Komár sice poslední léta svého života trávil v Dejvicích, ale pocházel z Podkarpatské Rusi. Když československý region v roce 1939 obsadili Maďaři, jako sedmnáctiletý mladík se pokusil utéci za hranice do Sovětského svazu. Dostal se sice na druhou stranu, ale tam ho chytila pohraniční stráž a za nelegální vstup do země musel na tři roky do sibiřského pracovního lágru. Z gulagu se - jako stovky dalších Čechoslováků - dostal až na konci roku 1942 díky snahám Heliodora Píky. Do Buzuluku k samostatnému československému praporu přišel v zuboženém stavu.
Velitel jednotky a pozdější generál a prezident Ludvík Svoboda se tu s vojáky příliš nemazlil. V roce 2013 mi buzuluckou realitu popisoval Alexandr Beer, který už také nežije. I při nízkých teplotách tam muži a ženy používali anglické boty s kovovými cvoky v podrážkách, které promrzaly. A při noční akci jim omrzla chodidla. „Když Svoboda zjistil, že byla narušena bojeschopnost jednotky, museli jsme jít 25 kilometrů zpátky a na raportu nám dal náš starej, jak jsme Svobodovi mezi sebou říkali, týdenní zákaz vycházek. Já jsem mu na to ale řekl, že brečet budou akorát děvčata, ne my. A na to Svoboda odvětil, že vycházky tedy platí dál,“ vzpomínal tankista Beer.
Už v březnu 1943 se Fedor Komár jako obsluha kulometu zapojil do bojů s wehrmachtem o Sokolovo. Po zásahu střepinami sice musel na několik týdnů do nemocnice, ale ke Svobodovu praporu se pak zase připojil a prodělal téměř celou anabázi na východní frontě. Byl u velkého československého úspěchu při osvobozování Kyjeva. Pak mu svitla naděje, že projde svou rodnou Podkarpatskou Rusí, vojáci se už dokonce shromažďovali u rumunských hranic. Jenže přišel rozkaz, nad nímž dodnes mrazí - prý i kvůli nekoordinovanosti Slovenského národního povstání se muselo jít přes Duklu. Nikdo z Čechoslováků nebyl vycvičený pro boj v horách, zatímco Němci do oblasti poslali čerstvou alpskou jednotku. A tak se průboj Dukelským průsmykem změnil v krvavou pouť. Němci v kopcích, osvoboditelé dole pod nimi. Pořád na mušce.
Komár měl štěstí a vyvázl. Avšak v dubnu 1945, už jako řidič tanku, utrpěl při osvobozování Ostravy vážný úraz, po němž mu museli lékaři amputovat levou nohu. Když se po několika letech vrátil zpátky do běžného života, v Československu už vládl nový režim. A Komár jako válečný invalida pracoval v autoservisu i na strážnici. V roce 1990 se dočkal povýšení do hodnosti plukovníka ve výslužbě. •
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
