Zatímco na Slovensku vyvolalo majetkové vyrovnání po bývalé federaci pořádný rachot v parlamentu, u nás probíhá vše poměrně klidně. Dohoda premiérů Zemana a Dzurindy vzbudila jen ojedinělou kritiku vlády za neřešení hraničních problémů kol em moravské osady Kasárna, což premiér hravě odbyl konstatováním, že hranice se netýkají majetku federace, a tak je nemůže řešit ani odpovídající dohoda. Přes obecný souhlas se supernulou navrženou před lety Václavem Klausem a uskutečněnou Milo šem Zemanem však lze očekávat parlamentní představení. Už v prvním čtení dohody se například ozvala ODS s tvrzením, že to, co dohodl na podzim roku 1997 Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem v Trenčianských Teplicích, bylo daleko lepší, jen sarajevský puč to znemožnil uskutečnit. Jenže tehdejší úmluva nesměřovala k celkovému uspořádání vztahů, ale jen k výměně toho, co oba politici potřebovali. Mečiar měl dostat slovenské zlato zadržované Českou národní bankou a Slováci by za to byli ochotni vyměnit balík akcií Komerční banky přiřknutý federálním privatizačním zákonem slovenskému FNM za obdobný balík slovenské Všeobecné úvěrové banky náležející Čechům. O klíčové pohledávce ČNB se nehovořilo a na tom dohoda nako nec i zkrachovala. Vše padlo na jednáních guvernérů centrálních bank, kam přijel Tošovský s návrhem, že slovenské zlato poputuje do Bratislavy v okamžiku, kdy protistrana bude souhlasit s předáním sporu o šestadvacetimiliardovou pohledávku k mezinárodní arbitráži. Slováci pravili, že vše prostudují, a pak se neozvali.
Potud patří jistě Zemanovi uznání, že se nezalekl domácích kritiků a dořešil sedm let starý problém způsobem, který je patrně jediný možný. Jen by si měl trochu dávat pozor na ústa. Jeho prohlášení, že česká strana nic neztrácí, ale naopak získává, je opravdu mimo. Česká strana ztrácí pohledávku ČNB, která po přičtení úroků dosahuje minimálně čtyřiceti miliard. Tvrzení ministra financí Pavla Mertlíka, že jde o pohledávku nedobytnou, nelze brát úplně vážně, když se o její dobytí nikdo nep okusil. A nebylo to proto, že by nebyly argumenty, ale především proto, že byl zájem na dobrých vztazích s Bratislavou a žila naděje na urovnání dalších sporů, například kolem ČSOB. Pohledávka byla podepřena mezinárodním auditem a jej í skutečná hodnota rozhodně sice nebyla těch čtyřicet miliard, ale ani ona jedna koruna, za niž ji Tošovský Zemanovi prodal. Budiž. Kupujeme si za to dobré vztahy a konečně výměnu bankovních akcií. Klady smlouvy tak převažují. Je otázkou, proč musí premiér tvrdit, že mu přebývají i miliardy. Kdysi v Rudém právu na základě článků Jaroslava Kojzara o českém disentu vznikl termín kojzaritiv. Označoval zbytečnou lež, které nikdo nevěří.
