější zákazníky. Například špičkové helikoptéry schopné zničit ze vzduchu jakýkoli cíl na zemi, ale také zařízení, které tyto vrtulníky bez větších problémů sestřelí. Nebo tanky, jež podle výrobců vydrží jakýkoliv útok, či střely schopné prorazit i ten nejhrubší pancéř na vojenském vozidle. Veletrh v emirátech názorně ukázal, že se velké koncerny přenesly přes škrty ve státních rozpočtech i přes šetření na národních úrovních. Firmy zvyklé na státní zakázky se rychle přeorientovaly a dokázaly uplatnit své zboží na jiných trzích. Ještě před deseti lety vyráběly například německé zbrojařské firmy především pro Bundeswehr, nicméně dnes končí až 70 procent jejich produkce u zahraničních klientů. Berlín vydal v roce 2009 souhlas s exportem vojenského zboží v hodnotě sedmi miliard eur, přičemž mezi nejdůležitější klienty Německa patřily Spojené státy, SAE a Velká Británie. V první dvacítce figuruje od roku 2000 také Saúdská Arábie. Německé zbrojařské firmy tam vyvezly v roce 2009 zboží v hodnotě 167,9 milionu eur, nyní je však ve hře mnohem větší dodávka: 200 kusů německých tanků Leopard 2A7+ v hodnotě dvou miliard eur. Podle týdeníku Der Spiegel už národní bezpečnostní rada kontrakt schválila. Německo se přitom prodeji tohoto typu tanku přes dvacet let bránilo s tím, že by to mohlo znamenat ohrožení pro Izrael. Nyní zřejmě Berlín změnil názor. Jedním z argumentů je, že Saudská Arábie hrozbu pro svého zmiňovaného souseda již nepředstavuje, a že naopak potřebuje tanky na případnou obranu před Íránem.
Bez lobbingu to nejde
Přestože státních objednávek ubylo, mají západní zbrojařské firmy u politiků svých zemí značnou podporu, když se rozhoduje o zakázce do zahraničí. Premiéři, ministři i diplomaté málokdy s propagováním a protežováním domácích výrobců v cizině váhají. Výjimkou jsou snad jen vládní představitelé Německa, kteří působí ve srovnání s agresivnějšími Američany a Francouzi o něco zdrženlivěji.
Zbrojařské velmoci si navíc na svůj domácí trh jen tak někoho nepustí. „Velmi složité, vlastně nemožné je uspět v tendrech ve vyspělých zemích, kde existují domácí výrobci těchto tendrových komodit,“ potvrzuje Antonín Mohelník, ředitel pražské pobočky pardubické firmy ELDIS vyrábějící špičkové radarové systémy. To je podle něj velký rozdíl oproti Česku, kde v domácích výběrových řízeních často tuzemský průmysl neuspěje ani při srovnatelných technických parametrech, kvalitě a většinou nižší ceně.
„Naše zkušenosti ze zahraničí jsou naopak takové, že tendrové požadavky jsou velmi chytře v detailech vyspecifikované ve prospěch domácího výrobce,“ konstatuje Mohelník.
Pomalu zpět na scénu
Přestože byl český, nebo spíše československý zbrojařský průmysl kdysi ve světě známý, teď je vděčný za každou zakázku či podporu politiků. Desítka českých zbrojařských firem, které se letos v dubnu zúčastnily veletrhu LAAD – Defence & Security v brazilském Rio de Janeiru, což je jedna z nejdůležitějších přehlídek v Latinské Americe, velmi ocenila asistenci tamního velvyslanectví, Hospodářské komory a agentury CzechTrade.
Spolupráci s českými ambasádami v zájmových teritoriích podniku si pochvaluje i obchodní ředitel České zbrojovky Ladislav Britaňák. Rozhodnutí o uzavření některých českých velvyslanectví nepovažuje za šťastné. „Jako příklad mohu uvést Keňu, kde máme rozjednány projekty za 100 až 150 milionů korun. Jednali jsme s tamním námořnictvem a ozbrojenými složkami a česká ambasáda v této zemi nám vždy byla velmi nápomocna,“ uvedl pro týdeník Euro. Podle něj si Česká zbrojovka jako silně proexportní firma moc dobře uvědomuje, že musí být obchodně zdatná a nemůže spoléhat na to, co pro ni stát a jeho vláda udělají. „Na druhé straně však uvítáme každý krok, který našemu byznysu pomůže,“ doplňuje Britaňák.
Zástupce firmy ELDIS Antonín Mohelník potvrzuje, že do roku 1999 byla podpora státu zbrojařským firmám v případě exportu minimální. „Pak se situace změnila a i nadále se zlepšuje, nicméně je podmíněna individuálním přístupem zainteresovaných osob jak v negativním, tak i ve většině případů pozitivním smyslu,“ říká. Kladně hodnotí především podporu výzkumu a vývoje v rámci projektů ministerstva průmyslu a obchodu. „Na základě dotační politiky a úspěšně vyřešených úkolů se zvýšily konkurenční schopnosti naší firmy,“ zdůrazňuje.
Neutěšený stav
Při uzavírání kontraktu se zahraničním partnerem rozhoduje cena, šikovnost obchodních zprostředkovatelů, ale hlavně je to nabízený materiál. A ten musí být kvalitní. České ministerstvo obrany ve vlastní zprávě z jara letošního roku konstatovalo, že se obranný průmysl v ČR dostal do neutěšeného stavu. Podle zprávy je problémem skutečnost, že obrana v uplynulých patnácti letech při zadávání klíčových zakázek upřednostňovala zprostředkovatelské firmy. „Ty mimo získávání zakázek zároveň v podstatě zlikvidovaly značnou část českých výrobců. Za uplynulých deset let dokázaly ovládnout více než 80 procent domácího obchodu s komoditami obranného charakteru“, uvádí se ve zprávě.
Čeští zbrojaři, kteří přežili polistopadovou restrukturalizaci a také všechny korupční aféry spojené s bývalým vedením ministerstva obrany doufají, že nyní dojde ke zprůhlednění armádních zakázek. Dohodu o spolupráci mezi ministerstvem obrany a Asociací obranného a bezpečnostního průmyslu ČR vloni na podzim podepsal ministr obrany Alexandr Vondra.
Český vývoz vojenského materiálu do Libye představoval po skončení embarga v roce 2004 ve srovnání s hlavními zeměmi EU „odrobinky“ v celkové hodnotě 3,11 milionu eur. Slovensko na tom bylo s prodejem svého vojenského materiálu Tripolisu jen o něco lépe. Přitom ještě v 80. letech minulého století do Libye směřovaly československé raketomety, vojenská nákladní auta, letadla a také semtex.
Česko tento prostor do značné míry vyklidilo. Jednu výhodu to však přece jen má. Přinejmenším se nemusí stydět, že Kaddáfí zabíjí vlastní lidi českými zbraněmi.
