Mnohé české firmy vůbec netuší, v čem jim může být patentování prospěšné a jak na něm vydělat, říká podnikatel Zbyněk Frolík ze společnosti Linet, která sama vlastní desítky patentů v Česku i v zahraničí. Klíčovou roli v osvětě musí podle něj sehrát stát, který může na podpoře inovací nakonec sám dobře vydělat.
Foto: Jakub Stadler
Vláda si dala za cíl podporovat patentování a inovace i proto, že u nás počet patentů moc neroste. Je složité si u nás něco nechat patentovat?
Složité to není. Ovšem podstatnější otázka, která s tím souvisí, zní, zda jsme inovativní stát, a pokud ano, proč se to neprojevuje právě v číslech týkajících se ochrany duševního vlastnictví. Navíc je otázkou, jaké povědomí u nás o patentování vůbec je. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že toto povědomí je velmi nízké. Podnikatelé vůbec netuší, co vše se pod otázkou duševního vlastnictví skrývá a jaké možnosti podnikům sledování patentů dává.
Takže nejsme stát, kde by vznikaly nové nápady a inovace?
Dobré nápady u nás vznikají, ale čeští výrobci se málokdy uplatní globálně, a tak nemají zapotřebí investovat do patentové ochrany. Na svůj výzkum a inovování navíc často získají podporu z různých dotací, a tak si na něj nepotřebují vydělat například tím, že by své objevy patentovali a finančně je zúročili ve světě. Některé inovace vznikají i ve firmách, které jsou dcerami zahraničních matek. Ty, pokud je patent zajímavý, si pak jeho ochranu zajistí za českými hranicemi, takže i toto může počty u nás podaných patentů zkreslit.
Kdy se patentovat vyplatí?
Pokud je myšlenka opravdu originální a má komerční a ochranný potenciál. Z těch 800 patentů, co se u nás ročně udělí, jich takový potenciál má jen zlomek. Ono totiž skoro všechno už bylo vymyšleno. Málokdy se podaří přijít s nějakou úplnou novinkou. Že má patent obchodní hodnotu, se pozná podle toho, že nějaká konkurenční firma v oboru dlouhodobě brání udělení patentu a snaží se ho zneplatnit. Nebo naopak chce patent či licenci koupit. To se poprvé pozná už během patentového řízení, kdy patentové úřady oslovují firmy v oboru, zda proti patentu samy něco nenamítají. Pokud námitky nejsou a ani patentové rešerše neukáží, že už takový vynález existuje, je patent udělen.
Pokud někdo získá patent u nás či v zahraničí, je to definitivní potvrzení ochrany na léta?
Patenty nejsou absolutní, velmi často se zjistí, že patent na stejné řešení již někde ve světě vypršel. Stává se, že pokud to jedné ze stran stojí za to, snaží se současně platný patent zneplatnit. Takový jednotlivý spor ale třeba u amerických soudů stojí v průměru milion dolarů. Firmy si pak hodně rozmýšlí, do jakého ze sporů jdou.
Pokud jde o tak drahou záležitost, kdy se spor vyplatí?
Například v případech, kdy chce silnější firma vypudit tu slabší z trhu. Může se jí to povést i přesto, že ta menší má oprávněný patent a její duševní vlastnictví porušuje větší konkurent. Několik let soudů totiž malou firmu finančně vysaje a před krachem ji neochrání ani fakt, že patentový spor vyhrála. U sporů v USA je navíc běžné, že po dobu řízení platí předběžné opatření, které pozastaví export do země. A i to může být pro společnosti likvidační. Patentové spory jsou tedy jistým druhem konkurenčního boje, ale nelze celý patentový byznys chápat jen v negativní rovině. Je to svět sám pro sebe, který má své kouzlo.
V čem vidíte přínos ochrany duševního vlastnictví pro podnikatele?
Tím, že studuji, kdo v mém oboru co patentuje, mohu odhadnout, kterým směrem půjde vývoj a kam se posouvá konkurence. Mohu se nechat inspirovat nebo přijít na jiné řešení. Ostatně na tomto principu v zahraničí funguje hodně firem. Vymýšlí alternativy k již uznaným patentům, které se pak pokouší prodat firmě, která patent vlastní, nebo její konkurenci. Je ale fakt, že k některým patentům konkurence se dostanete dost těžko. Existuje řada způsobů, jak si své vynálezy do doby uvedení na trh chránit, aniž by firma musela patentovat.
Jak?
Velké firmy některé své patenty nepřihlašují vždy pod svým jménem, ale pod jménem svých zaměstnanců. Snaží se i jinak popsat typická klíčová slova. Tím konkurenci ztíží sledování jejich novinek a taky možnost odhadnout, kterým směrem se společnost vydá. V oborech, kde jde vývoj rychle dopředu, jako je IT, je prodleva mezi žádostí o patent a udělením patentu příliš dlouhá. A 20 let dlouhá doba platnosti patentu uplyne dříve, než je patent udělen. Situaci lze vyřešit tak, že si popis svého nového řešení necháte uložit u notáře. V případě, že by vás pak konkurenční firma napadla, že jde o jejich patent, prokážete, že jste na stejné řešení přišli již dříve taky, a můžete prodávat paralelně dál.
Existují ještě nějaké další metody?
Další oblíbenou fintou je, že popis svého vynálezu zveřejníte v některé z knihoven. Třeba v Krasnojarsku na Sibiři nebo v Nigérii. Je velmi malá naděje, že je na těchto místech objeví patentoví rešeršisté, takže ho neobjeví ani konkurence. Ovšem v případě sporu či v situaci, kdy by jiná firma stejné řešení chtěla posléze patentovat, můžete prokázat, že jste již nápad zveřejnili, a tím jejich patent zneplatnit.
Má i vaše firma nějaké zkušenosti s patentovými spory?
Máme za sebou jeden, který trval sedm let. V roce 1997 jsme vymysleli teleskopickou sloupovou jednotku pro manipulaci s nemocničními lůžky a požádali o patent. Patentový úřad v Mnichově si nechal udělat rešerše a také obeslal konkurenční výrobce, zda náš návrh nekoliduje s jejich výrobky. Nejprve jsme naše řešení obhajovali před úřadem, to byl první spor. Druhý spor jsme v Německu vedli s konkurenční firmou z Dánska, která udělení patentu bránila. Definitivně to rozsoudil až soud v Haagu, kde jsme vyhráli a v roce 2004 získali patent. Těch sedm let sporů nás stálo zhruba čtyři miliony korun, ale nyní máme tento patent nejen v Evropě a další patenty i v USA a jiných zemích po celém světě.
Má Česko dost expertů na patentovou ochranu?
Tady je prakticky nulové povědomí o byznysu kolem patentů. Ve školách se o tom moc neučí, podnikatelé to neznají. I proto se tímto oborem v Česku zabývá málokdo. My jsme v Linetu řešili nedostatek odborníků zhruba před pěti lety. Tehdy jsme potřebovali zmapovat situaci kolem patentů v USA i dalších státech, kde se pohybujeme. Nakonec jsme oslovili studenty ČVUT. Zájemce jsme poslali na školení na český patentový úřad a potom na půl roku do USA, kde pracovali po boku špičkových patentových právníků. Ti nám tam dělali rešerši, zda naše patenty a řešení nejsou v rozporu s americkými patenty jiných firem. Teprve poté jsme získali zpátky opravdové odborníky, kteří jsou schopni nejen napsat patentovou žádost, ale také sledují novinky v oboru. Ročně nás patentová ochrana i chod oddělení stojí 10 milionů korun.
Existuje recept, který by situaci u nás zlepšil?
Státní správa by měla mnohem víc peněz investovat do vzdělávání v této oblasti nejen na školách, ale také mezi podnikateli. Vždyť kapitalizované inovace dokáží do státního rozpočtu přinést mnohem víc peněz než výroba hadiček do aut či montování vozů. Linet občas nabízí firmám školení o patentování a ochraně duševního vlastnictví. Příliš o to ale není zájem, firmy netuší, proč by to pro ně mělo být důležité. Chybí tu osvěta i fakt, že by se ochrana duševního vlastnictví vůbec stala tématem.
Pak bychom se za pár let dostali na úroveň zemí, jako jsou Finsko či Nizozemsko, které ročně přihlašují 10 tisíc, respektive víc než 20 tisíc patentů ročně?
Proti Skandinávii máme výhodu geografické polohy, díky tomu u nás průmysl bude fungovat i přesto, že nemáme tolik inovací. Zemím jako Finsko či Dánsko nic jiného v minulosti nezbývalo, než se zaměřit na inovace a kapitalizovat je. Celá státní politika byla založena na podpoře instrumentů, například spolupráce vysokých škol a podniků či inovace ve firmách. U zemí, jako jsou Belgie nebo Nizozemsko, je zase patentový byznys velmi rozvinutý a na obchodování s patenty či vyhledávání zajímavých nápadů se tam specializuje řada firem. Do této polohy bychom se za vhodné podpory státu mohli časem dostat, nelze ale čekat, že to bude příliš brzo. V tomto ohledu se ve srovnání se světem stále pohybujeme v prenatálním stádiu.
