Větší míra stability v hodnocení potenciálu ekonomiky by posílila schopnost těch, kdo rozhodují
V běžném životě je lepší technikálie přenechat odborníkům. Majitel vozidla se zpravidla nepotřebuje – a obvykle ani nechce – obtěžovat zjišťováním toho, co přesně se děje pod kapotou. Když se ale vůz porouchá, často nemá jinou možnost.
Co platí pro auta, platí i pro ekonomiku: zapeklité otázky jsou pro specialisty. V posledních letech se do veřejné debaty protlačila témata, o nichž většina lidí dříve neslyšela ani se o ně nestarala – třeba sekuritizace, swapy úvěrového selhání či evropský systém zúčtování plateb známý jako Target 2 –, a nutí obyčejné lidi lámat si hlavu nad jejich komplikovaností.
Totéž se začalo dít s pojmem „růst potenciálního výstupu“. Ač se původně jednalo o pojem vytvořený ekonomy pro ekonomy a účelem bylo určovat, kdy a jak výrazně je třeba korigovat veřejný schodek, stává se nyní předmětem širší diskuse. Jeho nespolehlivost totiž vážně oslabuje ? skální pakt EU, a proto je nezbytné zvednout kryt motoru a podívat se dovnitř.
NAD POTENCIÁLEM, POD POTENCIÁLEM
Smyslem pojmu potenciálního – oproti skutečnému – HDP je zohlednit skutečnost, že ekonomika, podobně jako motor, často běží pod nebo nad úrovní svého potenciálu. Za recese vyvolané poptávkou klesá skutečný výstup pod potenciál, což vede k nárůstu nezaměstnanosti.
Úvěrově roztáčený rozmach výstavby zase vynáší výstup nad potenciál, což ústí v in? aci.
Rozdíl mezi skutečným a potenciálním HDP je tedy měřítkem záložní kapacity ekonomiky. Toto rozlišování je užitečné i pro práci s politikami: slabý potenciální růst nelze řešit pobídkami na straně poptávky; jsou zapotřebí opatření na straně nabídky.
Potenciální HDP ale nelze sledovat, pouze odhadovat. Odhady se zakládají na množství pracovních sil a kapitálu, jež jsou k dispozici k produkci, a na zhodnocení jejich úhrnné produktivity. A jelikož odhady se liší v závislosti na použitých údajích a metodách, pojem je sice jasný, ale jeho hodnota je nepřesná.
Finanční krize navíc přinesla nové hádanky. HDP je v současnosti téměř ve všech vyspělých ekonomikách hluboko pod předkrizovými prognózami a jen málokdo očekává, že tato mezera bude někdy dohnána. Tvůrci politik se při úsilí o správné sestavení prognóz potýkají s obtížemi. Někteří si kladou otázku, co vlastně z pojmu potenciálního výstupu zbylo.
Evropská unie má ještě další problém: v reakci na suverénní krizi většina jejích členů v roce 2011 souhlasila s „? skálním kompaktem,“ který od nich vyžaduje, aby svůj strukturální rozpočtový schodek – který by zaznamenaly, kdyby se výstup rovnal potenciálu – držely pod 0,5 procenta HDP. Nesplnění tohoto cíle může vyústit ve ? nanční postih.
Předností takového rámce je, že zohledňuje vliv dočasně slabšího výstupu na ? skální výsledky. Schodek je tedy přijatelný, jeli důsledkem abnormálně nízkých příjmů z daní, avšak nikoli při jejich běžné hladině.
Zásadní vada původního evropského Paktu stability a růstu skutečně tkvěla v tom, že neobsahoval takové korekce (patřil jsem k těm, kdo ve zprávě z roku 2003 pro předsedu Evropské komise doporučoval jeho reformu).
Smlouva z roku 2011 stavěla na sérii dřívějších reforem, které kladly čím dál větší důraz na hodnocení ? skální situace založené na potenciálním výstupu.
NEPŘESNÁ KOTVA
Problém je, že nepozorovatelná a nepřesná proměnná – jejíž odhady jsou příliš přibližné a kolísavé, takže nedokážou poskytnout víc než jen hrubý náčrt cesty země směrem k ? skální správnosti – se stala součástí mezinárodní smlouvy a národních pravidel (občas ústavního postavení), jejichž prostřednictvím se realizuje.
Neustále přepracovávány jsou i odhady krátkodobého či současného potenciálního výstupu, což vyvolává průběžné změny v hodnocení výchozí ? skální situace. Například prognóza potenciálního růstu Nizozemska v roce 2013, vypracovaná Evropskou komisí na jaře roku 2012, kdy tamní vláda začala připravovat rozpočet, činila 0,9 procenta. Do podzimu, kdy proběhlo hodnocení ? skální výkonnosti v reálném čase, byla revidována strmě dolů, na 0,2 procenta. V případě Francie prognóza klesla z 1,2 procenta na 0,9 procenta, Itálie zaznamenala změnu z –0,1 procenta na –0,4 procenta. Odhad pro tempo španělského potenciálního růstu se snížil z –1,2 procenta na –1,4 procenta, ale později se Evropská komise rozmyslela a teď hovoří o –0,7 procenta. Nejedná se přitom o výjimky.
U reálného HDP jsou časté a výrazné revize odhadů nevyhnutelné. Potenciální HDP se však považuje za stabilnější a nezávisí na událostech na straně poptávky.
Pravda, existují důvody ke změně odhadu potenciálního růstu země v souladu s novými informacemi o podmínkách na trhu práce, investicích a produktivitě. Ale vytrvalé snahy o přesnost snadno vedou ke vzniku šumu.
Nestabilita navíc mate proces tvorby politik.
I úprava o 0,2 procenta HDP směrem dolů je významná: znamená zhoršení strukturálního schodku asi o 0,1 procenta HDP, což ve ? skálně svázaném prostředí není bezvýznamné číslo.
Členové parlamentu – kteří nejsou specialisté – jsou pochopitelně znepokojeni, když se po nich žádá, aby v reakci na aktualizovaný odhad schválili upravený rozpočet. Bez znalosti důvodů a pohnutek mají nakonec pocit, že takové revize jsou zdrojem umělé nestability.
Národní tvůrci politik velice často považují evropský ? skální pakt za vnější překážku, nikoli za rámec umožňující lepší rozhodování. Větší míra stability v hodnocení potenciálu ekonomiky by posílila schopnost těch, kdo rozhodují, rozpoznat dlouhodobější výzvy a porozumět jim, čímž by rozhodování postavila na pevnější základ.
Z angličtiny přeložil David Daduč
